Jednooká Theresa mezi slepými
Velká Británie stojí před parlamentními volbami. 8. června se ukáže, kdo dostane mandát vyvést zemi z evropských struktur
Když britská premiérka Theresa Mayová letos 18. dubna vyhlásila volby, všichni byli zaskočeni. Do upjaté a uzavřené ministerské předsedkyně neviděli ani její nejbližší kolegové. Jak obdivuhodně chytrý krok, zdálo se nejprve: nechat se potvrdit ve funkci voliči ve chvíli, kdy je opozice rozhádaná a demoralizovaná. Ovšem věci nabraly nečekaný spád a směr.
Jaký byl úmysl Mayové, je zřejmé: drtivě vyhrát, umlčet tak brexitové fanatiky a pak se s klidem a silným mandátem pustit do rozvodové tahanice s Evropou. Zprvu to šlo jako po másle, protože na Mayovou se lepilo štěstí. Vždyť ještě před rokem o ní nikdo nepřemýšlel coby o premiérce. Avšak po referendu byla najednou ta pravá. Ve špičkách konzervativní strany totiž došlo k bratrovražedné potyčce, která by svou tragikomičností i Shakespearovi připadala přitažená za vlasy. Nejsilnější kandidát na premiéra se proměnil v bezmocnou figurku a Mayová se najednou se svou nudnou, avšak spolehlivou povahou tyčila jako maják, který Brity, zaskočené vlastním hlasováním, může vyvést z husté brexitové kaše.
Z premiérčiných prohlášení bylo jasné, že má našlápnuto k zásadním sociálním změnám, na něž je ostrovní společnost zralá. Překvapila rovněž v televizním studiu, kam dorazila k „lidskému“interview i s manželem; sama ta paní působí docela křečovitě, ale před kamerami sympatický středostavovský pár nakonec zabodoval. Premiérka diváky dojala přiznáním, že toužili mít děti, ale nebylo jim přáno. Pravda, komentátorky šokovalo, že politička doma nerazí rovnoprávnost, nýbrž bez obalu přiznala, že manžel dělá „mužské“práce jako vynášení smetí a ona... to ostatní.
Obrat a dementní daň
Mayová působila ve srovnání s takovým Donaldem Trumpem státnicky, zatímco opoziční labouristé dělali jednu botu za druhou. Někdejší milenka současného předsedy partaje Jeremyho Corbyna, nyní prominentní postava Labouristické strany Diana Abottová, v živém rozhovoru na otázku, jak zaplatí policii (jejíž početní stav slibuje výrazně zvýšit), tahala z rukávu absurdní miliony, pak stamiliony; neměla páru, o čem mluví. Nedávné místní volby připravily labouristy dokonce i o několik dosud historicky jistých poslaneckých mandátů. Vše zkrátka nasvědčovalo tomu, že Mayová s konzervativci směřuje k drtivému vítězství. Nikdo nepředpokládal, že z mimořádných voleb roku 2017 se v posledních týdnech před jejich konáním vyklube drama, jaké v uplynulých čtyřiceti letech nemá obdoby.
Staly se dvě nečekané věci. Tou první bylo, že nynější ultralevicové vedení La- bour Party přestalo předstírat, že jsou i nadále stranou středu a že se hodlají postavit k financím s prudérní zodpovědností. Naopak: slíbili studentům, že vyhrají-li volby, odpustí jim už letos na podzim školné. Krom toho chtějí vracet vyplácení sociálních přídavků, které konzervativci zastavili. Slíbili také, že znovu znárodní železnice a jiná odvětví. Přišli s návrhy, které budou stát desítky a desítky miliard liber, a s tím, že si na ně jednak půjčí, jednak agresivně zdaní velké firmy. Zatímco studenti se radovali a jsou najednou ochotni jít – nebo to tak aspoň zatím deklarují – v bezprecedentním počtu volit, řada obyčejných lidí vyslovila obavy, že tímto Corbynovo vedení vypudí z Británie podnikatele, kteří se stáhnou tam, kde jsou k nim vlády přívětivější.
Labouristický program se jeví být riskantním, ale jeho vyhlášení se nedá srovnat s popraskem, o nějž se postarala šéf- ka konzervativní strany. Zčistajasna, tři týdny před volbami, Mayová ohlásila volební harakiri.
