O koňské hlavě v posteli
Román Maria Puza Kmotr patří mezi nejslavnější díla popkultury, bezpochyby i díky filmovému zpracování Francise Coppoly z roku 1972. Vjedné z nejznámějších scén pronese hlavní hrdina Don Vito Corleone větu, kterou zná i ten, kdo o žádném Puzovi ani Coppolovi nikdy neslyšel: I’m going to make him an offer he can’t refuse. „Nabídka, kterou nelze odmítnout“je pojem, jenž zlidověl po celé planetě. Mimo jiné i proto, že filmový producent, jenž nechce obsadit Corleoneho kmotřence do hlavní role, najde v posteli ještě krvácející uříznutou hlavu svého nejmilejšího jezdeckého koně. Teprve pak pochopí, že opravdu nemůže prosbu Dona Corleoneho oslyšet.
To samé teď nabízí evropský komisař pro hospodářské a měnové otázky Pierre Moscovici: nechal se slyšet, že zemím, jež dosud neplatí eurem, přichystá nabídku, kterou nebudou moci odmítnout.
Pan komisař to jistě nemyslel doslovně, byl to žert, který pronesl při příchodu na poslední jednání Ecofinu. Ale naše dilema tím neúmyslně odhalil zcela přesně. Odchodem Velké Británie se fakticky rozpadla jakákoli alespoň trochu funkční koalice zemí, které jsou uvnitř, ale bez společné měny a se společným odporem k stále užší unii. Naopak je čím dál zjevnější, že spolek chystá mnohem pevnější integraci právě kolem eura. Ve středu nabídla Ev- ropská komise jako podklad pro další diskusi o směřování eurozóny materiál, ve kterém se mluví o dokončení architektury finanční unie, větší integraci hospodářské a fiskální unie, ale také o posílení institucí eurozóny. Mezi návrhy tak nechybí úvahy o zřízení funkce jakéhosi ministra financí eurozóny, která by mohla disponovat i určitým vlastním rozpočtem. Komise zmiňuje i možnost vzniku Evropského měnového fondu.
Protože pokud ještě loni byla nejrozumnější strategií vůči euru říkat, počkejme, jak se to vyvrbí, a až to bude pro nás výhodné, tak společnou měnu přijměme, pak tento čistě ekonomický přístup po odchodu Londýna neplatí. Euro se stává primárně politickým projektem.
Ne, není nutno být v Unii, a už vůbec není nutné platit eurem. Ale země mimo spolek (Norsko, Švýcarsko) zatraceně vědí, jaké jsou jejich národní zájmy, a dokážou se za ně brát a něco obětovat (mimo jiné výdaji na obranu a povinnou vojenskou službou).
Ale co my? Víme, že nechceme euro (abychom neplatili řecké dluhy), v podstatě příliš nechceme ani tu Unii (aby nám nezakazovala rtuťové teploměry). Ale co reálně chceme a co jsme ochotni za to zaplatit? Věříme si, že dokážeme sehnat spojence mimo eurozónu, abychom prosadili naše národní zájmy a požadavky?
Ono je totiž skoro jedno, jestli po volbách bude premiérem Andy, nebo Bandy. Klíčové pro budoucnost země bude, zda se dokážeme shodnout na tom, co chceme a jakou cestou k tomu dojít. A euro bude našich hodnot a priorit kamenem prubířským.
Není nutno být v Unii, už vůbec není nutno platit eurem. Ale Norové či Švýcaři zatraceně vědí, jaké jsou jejich národní zájmy, a dokážou se za ně brát a něco obětovat. Mimo jiné výdaji na obranu a povinnou vojnou.