Zločin a trest v Panenských Břežanech

Asociace muzeí a galerií České republiky ocenila v polovině května nový Památník národního útlaku a odboje v Panenských Břežanech. Expozice, kterou připravili renomovaní historici, je však velmi problematická a ve svém důsledku podporuje národovecké stereotypy.

Vminulém roce byl ve zrekonstruovaném horním zámku v Panenských Břežanech otevřen Památník národního útlaku a odboje. Oblastní muzeum Praha-východ získalo před dvěma týdny za expozici cenu Gloria musaealis, kterou uděluje Asociace muzeí a galerií České republiky. Památník vyhrál kategorii Muzejní počin roku, v níž jsou obvykle oceňovány projekty zaměřené na sbírkotvornou činnost nebo zpřístupnění unikátní lokality. V tomto případě se jednalo o rekonstrukci barokního zámku a novou expozici o dějinách českých zemí za druhé světové války, nazvanou Zločin a trest.

Krok zpět

Umístění památníku do zámku v Panenských Břežanech souvisí s jeho krátkou historií jako sídla státního ministra pro protektorát Karla Hermanna Franka (zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich žil v zámku dolním, jehož další osud je stále nejasný). Téma protektorátních dějin je v současné době intenzivně přítomné ve veřejném prostoru: v ulicích lze vidět plakáty na další z řady filmů o atentátu na Heydricha, v Brně se protestovalo proti Pochodu smíření, připomínajícímu odsun německých obyvatel, stále není vyřešena otázka vepřína u památníku v Letech. Výročí atentátu se i letos věnovala všechna hlavní média. Téma expozice se v tomto kontextu jeví jako potřebné, nicméně ani interaktivní prvky a kvalitní grafické zpracování oceněné výstavy nemohou zakrýt, že se ve výsledku jedná o odborně nezvládnuté dílo, které je v důrazu na zjednodušující nacionalismus krokem zpět v diskusi o minulosti.

Výstava dostála svému názvu Zločin a trest: pět místností se zabývá nacistickými zločiny, šestá pak „trestem“v podobě poválečné retribuce. Příběh, který se před návštěvníky odehrává, je ten nejtradičnější z tradičních. Začal se vyprávět hned po válce a jeho hlavním rysem je zdůrazňování českého utrpení. Komunistický režim jej pak rozvíjel do podoby prázdných rituálů. S rokem 1989 nezmizel, jen byl obohacen o příběh západního odboje.

Výstava autoritativně sděluje, kdo byl součástí trpícího národa a kdo za jeho utrpení může. Poselství je zdůrazňováno texty na hranici bulvárnosti. Například k fotografii z demolice Lidic, kterou prováděly oddíly Říšské pracovní služby (RAD), je přidán popis: „Den za dnem nastupovali příslušníci RAD s vlajkou a písní na rtech na místo zkázy.“Výstava přejímá původní propagandistický účel fotografie a neptá se, kdo byli příslušníci těchto oddílů a co pociťovali.

Další etický a interpretační přešlap se týká dvojice fotografií – na jedné vidíme muže, kteří bourají československý pohraniční sloup, na druhé radujícího se muže na bicyklu. V popisku lze číst: „Radost z vítězství. Opojení z ovládnutí Sudet nemělo trvat dlouho. O rok později narukují sudetoněmečtí muži do války, odkud se jich 190 000 nevrátí.“Nejenže tyto věty hodnotí utrpení vojáků wehrmachtu na frontě jako zasloužené, ale také interpretuje ikonickou fotografii z obsazování československého pohraničí jako reprezentativní pro postoj všech sudetských Němců. Dalším problémem výstavy je fakt, že fotografie nejsou opatřeny informacemi o tom, odkud pocházejí.

Holokaust Romů chybí

Část výstavy věnovaná holokaustu se vizuálně liší od informačních panelů zbytku expozice a v imitaci nákladního vagonu cituje spíš současná muzea šoa v Evropě a Americe. Emoce ale v této místnosti nahrazují informace – holokaustu lidí, kte- ré nacistická správa označila za Židy, je věnováno jen několik vět: „Německé represe proti Židům na území Protektorátu Čechy a Morava sílily. Klíčový význam pro jejich osud mělo nařízení říšského protektora Konstantina von Neuratha o židovském majetku z 21. 6. 1939, které přinášelo princip tzv. norimberských zákonů na území protektorátu.“Důraz na historická data a právní procesy (přičemž dobové schéma v němčině, které zobrazuje princip norimberských zákonů, není přeloženo) nahrazuje komplexní porozumění osudům více než sto tisíc lidí, které toto nařízení označilo za Židy.

O romském holokaustu není na výstavě ani zmínka, právě toto téma by zpřítomnilo mnoho složitých témat válečných dějin – počátek perzekuce celých skupin obyvatelstva již za druhé republiky nebo podíl české správy na jejich likvidaci. Výstava také nabízí pouze obrazy mužů, a to Němců v uniformě a Čechů v civilu. Zdá se, že žen se dějiny netýkají.

Promarněné šance

Příběh o vině a trestu je dokončen v závěrečné místnosti – poválečné retribuce jsou prezentovány jako spravedlivé završení příběhu. Důraz na právní mechanismus dekretů prezidenta republiky a mimořádných soudů pomáhá odvrátit pozornost od divokého odsunu, problémů přeživších Židů a dobových excesů, které by ukázaly složitost a emotivnost tématu odplaty.