Šéf politické strategie konzervativců Australan Lynton Crosby za černými dveřmi premiérského sídla v londýnské Downing Street 10 údajně byl toho rána bez sebe zděšením: „Vy jste se museli dočista zbláznit!“Nebylo divu. Britská konzervativní strana je jednou z nejprotřelejších, nejschopnějších politických uskupení na světě – vždyť o moc se průběžně a úspěšně uchází dobrých tři sta let. Zdálo se neuvěřitelné, že by mohla přijít s volebním manifestem, z jehož stupidity údivem poklesla čelist téměř každému – bez ohledu na stranickou příslušnost.
Bez jakékoli diskuse se Mayová – na popud své pravé ruky Nicka Timothyho – rozhodla ve svém volebním manifestu vyhlásit kontroverzní řešení zoufalého stavu péče o seniory. Jejímu projektu se okamžitě začalo přezdívat „dementní daň“. O co jde? Anglie nezvládá péči o svou stárnoucí populaci; nemocnice nemají volná lůžka, protože je blokují staří pacienti, již nemají kam jít. Premiérka vyhlásila, že po volbách ti, kdo potřebují domácí péči, za ni zaplatí právě svou nemovitostí. Po jejich smrti by tedy měla být rodina nucena obydlí prodat a státu zpětně zaplatit. S dovětkem, že rodině musí aspoň sto tisíc liber zůstat (průměrná cena nemovitosti v jihovýchodní Anglii je pět set tisíc).
Šlo by o velmi specifickou loterii. Ten, kdo bude mít rakovinu nebo mrtvici, dostane v nemocnici zadarmo státní péči. Ti, koho stihne demence, zaplatí celou částku z vlastní kapsy; to čítá ty statisíce a statisíce liber. Výhodou návrhu mělo být, že se tak částečně srovná rozdíl mezi zaopatřenou starší generací a nemajetnou mladou generací, která dnes nemá z naprosté většiny šanci si na nesmírně drahé bydlení vydělat (tak jak to bývalo běžné pro generace jejich rodičů a prarodičů).
„Nabídla voličům jenom bídu, svrab a neštovice,“zuřili
Vzal to na sebe džihádista
Proti drastickému návrhu protestovali všichni. Včetně šokovaných a nekonzultovaných kabinetních kolegů Theresy Mayové. „Nabídla voličům jenom bídu, svrab a neštovice, nic dobrého v tom nebylo!“zuří ještě týdny poté.
Mayová se nikdy nesblížila s Cameronem, Osbornem ani dalšími privilegovanými konzervativci. Dceři anglikánského vikáře byla zjevně proti srsti lehkost, s jakou proplouvají svým příjemným životem. Zajímá ji neutěšená situace sociálně slabých tříd. Kdyby svůj návrh konzultovala s příslušnými úředníky, řekli by jí, že je nedotažený. Mayová se ovšem neradila a to je v případě premiérky (obzvláště té, která bude dohlížet na nejsložitější transakci, kterou novodobá Anglie zažije) kardinální problém. Poprvé se ukázalo, že paní Theresa má své nepříjemné limity: její jediná vládní zkušenost z ministerstva vnitra se najednou projevila jako sociálně a psychologicky značně omezující.
Zaskočená všeobecným rozhořčením musela potupně svoje volební krédo odvolat. „Nic se nemění,“začala brát zpátečku.
V pondělí 29. května premiérku v ostře sledovaném nočním pořadu BBC (tři miliony diváků) rozerval na kusy protřelý veterán agresivní britské žurnalistiky Andrew Neal. Ve 22.32 byla odrovnaná. Noviny chystaly ranní vydání, v němž měly Mayovou ukřižovat. O minutu později, ve 22.33, ji naprosto nečekaně od ranní popravy zachránil Salman Abedi. Džihádista, který v tu chvíli v Manchesteru spustil spínač bomby, jež z jeho batohu rozmetala po okolí profesionálně poskládané hřebíky a šrouby.
