Co obraz, to silný příběh
vzdává hold jednomu ze svých zakladatelů a prvnímu řediteli Aloisi Sprušilovi. Činí tak expozicí vybraných obrazů a soch pocházejících z akvizic, které Sprušil během své čestné, neplacené funkce získal.
Na výstavě Trvalý odkaz budoucnosti s podtitulem Alois Sprušil a sbírky v letech 1926–1946 lze návštěvníkům jen doporučit, aby četli podrobně popisky. Není na nich uvedeno pouze jméno autora, název díla a rok vzniku, jak bývá obvyklé, ale také jakou cestou se do Domu umění dostalo. Vedle nákupů jsou to dary institucí, podnikatelů ostravského regionu nebo umělců, kteří zde vystavovali. Najdou se mezi nimi i exponáty budící pozornost nejen svojí uměleckou hodnotou.
Mecenáš za mřížemi
Je to busta Edvarda Beneše vytvořená v roce 1920 Ottem Gutfreundem a plastika z roku 1905 nazvaná Puberta od Jana Štursy. Obě akvizice jsou darem Karla Zajíčka, generálního ředitele podniků Jana Larische-Mönnicha v Karviné a Ostravě. Svému zaměstnavateli Zajíček zpronevěřil sedm milionů korun a v roce 1934 byl dosouzen k několika rokům žaláře. Na motivy jeho života byl natočen film Konto Separato s Václavem Postráneckým v hlavní roli. Dar věnovaný Domu umění u soudu jistě nefiguroval jako polehčující okolnost, pokud však použil část nelegálně získaných peněz na nákup uměleckých děl pro galerii, pak mu nelze upřít jistou velkorysost. Každopádně obě položky darované Zajíčkem mají nejoriginálnější příběh.
Seznam a původ přírůstků dává představu o tehdejším stavu společnosti, praktikách ve výstavnictví i smýšlení umělců a galeristů. Pro umělce bylo ctí prezentovat se v Domě umění, výstavu si zařizovali kompletně sami a na svoje náklady, po jejím skončení většina z nich některé ze svých děl galerii ponechala (vystaveny jsou dary od malíře Jana Baucha, Josefa Dobeše, Viktora Franka, Ludvíka Kuby či Maxe Švabinského).
Významnou měrou se na obohacení sbírek podíleli ostravští velkopodnikatelé. Kurátoři instalace Jiří Jůza a Petr Gába upozorňují na díla, která galerii věnovali mecenáši rekrutující se z kruhu ředitelů a významných funkcionářů Vítkovického horního a hutního těžířstva.
Eduard Šebela, generální ředitel Vítkovických kamenouhelných dolů, jeden z podnítitelů vzniku Domů umění, věnoval do jeho sbírek Štěstí je slepé (1870) od Quida Manésa nebo Paříž v noci – Rue de Rivolli (1929) Konstantina Alexejeviče Korovina. Šebela také Sprušilovi pomohl za druhé světové války ukrýt sbírky v kostele v Kunčicích pod Ondřejníkem a zachránit je před bombardováním.
Dalšími významnými přispěvateli byli například Oskar Federer nebo Adolf Sonnenschein, ale i významné instituce. Mezi nimi Ministerstvo školství a národní osvěty, Okresní výbor v Moravské Ostravě nebo Moravsko-Ostravská spořitelna.
Dar Maxe Švabinského
Instalací se prolíná také osudové přátelství Aloise Sprušila (1872–1946), původně soudního revidenta u Okresního soudu vMoravské Ostravě, a architekta Františka Jurečky (1868–1925). Oba milovníci umění a nezištní dobrovolníci kulturní osvěty se poprvé setkali v roce 1905. Jejich společný sen vybudovat v Ostravě chybějící galerii, a povznést tak úroveň města se jim podařilo zrealizovat až o více než dvacet let později. V té době byl již svobodný a bezdětný sběratel František Jurečka rozhodnutý věnovat svoji kolekci rodícímu se výstavnímu pavilonu. Poradcem při nakupování děl mu byl v této oblasti velmi vzdělaný Sprušil. Ten se také zasloužil o přehodnocení Jurečkova původního záměru odkázat konvolut Praze i o udržení Jurečkovy památky v Domě umění, jehož slavnostního otevření se mecenáš nedočkal.
Svou sbírkou obrazů, kreseb a soch českých autorů tvořících v 19. a na počátku 20. století položil Domu umění, dnešní Galerii výtvarného umění v Ostravě, hodnotný základ. Alois Sprušil se později ve funkci ředitele galerie věnoval získávání děl tak zodpovědně a obratně, že za dvacet let působení rozšířil Jurečkův dar čítající 122 položek o téměř dva tisíce děl. Sprušil navázal mnoho přátelských vztahů s výtvarníky z celé republiky, nejtěsněji s Maxem Švabinským, který galerii daroval například Podobiznu J. Mánesa.
Výstavu uzavírají fotografie ze Sprušilova pohřbu a dopis obsahující poděkování dcerám Aloise Sprušila za věnování obrazu nazvaného Kokota od Vratislava Nechleby z otcovy privátní sbírky.
Trvalý odkaz budoucnosti, Alois Sprušil a sbírky v letech 1926–1946, Galerie výtvarného umění v Ostravě, do 11. 6.