Dobrý pirát Sparrow a jeho kompas

nosti, anebo jako svobodnou volbu – podle nátury, okolností a sympatií. Potýkání se se zákonem je pochopitelně ústřední linka ságy – vždyť řeč je o pirátech, kteří i ve své zromantizované podobě přepadávají a loupí, zabíjejí. Nicméně je třeba vzít v potaz, zda je ten, na jehož úkor se piráti obohatí, dobrý, nebo špatný. A establishment představitelů royalistické či ekonomické moci na karibských ostrovech není v Pirátech z Karibiku rozhodně podán jako sbor charitativních dobráků. Série tedy kromě jiného nepřímo klade otázku, jak se stavět k zákonům ve společenství, do něhož jsme se narodili a v němž pravidla nahrávají moci.

V Prokletí Černé perly jde i o něco dalšího: o pirátský zákoník, nad jehož dodržováním nebdí žádná právní či kontrolní složka. Je dobrovolné. Podřízenost vzniká vstupem do pirátského „cechu“a stojí a padá s osobní ctí každého námořníka. Musí volit, kdy a proč přestoupit zákon kvůli osobnímu prospěchu tam, kde není v dohledu ani soudce, ba ani policajt.

Postava guvernéra například praví, že i správné rozhodnutí udělané z nesprávných důvodů je nesprávné. Jeho dcera, již zmíněná Elisabeth, jindy vyzývá posádku: „Zapomeňte na zákoník a na pravidla. Je to jenom pomůcka pro hlupáky.“Divák musí vzít v potaz krajní okolnosti, v nichž se jednotlivé postavy ocitají, než se s postojem některé z nich ztotožní. Je tu však i něco platného v absolutní hodnotě. Vzbouřený kapitán Hector Barbossa a jeho muži dojdou klidu teprve tehdy, když vrátí nakradené zlato. Tady už nejde o zákony koloniální ani pirátské, nýbrž obecně morální. Nakonec můžeme ospravedlnit i tuto guvernérovu větu: „Je možné, že v některých vzácných případech je k čestnému jednání třeba pirátského činu a pirátství samo se ukáže jako čestné.“

Komu patří tenhle svět

Americký režisér Gore Verbinski (* 1964) byl po kolosálním úspěchu prvního filmu povolán k vytvoření dvou pokračování a pro každé našel adekvátní téma. Truhla mrtvého muže z roku 2006 tematizuje otázky spojené se svobodou. Všechny postavy v tomto snímku čelí pokušením v podobě korupce, intrik, ale na opačném pólu i sebeobětování – a vždy musí zvážit cenu. Tedy z kolika procent se svobody vzdají, ať už z mrzkého, či ušlechtilého důvodu.

Je tu i motiv lásky, svého druhu nesvobodné, pokud má formu připoutání. Guvernér dceru násilně odtrhne od jejího milého, aby ji chránil. I hlavní padouch prokletý pirát Davy Jones kvůli lásce přišel o mnoho a byl nucen si vyříznout srdce. Milovník a klaďas Will Turner přísahá, že neopustí otce a zbaví ho povinnosti sloužit právě Jonesovi za cenu vlastního štěstí – není snad taková přísaha dobrovolným zbavením se osobní svobody? Nebo to máme chápat jako přijetí nezbytné nutnosti? A Jack, ten věčný pokušitel, odhalí Elisabeth okamžitě poté, co mu řekla, že uvažuje o manželství: „Ve skutečnosti chceš svobodu. Toužíš si dělat, co chceš, jednat čistě ze sobeckých pohnutek. Chceš vědět, jaké to je.“Když pak Will Turner vidí polibek Elisabeth s Jackem, mylně si jej vyloží – a stane se zajatcem vlastní mysli, tudíž vlastně nesvobodným.

O rok později, tedy 2007, přišel do kin třetí díl, Na konci světa. Karibik opanovalo stanné právo, zvůle, totalita. Zpěv odsouzenců pod šibenicí jako poslední gesto vzdoru, to byla silná expozice. Zvlášť když si diváci záhy uvědomili, že popravy jsou pouze součástí kšeftu, vedeny chamtivostí nového ekonomického řádu. Vedle toho pirátské přepady vyhlížely jako salonní žertíky. Představitel Východoindické společnosti, jejíž zájmy se staly nadřazenými zákonům, lord Beckett to ostatně Davymu Jonesovi jakožto spirituální postavě řekne přímo: „Tenhle svět vám už nepatří. Nehmotné se stalo nepodstatným.“

Film ukazuje jeden ze způsobů, jak je možné mocenskou oligarchii zlomit: sjednocením. Funguje to i v dnešní individualizované době – jen k němu dojít! Elisabeth komentuje shromáždění pirátských vůdců lakonicky: „To je blázinec.“Jack pragmaticky odpovídá: „To je politika.“Až díky tomu, že se zhašteření kapitáni nakonec dají dohromady (i proto, že Jack Sparrow potlačí své ego), porazí přesilu.