Děti, teenageři a rodiče ještě měli na tváři šťastný úsměv po vydařeném popovém koncertě v manchesterské hale. Ozvala se ohlušující rána. Matka vyhlížející dceru popisovala, jak jí zalehlo v uších a jako ve zpomaleném filmu se všude začaly snášet prach a drť. Pak ta žena spatřila holku, jež mechanicky, jako loutka, kladla jednu nohu vedle druhé, po obličeji a pažích jí stékala krev, část tváře měla znetvořenou jakýmsi plastem, který se jí roztekl po kůži. Dvaadvacet dětí bylo mrtvých, desítky jich dosud pobývají v nemocnici, některé v kritickém stavu. Zatímco traumatizovaní policisté se snažili poskládat zbytky rozcupovaných dětí, sestry a doktoři v nemocnici ošetřovali a operovali šokujícím způsobem poškozené vnitřní orgány dosud dýchajících obětí. „Nic takového jsem nikdy předtím neviděla. Dělali jsme všichni, co jsme mohli. Po prodloužené šichtě jsem pak dorazila domů. Hodiny jsem nemohla přestat vzlykat. Pak jsem zase jela zpátky na sál,“popsala situaci jedna ze zdravotních sester.
Theresa Mayová se razantně vrátila k vládnutí. Pracovala se svým týmem přes noc a ve čtyři ráno vyzvala telefonicky labouristu Corbyna, aby partaje dočasně přerušily volební kampaň. Nikdo to nahlas neřekl, ale celá Británie si v duchu blahopřála, že má v takhle těžkou chvíli v čele někdejší ministryni vnitra – tato její zkušenost se najednou hodila. Kdežto Corbyn v minulosti vyloženě vyhledával teroristy a v jejich společnosti viditelně ožíval – ať šlo o IRA, Hamás, nebo Hizballáh. Pár druholigových politiků Mayovou obvinilo, že nejvyšší stav ohrožení vyhlásila z taktických – předvolebních – důvodů. Tisíc po zuby vyzbrojených vojáků zaplavilo Londýn. Angličané neradi vidí armádu v ulicích, ale tentokrát většina její přítomnost ocenila; cítili se klidnější. Mayová udělala přesně to, co bylo v tu chvíli třeba. Představa, že by v Downing Street č. 10 seděl pan Corbyn, mnoho voličů najednou vyděsila.
Politické strany (vesměs na tři dny) přerušily z úcty k obětem teroristického útoku předvolební kampaň. Média rozebírala především vražedný výbuch v Manchesteru. A protože Mayová těsně před útokem vzala zpátky svůj nešťastný předvolební návrh, ten tiše vysublimoval z veřejného prostoru.
Zmodrá rudé město?
Kamenné domy trhovního města Hexhamu převyšuje opatství z 12. století. Půl milionů turistů ročně navštíví nedalekou kamennou zeď, kterou císař Hadrián přiměl místní (za úplatu) stavět společně s jeho římskými vojáky; osmdesátikilometrovou, dosud viditelnou a pečlivě udržovanou zdí oddělil severoanglické hrabství Northumberland od výbojných Skotů. První legii ale „mizerní“Britové rozcupovali. Hadrián se proto vzdal síly, jeho způsob zdejšího osídlování byl kolonizačním experimentem: spolupráce se osvědčila, Británie byla římskou kolonií tři sta let. Císař Hadrián (76–138 n. l.) ve svém životopise obdivuje „místního boha s šedomodrýma očima, který uměl latinsky a lámanou řečtinou deklamoval milostné verše“– ten muž císaři překládal.
Dneska jsou návštěvníci z jihu Anglie zaskočeni bídou občanů na severu země. O obrovských rozdílech v životní úrovni jihu a severu Anglie totiž vesměs pouze čtou. Jenže teď to vidí na vlastní oči: domy tu mají většinou ohyzdná plastová okna a stojí zlomek toho co restaurované nemovitosti v jižních hrabstvích. Obrovská cedule v jedné vesnici láká: quiche 1,50 libry! Na jihu by stál pět a nikdo by se neobtěžoval s vypisováním ceny.