Kritické uvažování o odsunu a dalších tématech, která expozice opomíjí, dnes není výstřelkem mladých a neklidných historiků. Toto téma patří k mainstreamu historické vědy a je i živým veřejným tématem. Úkolem výstavy, která prezentuje takto exponované téma a cílí na široké publikum, má být nikoli podpora historických a národních stereotypů, ale ukázání složitosti a nejednoznačnosti věci.

Na výstavě najdeme i místa, která ukazují, že by celá expozice mohla vypadat jinak. Najdeme tu velké množství zajímavých osobních artefaktů – židovskou hvězdu, která byla nalezena na smíchovské barikádě, válečnou stolní hru pro děti Letecký poplach a různé osobní dokumenty. Jejich příběh se ale dozvědí jen ti, kdo mají to štěstí, že je provází ředitelka muzea, pro ostatní zůstanou vinou absence popisků pouhými dobovými předměty.

Další promarněnou příležitostí se stala budova zámku. Před válkou tu byl výstavní salon výrobce luxusního nábytku Friedricha Gerstla, jemuž byl zámek zabrán okupační správou. Místo příběhu rodiny posledních majitelů, který by skýtal mnoho materiálu jak k regionálním, tak celostátním dějinám celého dvacátého století, je spojení Panenských Břežan s historií odbyto v první místnosti a pak už vidíme jen známé fotografie „národního příběhu“. Návštěvník se může zcela oprávněně – a také marně – ptát po osudech rodiny Gerstlů za války i po ní. Jaké další stopy zanechaly dřívější funkce zámku v minulosti obce? Existují pamětníci, kteří by mohli vyprávět o životě v Panenských Břežanech za protektorátu?

Sváření dvou záměrů a principů je patrné ve spodní části expozice, kde je vystaven nábytek právě z továrny Friedricha Gerstla. Popisek k historickému příborníku začíná slibně: I nábytek může mít paměť. Ale tato perspektiva není nijak rozvinuta. Komu mohl nábytek patřit před válkou, jak vypadala rodina, která jej dostala po válce, výstava neobjasňuje. Přitom právě nahlížení minulosti perspektivou zkušenosti konkrétních lidí by dokázalo většinu návštěvníků zaujmout.

Jak film pro pamětníky

Hlavním problémem památníku je nesoulad bohaté minulosti místa a zcela sterilní expozice, která vypovídá především o stavu veřejné historie v Česku. Vedení muzea odvedlo dobrou technickou práci a snažilo se ovlivnit i výslednou podobu expozice, nicméně se zdá, že na obsah neměli určující vliv zaměstnanci muzea, ale externí historici.

Autorský kolektiv výstavy pod vedením Eduarda Kubů se může pochlubit účastí mnoha etablovaných historiků, kteří se tímto tématem zabývají (Vít Smetana, Eduard Stehlík, Jan Kuklík a další). Jejich texty jsou poučeny současnými debatami, proč tedy nepovažovali za důležité vtisknout je do expozice? Příkladem budiž užití zcela zavádějícího termínu „sudetoněmecké povstání“pro konflikty v československém pohraničí v době před okupací. Zkratkovité texty obsesivně zmiňují čísla zákonů a vojenské hodnosti, chybí ale základní kontextualizace či práce s pojmy. V důsledku toho pak expozici rozumí jen ten, kdo již „příběh“zná.

V okolních zemích vznikají muzea soudobých dějin vždy jako součást intenzivní veřejné diskuse a jsou na ně kladeny nejvyšší odborné nároky. Památník národního útlaku a odboje v Panenských Břežanech však evidentně nikomu nestál za pečlivější práci. Národovecké pojetí, které je v expozici patrné, není pravděpodobně výsledkem nějakého záměru, ale spíše jeho absence. Důsledkem tohoto laxního přístupu pak je, že historici svojí odborností zaštiťují názory, ze kterých roste extremismus a šovinismus. Přitom právě muzea by měla šíření extremistických názorů bránit.

Důsledkem ocenění bezesporu bude zvýšená popularita a návštěvnost expozice Zločin a trest. Návštěvník si však jen znovu zopakuje všechny stereotypy a klišé, které zná z populárních filmů, především těch pro pamětníky. To je na „muzejní počin roku“trochu málo.

Širším důsledkem udělení ceny Asociace muzeí a galerií České republiky Gloria musaealis je signál veřejnosti i dalším institucím, že prezentovat tímto způsobem soudobé dějiny je v pořádku. Z pozice historiků a odborníků na historické vzdělávání s tím nemůžeme souhlasit. Historici i pracovníci muzeí běžně pracují s pluralitou a komplikovaností minulosti, kterou již nelze autoritativně vyprávět v úzkých národních příbězích a jako souboj dobra a zla. Převažuje důraz na mnohočetnost historické zkušenosti aktérů, mnohost strategií, které v různých situacích lidé zaujímali. Chybějící téma romského holokaustu, perspektiva každodennosti, absence žen či německých antifašistů jsou jen nejvýraznějšími problémy příběhu, který expozice předkládá.

S udělením Gloria musaealis již nejde jen o konkrétní expozici, ale také o společenskou funkci muzejních institucí, kterou tato cena pomáhá utvářet. Je škoda, že v případě horního zámku v Panenských Břežanech zůstal jeho potenciál zcela nevyužit a místo toho vznikla expozice, která nepotřebuje ocenění, ale rekonstrukci.

V okolních zemích vznikají muzea soudobých dějin vždy jako součást intenzivní veřejné diskuse a jsou na ně kladeny nejvyšší odborné nároky. Památník národního útlaku a odboje v Panenských Břežanech však evidentně nikomu nestál za pečlivější práci.

Autoři jsou historici a didaktici dějepisu, působí v Ústavu pro studium totalitních režimů