Stoprocentní pravda

Osobní výběr ze světového tisku

Také míváte pocit, že vás noviny zahlcují politikou? Pak vás uspokojí Anna Dubenková a Michelle Dozoisová, autorky jistého Rozcestníku na www.nytimes.com. Jejich text se jmenuje 17 velkých příběhů, které nemají nic společného s politikou, takže je jasno.

Podle časopisu California Sunday Magazine žije v aljašském Dutch Harboru tolik orlů bělohlavých, až jim místní lidé říkají holubi. Logicky. Žijete-li mezi stovkami majestátních dravců, pak se pro vás i oficiální symbol USA stává poněkud otravným.

Anebo Dobré zprávy z Detroitu na webu ReadWrite. Město, jež kdysi postavilo Ameriku na kola, ale v posledních dekádách jen skomírá, předstihlo ve vývoji autonomních (roboticky řízených) aut Silicon Valley. To jsou věci. Ale zároveň už míří k politice, že.

*** A teď pro změnu k čemusi osobnějšímu. Renomované noviny i weby si hýčkají zavedené sloupkaře či blogery a jen zřídka je střídají či doplňují. Někdy to tu reflektujeme (odchod Silke Burmesterové ze Spiegel Online), jindy – zavaleni jinými úkoly – to pomineme (odchod Wolfganga Münchaua z téhož blogu). Teď to téma oživil nástup Breta Stephense do The New York Times.

Stephens není nováček v médiích (dosud The Wall Street Journal) ani na Rozcestníku. Zajímavé ale je, jak se v newyorském listu uvedl. Svůj první sloupek otevřel mottem z Czeslawa Milosze: jeho citací starého haličského Žida o pravdě a pocitu vlastní jistoty.

„Má-li někdo pravdu na 55 procent, je to pěkné a nic proti tomu,“říká Miloszova postava. „Má-li někdo pravdu na 60 procent, je to skvělé, navíc štěstí a díky Bohu za to. Ale co si pomyslet o tom, kdo má pravdu na 75 procent? Moudří tvrdí, že je to podezřelé. A co když má někdo pravdu na 100 procent? ZBYNĚK PETRÁČEK Kdokoliv říká, žemá na 100 procent pravdu, je fanatik, zločinec a nejhorší lotr.“

*** Je-li tato pasáž krédem Breta Stephense, jeho protipólem je Margaret Stokowská z blogu Spiegel Online. Její článek s titulem Neexistuje trošku homofobní ukazuje rozdíl mezi uvažováním Stephense, řekněme konzervativního liberála, a jí samé, řekněme přísné pokrokářky.

Stokowskou vytočil německý ministr financí Schäuble. Na otázku listu Rheinische Post k adopci dětí homosexuálními páry řekl: „Uzákonili jsme rovnoprávnost mezi registrovaným partnerstvím a manželstvím. Nechci se pouštět do paušálních soudů v otázce adopčního práva. Jde tudíž především o termín ,manželství‘. Ptám se jen, zda tento pojem, který je od biblických časů určen pro soužití muže a ženy, se má bezpodmínečně používat i pro jiné formy partnerství.“

Připadá vám ten postoj odsouzeníhodný? Stokowské ano. Už odkaz na biblické časy je pro ni pošetilý, neboť se týká doby, kdy „kamenování bylo okej a zuby se tahaly bez umrtvení“. Daleko víc ji ale rozčiluje něco jiného. To, že Schäuble – a k témuž tématu i kancléřka Merkelová – užívá slova jako „ptám se“, „pochybuji“, „nejsem si zcela jist“. Už jen sama pochybnost, pouhá odchylka od stoprocentní jistoty, je pro autorku nepřijatelnou podporou privilegií (rozuměj nezasloužených privilegií heterosexuálů), tedy i podporou diskriminace ostatních. Sahá k oblíbenému argumentu: „Nelze být jen trochu proti manželství pro všechny, podobně jako nelze být částečně těhotný.“

Margaret Stokowská je ryzí ukázkou člověka přesvědčeného o své pravdě na 100 procent.

Má-li někdo pravdu na 60 procent, je to skvělé a díky Bohu za to. Kdokoliv ale říká, že ji má na 100 procent, je fanatik, zločinec a nejhorší lotr.

*** Podezřívavý ke stoprocentním pravdám je naopak David Brooks, komentátor The New York Times. Jeho oblíbeným tématem je hledání nějakého pojítka společnosti, která se stále více atomizuje podle stále většího důrazu na stále větší počet různých identit.

Brooks si všímá, že v USA se vytrácí jednotící národní příběh, jenž spočíval na biblickém Exodu. Je to příběh těch, kteří opustí útlak ve starém světě a vyrazí za svobodou na západ, příběh sebedůvěry. Jenže dnes místo toho spolu soupeří čtyři různé narativy. Libertariánský (doma je mezi tradičními republikány), globalizační (v Silicon Valley), multikulturní (ve školách) a trumpovský (America First). Soupeření míří ke dvěma východiskům: k modelu mocenskému, tedy impériu ve stylu nového Říma, či k modelu laboratoře talentů, jaký by z Ameriky udělal nové Athény. K té poslední možnosti upírá svou naději právě Brooks. Vidí v ní nové pojítko, příběh exodu pro informační éru. Škoda jen, že ani nenaznačí, kdo by tu vizi mohl uskutečnit.