ŽIVOT ZA PROTEKTORÁTU: VÝZNAMNÉ UDÁLOSTI, INSTITUCE A POJMY Židovská samospráva: vynucená spolupráce
Do poloviny března 1939 existovalo v Čechách a na Moravě 136 židovských náboženských obcí, sdružených v zemské svazy v čele s radou židovských náboženských obcí. Hned poté, co 15. března obsadili ČSR, nacisti 121 z nich zlikvidovali. V jednotlivých oberlandrátech protektorátu zůstalo jenom 15 obcí.
Pražské Židovské náboženské obci (ŽNO) přisoudila okupační správa vedoucí postavení. ŽNO – od února 1943 židovská rada starších – byla přinucena ke spolupráci s Ústřednou pro židovské vystěhovalectví v Čechách a na Moravě, jež se stala nejvyšší nacistickou autoritou v židovských záležitostech.
Ta již 22. září 1939 pověřila ŽNO registrací všech Židů v protektorátu a od poloviny roku 1941 i obesíláním Židů k nástupu k deportacím či zajišťováním jejich majetku. To ovšem neznamenalo, že by pracovníci ŽNO nebo jejich rodinní příslušníci byli transportů a násilné smrti ušetřeni.
Na to, jak se v nově zřízeném ghettu Terezín žilo, neměla ŽNO v podstatě žádný vliv, mohla však prostřednictvím židovské samosprávy alespoň dočasně zmírňovat utrpení vězňů od okamžiku, kdy deportovaný s 50kg zavazadlem do ghetta dorazil. Židovskou samosprávu řídila „rada starších“(„ältestenrat“), v jejímž čele stál „židovský starší“(„judenältester“). Za dobu existence ghetta se v této funkci vystřídali tři vězni: Jakob Edelstein, Paul Eppstein a Benjamin Murmelstein.
Vlastní samosprávné řízení v Terezíně a jeho vztah k táborové německé komandatuře byl jakousi obdobou vztahu ŽNO a ústředny, přičemž jejím zásadním úkolem podle Heinricha Himmlera bylo ukázat, že „Terezín je místem, kde mohou Židé v klidu žít a zemřít“.
Počáteční chaos ghetta vedení zvládlo zavedením denních rozkazů rady starších („tagesbefehl“), jež byly vydávány v německém úředním jazyce. První rada vydala 15. prosince 1941, poslední 12. dubna dostala za úkol registraci všech Židů v protektorátu a později byla nucena podílet se i na organizaci transportů 1945. V prvních měsících své existence bylo ghetto vedeno velmi přísně. Radě se ale postupně podařilo zorganizovat jeho chod nejen administrativně, hospodářsky, finančně a technicky, ale také sociálně, zdravotně, dokonce i kulturně. O to vše se samozřejmě starali pouze vězni.
Mýtus záchrany s pomocí práce
Výroba a pracovní uplatnění židovských vězňů byly pro radu prioritou, věřila totiž, že nacisté budou Židy v táborech využívat hlavně jako pracovní sílu a že jim práce může zachránit život. Dokonce odmítla uvěřit varování Vítězslava Lederera, vězně uprchlého z Osvětimi, který koncem jara 1944 radu o skutečném osudu Židů v táboře informoval.
Po válce se židovská samospráva stala velkým tématem rozporuplných diskusí přeživších i odborné obce, především kvůli podílu na výběru Židů zařazených do transportů. Většina jejích členů však stejně skončila ve vyhlazovacích táborech.