Zdejší noviny The Journal otiskly dva týdny před volbami připomínku toho, jak se situace na severu Anglie změnila. Fotografie zaměstnanců, kteří roku 1980 hromadně opouštějí navždycky uzavřené ocelárny, by mohla být momentkou ze so- Brexit znamená, že nastane brexit.
cialistické Ostravy. Obyčejní dělníci, někteří v montérkách, někteří ve starých tesilkách a manšestrákách, pár žen středního věku, laciné šaty, na ruce zavěšené kabely. Konec oceláren přinesl otřesně vysokou nezaměstnanost. Městečko Consett a celá okolní oblast od té doby nikdy neměly konzervativního poslance. Když přece jen našel odvahu zazvonit na dveře voličů, roztrhli mu jeho leták na cáry.
A dnes? Na okolních pozemcích se pyšně modrají velké cedule se jménem toryovského kandidáta. V sousedním městečku zahlédnu plakátek Labour Party. Je vylepen na okně klubu strany, jenž sídlí v bývalé kapli metodistické církve Johna Wesleyho, anglikánské odnože, kterou proslulý teolog v 18. století oslovil chudé. Labouristé se historicky rekrutovali z řad odborářů a pak právě z řad metodistů. Ti chtěli změnu nespravedlivé společnosti, avšak nikdy ne revoluci, její krvavý teror a znárodňování. A dnes nemají pochopení pro Corbynův internacionalistický marxismus.
Owen Temple z menšinové liberálně-demokratické strany vysvětluje, proč místním není do řeči: „Lidi se cítí provinile, že poprvé v životě nechtějí volit Labour Party. Ale dát svůj hlas trockistovi?“
Chudý kraj, nové vozy a dluhy
Corbyn a jeho parta si stěžují, že média zkreslují jejich poselství. Přitom když si labouristé dělali vlastní průzkum mezi svými členy, opakovaně zmiňovali, že pro ně Corbyn skončil ve chvíli, kdy u příležitosti uctění památky padlých odmítl zpívat státní hymnu a znevážil příležitost i tím, že se ukázal bez kravaty, v ledabyle rozepnuté košili. Corbyn je prototyp marxisty šedesátých let: nenávidí královskou rodinu, nenávidí Velkou Británii, její hrdou armádu, její vlažnou anglikánskou církev a její sebevědomou zahraniční politiku. Přestal už pro jistotu tvrdit, že je pacifista, ale odmítá odpovědět, co by dělal v případě ohrožení Anglie.
Válka o Falklandy pomohla Thatcherové opakovaně vyhrát volby. Corbynův internacionalismus a bratříčkování se s teroristy leží tradičním členům Labouristické strany v žaludku. Popuzuje je, že Corbyn brojí proti zahraniční politice Westminsteru bez toho, že by odsoudil například čin, jehož vinou přijde o život britský voják v britských ulicích nebo obyčejný anglický taxikář, který jel pomáhat prostým Afričanům. Corbyn nevolá k zodpovědnosti Islámský stát, nýbrž „přepjatý britský nacionalismus“. Na nepopulární válku v Iráku svádí i terorismus, k němuž došlo už před ní.
Pravda, najdou se zástupy rozněžnělých žen jistého věku, které milují pacifismus „slušného“pana Corbyna. Má příznivce i mezi mladými, kterým podlézá zmíněným slibem, že zruší školné. Ale pokud chce být premiérem, potřebuje přesvědčit členskou základnu labouristů. A těm – i když se začal česat – pořád vadí.
Corbyn po útoku v Manchesteru znovu zahájil kampaň kontroverzním prohlášením. Labourističtí politici, kteří viděli jeho připravenou řeč, prohlásili, že „je šílená“. Opakuje v ní totiž své dávné přesvědčení, že za domácí terorismus může dlouholetá britská zahraniční politika. Parlamentní kandidáti labouristů po jeho projevu hned volali do stranického ústředí s tím, že si voliči stěžují: „Why has he started to talk shit again?“(„Proč zase začal říkat ty sračky?“).
Zatímco konzervativci nemohli uvěřit svému štěstí, že Corbyn sám začal s tím, co je ostatními vnímáno jako jeho nejslabší stránka, výzkum veřejného mínění všechny poněkud zaskočil. Podle něj 53 procent voličů souhlasí s tím, že Corbynův náhled na situaci má něco do sebe. Komentátoři se teď dohadují, zda si touto rétorikou labouristický předseda získá další Angličany, nebo jen ještě víc popudí členskou základnu ve své straně. Odpovědnější labouristé totiž nechtějí řešit každý problém dalším zadlužováním. Britská domácnost má v průměru – jen na kreditních kartách (!) – dluh čtrnáct tisíc liber. I po silnicích jinak citelně chudší severní Anglie sviští zbrusu nová auta. Jejich snadný leasing vytváří novou formu dluhu, který vesele bobtná. Je to rostoucí a neřešený problém.
