Jsi pouhá chvíle, mysli na to
Vprvním z těch 202 textů Márai vymezuje určení svého Herbáře: chce být „něco jako dávné bylináře, které chtěly prostými příklady dát odpověď na otázky, co si počít, když člověka bolí srdce nebo když ho opustil Bůh“. Herbář Márai věnoval Senecovi, Epiktétovi, Marku Aureliovi, tedy antickým myslitelům, dále Montaignovi a „stoikům vůbec, kteří mě utěšili, když na světě nebylo útěchy, a naučili mne, abych se nebál smrti ani otroctví, chudoby ani nemocí,“dodává spisovatel ve věnování.
Dovolte hned vzápětí připojit ještě dvě další citace:
„Vyhlaď klamnou představu! Potlač záchvěvy náruživosti! Omezuj se na přítomnost! Chápej všechno, co se přihází, ať tobě nebo jinému! Rozeber a rozlož každý předmět v jeho činnou sílu a hmotu! Měj na mysli svou poslední hodinu! A chybu, kterou se na tobě prohřešil jiný, ponech tam, kde vznikla!“
„Není možné se neodbytně něčeho domáhat. Snaž se být skromnější, uvědom si, že tvé síly jsou žalostně konečné. V práci, ctižádosti, ve svých lidských nárocích šetři také sebe, nejen druhé. Nestačí mít slitování s ostatními, ale rovněž sám se sebou. Jsi přece také člověk; je nesmírně snadné na to ve všem tom světském potýkání zapomenout.“
Ty první řádky pocházejí z Hovorů k sobě Marka Aurelia Antonina (citováno dle českého vydání z roku 1969 v Antické knihovně). Následující odstaveček lze nalézt v Máraiově Herbáři. Příbuznost přinejmenším v dikci je ihned patrná. Při bližším „ohledání“zjistíme, že k sobě nemá daleko ani celková forma obou spisků. Sándor Márai vědomě navázal na staré mistry stoiky. Položil se v Herbáři do této formy v těžkém čase druhé světové války – kniha poprvé vyšla v Budapešti roku 1943 (přičemž pro Maďarsko ta „pravá“válečná tragédie měla teprve nastat). Formulování jistých životních zásad mohlo být v takových chvílích oporou. Márai se tedy inspiroval v minulosti, ale Herbář není svazkem obráceným do takzvaných starých dobrých časů ani neprodlévá v jakémsi bezpečném, v podstatě únikovém bezčasí. Jestliže – zůstaneme-li ještě oka- mžik u antického autora – Marcus Aurelius ve svých Hovorech k sobě reflektuje i relativně aktuální dění kolem sebe, i v Herbáři jsou k dohledání dobové ozvuky, byť velmi obecně, v náznacích, což možná je dáno válečnými publikačními pořádky, spíše však povahou těch textů, které jsou zkrátka vztaženy především k životním postojům a zásadám jako takovým.
Pokora, náročnost, vážnost...
Márai není epigon stoiků, nejde o žádné stylistické a filozofující cvičení na dané téma, natož o duchaplnosti vedené o určitém způsobu. Maďarský tvůrce tady formou na rozhraní literárních zápisů a miniesejů předkládá určitý náhled na svět, na lidskou existenci, na úlohu tvůrce, a spisovatele především, na běh času, na možnosti přístupu k druhým bytostem a k sobě samému. Zajímavé je, že v tomtéž roce, kdy Herbář vyšel – tedy 1943 – si Márai začal vést deník: jako kdyby v tom útržkovitém zaznamenávání, i na něm Herbář částečně stojí, už nechtěl přestat. (Dvousvazkový výbor z deníků vyšel česky v roce 2009, na Slovensku byl roku 2013 publikován rovněž dvousvazkový výbor z nich, není však skladebně totožný s edicí českou).
Herbář je dílem tvůrce, který své spisovatelské poslání – cítil se pro ně být povolán – bral se vší vážností. Na život a na smrt. Byl si vědom své odpovědnosti veřejného hlasu. Zkázněně se podřizoval nárokům, které vysoké kultura a ty nejlepší evropské tradice na umělce kladou. Na Herbáři fascinuje, tedy alespoň autora této recenze, ona směs pokory, (sebe)náročnosti, vážnosti a skromnosti. Dnešní postavení spisovatele ve společnosti nejen české, ale téměř jistě i ve společnosti maďarské a pravděpodobně i ve většině dalších přinejmenším evropských zemí je daleko civilnější, méně exponované. Nikdo od spisovatele vlastně už nečeká, že bude hlasem svědomí, že bude referenčním bodem, k němuž se budou upírat čtenářské zraky, a hledat myšlenkovou a obecně lidskou oporu v rozbouřené době či v životním tápání.
Literatura zprivátněla v tom smyslu, že spisovatel dnes sám sebe – pokud tedy má ambice tvořit takzvanou vysokou literaturu – nahlíží jako hlas na okraji, jenž dolehne k omezenému okruhu spřízněných, obdobně vyladěných duší; taková Daniela Hodrová je toho dokonalým případem. Vážné spisovatelství je nyní daleko více než dřív spíše samomluvou než dialogem. Na Máraiově Herbáři si tento posun lze dobře uvědomit, protože takový hlas nyní už těžko hledáte: tu směs důvěrnosti, potřeby i umění promlouvat k sobě a k blízkému člověku, ale také k širšímu publiku, předkládat sdělně a nepodbízivě určitou životní koncepci.