Už v tomto filmu nebylo snadné orientovat se, kdo je v příběhu tolika protichůdných zájmů a zvratů zrovna s kým a proti komu. Stejný vypravěčský princip zvolil jiný americký režisér – Rob Marshall (* 1960), když převzal štafetu a natočil čtvrtou story, Na vlnách podivna (2011). Vypíchl v ní motivy víry a spasení a také jí dal tuto pointu: rigidní katolická soldateska španělského krále vypadá, že se chce zmocnit tajemství Pramene věčného mládí. Jenže v rozuzlení naopak bez váhání zničí svatyni s neochvějným konstatováním: „Pouze bůh může dát věčný život. Tahle pohanská voda ne.“

Režisér Marshall nijak nesoudí ten či onen postoj. Pirát Černovous přispěje do debaty názorem, že víra dává některým šanci prozřít, avšak jiné zaslepuje. Vzápětí je ochoten za živou vodu z pramene osudově ublížit vlastní dceři. Je ztrestán, nicméně i jako bezvěrci a arcilotrovi je mu nabídnuto spasení. Love story mezi oploutvenou sirénou a misionářem Philipem Swiftem je pro změnu završena odpuštěním a odevzdáním se. Komu se takové významy zdají být násilně naroubovány na popkulturní dílo, pak ovšem ještě musí skousnout závěrečnou promluvu Jacka Sparrowa ke společníkovi z nejvěrnějších: „Pramen je pokušení, Gibbsi. Lepší je nevědět, která chvilka je tvoje poslední. V každém kousíčku tvého pozemského bytí žije podivno všehomíra. A kdo říká, že nebudu žít navždy, i když jsem jen objevitelem Pramene věčného mládí? Tohle nerozhoduju já, Gibbsi. Takovej už je život piráta, jasnačka?“

Proč máme rádi filmového piráta Jacka Sparrowa, když svým vtipům se většinou směje jen on sám? A když jeho hlavní bojovou strategií je útěk? Protože je uvolněný. Což je pravý opak toho, jak se cítí běžný člověk dnešní doby. A taky důvod, proč bychom nejslavnějšího piráta současnosti mohli nesnášet. V Pirátech z Karibiku jde víceméně stále o opakování ve variacích. Nicméně pátá část potvrzuje, že vždy je šance oslovit nejen vizualitou, ale i poselstvím.

A nakonec soudek rumu

Rytmus akčních scén, citově vypjatých dialogů, patosu a humorně zcizovacích prvků je jako stvořený pro pirátského mistra improvizace. Lehce se přenese přes to, že nepřítel má v rukou jeho voodoo figurku. A v pátém pokračování ságy – Salazarově pomstě – skládá Sparrow/Depp důkaz osobní integrity, neboť uměním stárnout uvádí do praxe onu proklamaci z konce dílu předchozího.

Režiséři Joachim Ronning a Espen Sandberg dlouho skrývají, kam vlastně s příběhem míří, prozradí to až ve finále velkým osvobozením. Zejména od všech mořských kleteb, jež jsou zlomeny spolu s vládnoucím trojzubcem. Vedle toho, že klidu dojde i démonický pirátobijec kapitán Armando Salazar se různé postavy dočkají různého druhu osvobození. Will Turner od dobrovolně přijaté věčné služby. Barbossa ze světa iluzí a účelově šířených lží. Jeho dcera Carina Smythová z nevědomosti. Mytologie starého příběhu je zbavována různých druhů představ i očekávání, střídá je poznání a s ním i uvolnění. Věda a okultismus jsou spřáteleny a jejich zastánci vysvobozeni z myšlenkových schémat.

Slušná porce na to, že se sága zrodila za situace, kdy byla po propadáku Ostrova hrdlořezů (1995, režisér Renny Harlin) pirátská tematika pro Hollywood zdánlivě mrtvá. Kreativita, um i touha sdělovat však mohou mít účinky podobné působení živé vody. Výsledek není zaručen, z hlediska požadavku na filmařskou invenci je namístě konstatovat, že v Karibiku jde víceméně stále o opakování ve variacích. Nicméně pátá část potvrzuje, že vždy je šance oslovit nejen vizualitou, ale i poselstvím.

A přitom jde od začátku o jednoduchý příběh s kompasem. Jelikož nevíme, jakým způsobem přišel Jack Sparrow ke své lodi, je právě magický kompas jedinou věcí, jež je mu svěřena do svrchovaného vlastnictví. Tvůrci Salazarovy pomsty jdou na hranu, protože uloží Jackovi zaprodat se dobrovolnou ztrátou kompasu. Taky je před diváky několikrát zostuzen za vážný prohřešek proti osobní odpovědnosti. I uvolněný a volnomyšlenkářský bavič přišel na svět proto, aby splnil osudem svěřený úkol. Být strážcem kompasu ukazujícího ne sever, ale nejniternější přání, je úkol pro někoho s velkým a pravdivým srdcem. Amy vidíme, že kdo se při naplňování osudu navíc baví, může být vítěz. Soudek rumu na to!