Proč sportovci po kariéře tápou?
Téma psychických problémů sportovců je v posledních týdnech v Česku velmi aktuální. Na konci dubna si vzal život bývalý fotbalový reprezentant František Rajtoral († 31), měsíc po něm pak jeho někdejší spoluhráč z Baníku Ostrava i Viktorie Plzeň David Bystroň († 34).
Oba dostihli jejich vlastní démoni, dle všeho především finanční. V případě Bystroně byly problémy spojené i s předčasným koncem vrcholové kariéry kvůli dopingovému prohřešku, který znamenal rozvázání smlouvy se západočeským klubem v roce 2012.
Shodou okolností jen tři dny po Rajtoralově sebevraždě byla vydána studie Masarykovy univerzity v Brně, jež se posledních dvanáctměsíců věnovala problematice přechodu vrcholových sportovců z kolektivních odvětví do „normálního“života.
Výsledek tohoto zkoumání je varovný.
Ze šestnácti zástupců – jedenácti mužů a pěti žen – z volejbalu, hokeje, fotbalu a basketbalu měla jen zhruba třetina strategii na to, co bude dělat po konci kariéry – a také plán plnili.
Zbylí se potýkali, nebo stále potýkají s následky problému, který se de facto nastartoval již v dětství a dospívání.
„Málokterý vrcholový sportovec si v průběhu let dokáže připustit, že by se po konci kariéry neuživil. Bohužel to v nich pěstují už rodiče, kteří v nich vidí potenciální hvězdy. Hvězdy, které budou působit třeba i v zahraničí a budou si vydělávat velké peníze,“řekl k této problematice Karel Večeřa, bývalý prvoligový fotbalista i trenér a nyní pedagog na Fakultě sportovních studií Masarykovy univerzity v Brně.
Jenže realita se mnohdy od představ rodičů zásadně liší. Jen zlomek z těch, kteří se vydají na tuto dráhu, si dokáže zajistit stabilní budoucnost. Především v českých podmínkách. Ostatně zmíněná studie se záměrně na tyto případy nezaměřovala.
„Nebyl tam nikdo, kdo by mohl mít pět let po konci kariéry nohy na stole nebo si vydělal na tři domy v centru Prahy,“naznačuje Zora Svobodová, vedoucí výzkumného týmu.
Na druhou stranu, nešlo o žádné druhořadé zástupce zmíněných sportů. Všichni oslovení prošli nejvyšší soutěží, devět z nich navléklo reprezentační dres, jeden pak startoval i na olympijských hrách.
Ze zvyku zbytečně utrácí
„Vše probíhalo formou řízených rozhovorů, kde jsme jim nekladli otázky, ale řešili okruh témat, která byla vybrána a nás zajímala,“vyprávěla Svobodová, které ne všichni vyhověli. Tři oslovení sportovci odmítli ve výzkumu fi- gurovat. „Jelikož dva z nich znám osobně, tak to docela chápu. Vím, že tam jsou hlubší problémy, které si nechtějí připouštět, nebo se o nich dokonce bavit.“
Ostatně právě slovo komunikace je klíčem k úspěchu. V tomto choulostivém tématu obzvláště. Sám Večeřa v Baníku vedl zmíněného Rajtorala v době, kdy se poprvé potýkal s únavovým syndromem: „Byl to strašně hodný kluk, pracovitý, ale tohle téma bylo tabu, nechtěl se o něm s nikým bavit, dokonce ani se svou rodinou.“
„Nikomu se nevnucujeme. Kdo chce, tak přijde. Bohužel je čím dál více těch, kteří se po karié- ře uklidí stranou, investují do blbostí a tvrdě narazí. Brali desítky tisíc měsíčně, teď nemají nic a ze zvyku dál zbytečně utrácí,“přidal svůj pohled pro LN Pavel Mareš, bývalý fotbalový reprezentant, který po konci kariéry založil mimo jiné firmu pomáhající sportovcům s přechodem do běžného života.
„Všichni končí, je normální, když odejdete do důchodu v sedmdesáti. Jenže co se sportovcem, který skončí v pětatřiceti? U nás je pět tisíc lidí, kteří jsou za sport placeni, kteří se jím živí. Ročně pak končí tolik, co si jich začíná sportem vydělávat. Společnost jako celek to příliš nezajímá, je to malé číslo, ale určitě nikoliv zanedbatelné. Je třeba rozebrat přechodovou fázi,“zaznělo z úst proděkana pro vědu a výzkum Martina Zvonaře.
„Když to přeženu, tak někteří hráči ani nevědí, kam jít k lékaři a kde si obstarat základní věci pro živobytí, vše za ně řešili klub či agenti. Žili v bublině a ta ze dne na den skončí,“řekl Mareš.
Jeho slova potvrdil jeden z těch, kteří se výzkumu zúčastnili. A také jediný, který byl ochotný odkrýt totožnost. Šestinásobný mistr republiky v basketbale a trojnásobný nejlepší český hráč Jan Svoboda.
„Najednou se vzbudíte a nemáte žádný program. A ani trenéra, který vám ho naordinuje. Nevíte, co máte dělat,“přiznal problémy více jak dvoumetrový habán. Ten vystudoval vysokou školu, má i trenérskou licenci, přesto nyní rozváží hamburgery ve firmě syna z prvního manželství své ženy Zory.
„Když jsem přišel na první pohovor, pochopil jsem, že jsem byl jen zboží, jen produkt. Nikoho nezajímalo, že jsem byl nejlepší ve svém oboru, že dobře běhám a umím házet na koš. Neměl jsem žádnou praxi, nic, co bych jim mohl nabídnout,“pokračoval.
Jeho žena přidala ještě další zajímavý poznatek: „Problém je i ten, že pro většinu sportovců se stane jejich koníček zdrojem obživy. Jenže když skončí, najednou přijdou o to, co je baví. A těž-
Zatímco většina lidí je po dostudování zvyklá denně docházet do práce, situace sportovců je složitější. Ti po ukončení sportovní kariéry často tápou – nevědí, jakým směrem se má jejich pracovní život ubírat. Někteří hráči ani nevědí, kam jít k lékaři a kde si obstarat základní věci pro živobytí. Vše za ně řešili klub či agenti.
ko hledají něco jiného, co by je bavilo alespoň z části tak jako sport. Daleko snadnější to mají v tomto ohledu ženy, protože ty často končí ve chvíli, kdy chtějí založit rodinu. A všem v našem výzkumu se to povedlo. Získají nějaký čas navíc. A také jsou ženy daleko tvárnější, přizpůsobivější.“
Jak tento problém vyřešit, aby nedocházelo k podobným koncům jako v případě Rajtorala s Bystroněm, protože jak Svobodová přiznala, deprese po koncích kariéry jsou u sportovců ještě daleko hlubší než ty během jejího trvání, často způsobené nenaplněním očekávání kladených na výkonnost?
„Komunikace a osvěta. V zahraničí pořádají semináře, kde před hráče předstupují ti bývalí a snaží se jim z vlastních zkušeností nastínit, co je čeká. U nás se v tomto ohledu stále dělá v klubech strašně málo, nikoho tato problematika příliš nezajímá. A to ani v otázce peněz tak jako na Západě, kde je obvyklé, že hráčům nevyplácejí měsíčně celou výplatu, ale část jim dávají do různých fondů,“naznačil cestu Večeřa.
S přispěním Lukáše Šonského