Anglická předvolební kampaň je jednou zmála západních kampaní současnosti, které neovlivňují „fake news“nebo temné síly (rubly) z Kremlu. Corbyn byl dlouho příliš velký loser na to, aby ho Putin registroval coby perspektivní figuru, a Mayová prostě nemá temnou minulost, která poskytuje příležitosti k vydírání. Navíc je britský volební systém zoufale staromódní – vše probíhá na papíře, a je tak v elektronickém století odolný vůči machinacím. Kromě toho výsledky voleb v Británii nejsou proporcionální. Strany musejí soustředit hlasy v okrsku, který jim vynese poslanecký mandát (UKIP například v minulosti dosáhla i čtyř milionů hlasů, ale beztak tím získala jednoho jediného poslance!). Zvýhodňuje to dvě hlavní strany, po volbách tak většinou odpadá evropské koaliční handrkování.
Corbyn posunul labouristy doleva, čímž vyzobal hlasy Straně zelených, jejíž program vesměs absorboval. Mayová zase svou důslednou probrexitovou politikou v podstatě eliminovala UKIP. Dá se prorokovat: v posledních čtyřiceti letech se nekonaly v Británii volby, v nichž by malé strany dostaly na frak víc, než se to stane letos v červnu.
Jedno referendum stačilo
Ještě začátkem května bylo slyšet Tonyho Blaira, který přišel s hnutím usilujícím o odvrácení brexitu. Liberální demokraté svoji kampaň postavili na tom, že prosadí o věci druhé referendum. Voliči se však na to nechytají – a to ani ti, kteří hlasovali proti brexitu. Může za to (Evropanům téměř nepochopitelný) anglický smysl pro fair play: když v referendu většina hlasovala pro, musíme ten výsledek respektovat, byť v jeho důsledku Británie zchudne. Jak řekla BBC jedna volička, která byla původně proti brexitu: „Chcete, abychom měli jedno referendum za druhým, dokud se nepropracujeme k výsledku, který vyhovuje těm, kdo jsou zrovna u vesla? Ne, díky. Jedno referendum stačilo.“
Ve volebním štábu Mayové si zatím kvůli „dementní dani“vjeli do vlasů její dva nejbližší poradci. Někteří konzervativci chtěli hlavu Nicka Timotha, který vyhlášení daně prosadil. Šéf volební strategie ho (zatím) jen odsunul na vedlejší kolej a ukáznil konzervativce s tím, že musejí voliče získat kampaní k nejdůležitějšímu tématu: brexitu. Připomenout, že Mayová sice může být nedokonalá, avšak nejsložitější událost v novodobé historii země prostě musí vyjednávat politik schopný vést. A tím Corbyn není.
Než Mayová vyhlásila mimořádné volby, evropští politici se předháněli v provokativních výrocích vůči Británii. Angličané se naježili, ve vzduchu byla cítit skoro válečnická nálada. Jako národ věru nemají podřizování se v krvi. V tuto chvíli raději zchudnou, než aby se vzdali větší nezávislosti na Evropě. Není ovšem jasné, jak dlouho jim ochota chudnout vydrží.
Takže si to shrňme. Kombinace neslavného, zbrkle staženého manifestu premiérky a krajně levicové, zato jasně vymezené politiky labouristického šéfa Corbyna má za následek nečekané vyrovnávání předvolebních preferencí. Vládní úředníci panikaří. Londýnská Whitehall se normálně pečlivě připravuje pro případ změny vlády, studuje detailně předvolební materiály politických stran, aby zaručila plynulý přechod moci. Tentokrát všichni očekávali zdrcující vítězství současné premiérky, tudíž se studiem opozičních materiálů nejprve nikdo nezdržoval. Dokonce ani labouristé: buď se nenamáhali na schůzky s příslušnými úředníky dostavit, anebo posílali bezvýznamné podržtašky. Teď to dohánějí – pro případ, že by se Corbyn propracoval do Downing Street č. 10.
