Čas nakouknout

Již několik let se ti nejsmělejší účastní Víkendu otevřených zahrad. Tato akce, jejímž iniciátorem je Přemysl Krejčiřík spolu s dalšími partnery projektu, umožňuje nahlédnout do niter českých zahrad a parků. Kromě řady více či méně často otevřených zahrad a parků majících povahu veřejnou, zaujme bezesporu také možnost nakouknout do zahrad soukromých, otevřených opravdu jen jedinkrát v roce. Letos to bude 10. a 11. června.

Dva směry obdivu

Vytane otázka, co k tomu asi ty lidi vede? Pochlubit se? Lidi přijdou, chodí a chodí, další a další. Tu uklouzne noha, tu ujede ruka a večer člověk kouká a radši by neviděl. Jenže „lidé zahradního typu“jsou docela jiný druh. Ono je tedy více druhů. Nicméně od těch lidí ostatních, pouličních, se liší hlavně tím, že obdivují. Zejména květenu a přírodu samu. Chodí, obdivují. Umí to. Umí se dívat a umí obdivovat. I třeba docela obyčejnou kopretinu, která se připletla do záhonu šalvějí. „A to byl, prosím pěkně, záměr autora?“ptají se. „Ale ani ne, to ona se tam tak sama vysela,“odpovídáte skromně a přitom víte dobře, kdo nad ní stál s motykou o pár týdnů dříve. Obdiv směřuje dvěma směry. Buď se ubírá cestou estetiky („To máte hezky udělané, ty kombinace, takové jemné.“), anebo se ubírá cestou soustrastného sdílení („To musí dát ale práce, viďte že ano. Ale za tu krásu to stojí.“). Snadno lze uhodnout, kdo zahradu nemají toužíce po ní a kdo zahradu mají pracujíce na ní.

Právě práce je největší pojítko. Tedy lépe řečeno práce s výsledkem, tedy pěstění. Protože není lepšího, než si vyprávět o tom, co nám kde jak roste. Je to jeden velký úspěch lemovaný tu a tam nějakou ztrátou. V tu chvíli se v souvislosti s neutuchající prací v záhonech říká, že si zahrada pořídila nás, nikoliv my ji. Podobně se to říká o kočkách.

Není tedy vůbec od věci, ptát se tam, kde svému dvorku říkají zahrada U zelené kočky. Kateřina Pospíšilová, majitelka této zahrady, se zahradám věnuje profesio-