Máraiovo vybídnutí k pobytu ve světě se dá charakterizovat například takto. Buď velkorysý, ale zároveň zásadový; náročný, ale i schopný odpouštět. Buď si vědom svého životního úkolu a podřiď mu vše. Neztrácej čas s blbci, jakmile narazíš na žvanila, kliď se. Nesnaž se lidi předělat, marná by byla veškerá taková snaha. Braň slabé, můžeš při jejich záchraně použít i ne zrovna korektní prostředky. Zdrž se toho, aby ses nechal vláčet vášněmi a chtíčem. Velmi si rozvažuj, jaké knihy budeš číst, ale když už se do nějaké pustíš, čti ji pomalu, důkladně a až do konce. Snaž nalézt rovnováhumezi prací a odpočinkem. A mezi tělem a duší. Tělu naslouchej, poskytni mu, co mu prospívá – tělo ti to poví… Márai chválí určité potraviny: například mrkev, jablka či citronovou šťávu. Ovšem stejně tak napíše střídmou obranu nikotinu: „Jako bychom od rána do večera sáli hořký prs zlé, a přece blahodárné pramáti. A k životu potřebujeme i nějakou hru a nějaký jed; jinak to není život, ale jen zdraví a cvičení.“Jeho přístup je tedy, řečeno dnešní výrazivem, celostní, ne však ortodoxní. Nestačila jej dostihnout (a vlastně by jej asi nikdy nedostihla, i kdyby mohla) ona hyperopatrnost a hyperpreventivnost v zacházení se sebou samým, která zachvacuje současného civilizovaného člověka.
V Máraiových poznamenáních pochopitelně nalezneme nejedno protiřečení; u takových souborů drobností to snad ani nejde jinak. Nebo si dokážete představit, že by vám uhranul někdo, kdo by každý den, v každé jednotlivině tvrdil jen a pouze to, co se nesráží vůbec s ničím z toho, co vyslovil předtím? To by byl velmi podezřelý světec, jenž by nikdy nic neřekl pořádně.
Pozoruhodný je na Herbáři i aspekt, který sotva vnímali čtenáři té knihy v čase jejího vydání: Márai často hovoří – jako to činili a dosud činí mnozí, i vynikající autoři – za člověka jako takového a o člověku jako takovém, avšak jeho pohled je mužský. Vlastnosti žen popisuje „objektivně“, jako kdyby to z jeho strany nebyl pohled pohlavně podmíněný. Z některých těch textů by se dalo usuzovat jednak na to, že Márai nahlíží ženy jako živel odvádějící člověka od Velkých úkolů, jednak na to, že tentomaďarský individualista žil ve své slonové literární věži a odháněl od sebe vše, co by do jeho hájemství mohlo i jen zkusit intervenovat. Jenže: „Aby ochránil svou židovskou manželku, požádal ji, aby přijala křest, a v roce 1936 posvětili svůj manželský svazek i římsko-katolickým obřadem,“píše v doslovu hungarista Evžen Gál z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.
Nejnověji do češtiny přeložená kniha maďarského spisovatele Sándora Máraie (1900–1989) tvoří 202 samostatných úvah, doporučení, vyznání, přiznání a jiných krátkých textů, jež autor sepnul pod titul Herbář.
Překladatelkou do posledních chvil
A propos: doslov v tuzemské edici Herbáře je výborný. Výborný proto, že Gálův příspěvek kombinuje odbornost, informativnost a osobní tóninu. Hungarista přibližuje kontext, v němž Herbář vznikal, některé okolnosti autorova života, cesty Máraiových knih k českým čtenářům a v neposlední řadě určité aspekty překladu, který je dílem hungaristky Dany Gálové. Včetně aspektu tohoto: „Překladatelka na textu pracovala jako těžce nemocná a mohla jej dokončit vlastně jen díky moderní technice,“poznamenává Evžen Gál, aniž obtížnost dané situace více přibližuje.
Naznačme to tedy my: Dana Gálová byla Evženovou manželkou. Narodila se roku 1960, zemřela poslední listopadový den roku 2015. Podlehla následkům amyotrofické laterální sklerózy. Bojovala s touto chorobou patnáct let; nakonec už ani nemohla hýbat rukama. Pracovala tedy za pomoci počítačového programu, jejž ovládala pohybem očí. Překlad Herbáře dokončila v posledních týdnech života (1. 8. 2015 s ní Ondřej Nezbeda v Respektu ještě stačil publikovat rozhovor nazvaný Nikdy jsem se neptala, proč já). S vědomím toho lze mít za naprosto oprávněné závěrečné věty doslovu Evžena Gála, který – s využitím citací z Máraie – napsal: „Překladatelka skutečně pracovala na díle ,s vědomím konce‘, opravdu prostá , sentimentu, strachu a bezdůvodné zbabělosti‘, jako by za každou její , napsanou větu měla udělat tečku smrt‘.“K tomu se dá poznamenat jediné: Sándor Márai, respektive jeho Herbář, sotva mohl nalézt oddanější tlumočnici. Skutečnosti se tu poskládaly v náležitý řád.