Zatím labourista Phil Wilson, který opakovaně kandiduje v hornické oblasti – někdejším volebním okrsku Tonyho Blaira –, říká: „Tady Corbyna nikdo nemá rád. Ani já ne.“V ručně psaném vzkazu Wilson svým voličům slibuje, že když ho zvolí, nebude hájit Corbynovy hodnoty a zájmy, nýbrž jejich.
Od brexitu beztak neduživá libra se propadla na historické dno: to když se Corbynova šance na výhru zvýšila. Konzervativci, vyplašení z nenadálé ztráty vidiny snadného vítězství, semodlí, aby nedošlo k dalšímu teroristickému útoku; druhý by jim už rozhodně nepomohl. Lidé by už neviděli Mayovou coby schopnou vrchní velitelku, nýbrž tak, jak ji líčí Corbyn: jako bývalou ministryni vnitra zodpovědnou za osekání počtu policistů v ulicích, tedy i za současné ohrožení bezpečnosti Angličanů.
O výsledku voleb rozhodne účast voličů. V těch minulých byli konzervativci překvapeni svým výrazným vítězstvím; výzkumy předpovídaly vyšší účast labouristických voličů, ti se však nakonec v očekávaných počtech k urnám nenamáhali.
Muž, jenž se představil jako Darren, se opře o rýč a chvíli přemýšlí. Ptát se dělníka, který k vám přišel kvůli zahradní boudě, jak bude volit, je trochu nemístné. Ovšem Darren a jeho kolega jsou přesně ty typy lidí, kteří historicky poprvé v Anglii změní barvu. A firma Tate Fencing, pro niž pracují, je stejně jako její zaměstnanci firma anglická. Anglická jako řemen. Jejich boudy a ploty jsou drahé, avšak mimořádně kvalitní, dělané postaru, vlastnoručně, žádný svižný dovoz z Číny. „Po pravdě nevím, jestli budu volit. Je to složité a já do politiky nevidím dost na to, abych se mohl správně rozhodnout,“praví pan Darren. Jeho parťák vehementně přikyvuje.
Whitehall se vždy pečlivě chystá na případnou změnu vlády. Tentokrát všichni očekávali tak drtivé vítězství premiérky, že se nikdo žádnou přípravou nezdržoval...
Nástup druhé ligy
U rovné cesty, kterou postavili ještě Římané, stojí kamenný domek. Je prý v kraji poslední, který má položenou střechu z uschlého vřesu, co žlutě kvete v okolních kopcích hornaté krajiny Northumberlandu. Z okna vidím Hadriánův val. Římský císař psal: „Všechno mě těšilo v té deštivé Británii: potrhaná mlha v kopcích, jejich jezera... melancholie šedomodrých obyvatel...“
Zkouším opakovaně zapříst řeč s těmi severskými Anglány, ale vykrucují se. Pokladní v obchodě Spar má chytrá černá očka: „Nevím, jak budu volit. Ne, nepamatuji se, jak jsem volila minule.“Nelíbí se jim zřejmě, že jsem cizinka, místní potomci horníků, již dříve vždy volili labouristy, totiž hlasovali převážně pro brexit. Proto si teď nevědí rady: volit konzervativce jim je zatěžko, jenže nevěří, že by Corbyn brexit nezpackal. Jen co se v televizi pro jednou projeví příznivě, druhý den ulétle prohlásí, že když Labour Party vyhraje, všem předškolním dětem zajistí bezplatnou péči. Když se ho v reakci na to redaktorka v rozhlase oprávněně zeptá, kolik to bude stát, zarazí se: „Hm... no... bude to drahé.“Pozorovat ho a poslouchat je zkrátka při troše kritického rozumu nesmírně demoralizující.
Ale nejhorší na této kampani je, že druholigová není pouze opozice. Všichni, kteří měli inteligenci, kvalifikaci a talent vést a řídit lidi, z politiky po brexitu postupně odešli. A to je zrovna v roce 2017 pořádný malér. Nejen pro (svého času) velkou Británii.
Autorka je spolupracovnicí LN