Exkluzivní Jaro
Naše možnosti nevyčerpá jediná hudební akce
Jaro skončilo. To klimatické posledního května, astronomické ještě trvá a to Pražské vzalo za své v pátek večer. Tedy skončil 72. ročník největšího hudebního festivalu v Česku, který patřil k těm velice povedeným, orámovaný dvěma zcelamimořádnými koncerty. Zahajovací Má vlast v podání Vídeňských filharmoniků vedených Danielem Barenboimem byla jedinečnou konfrontací s tuzemskou interpretační tradicí i s orchestrem náležícím do světové extraligy. Páteční závěrečný koncert pak dal posluchačům možnost vyslechnout sedmou symfonii Krzysztofa Pendereckého Sedm bran jeruzalémských. Symfonický orchestr Českého rozhlasu a Slovenský filharmonický sbor spolu se sólisty podali pod autorovým vedením nezapomenutelný výkon.
Výčet vynikajících zahraničních i tuzemských sólistů, souborů i dirigentů je příliš rozsáhlý na tuto rubriku, proto vypichuji jedinou událost. Tou je vítězství čtyřiadvacetileté houslistky Olgy Šroubkové v soutěži Pražského jara. Spolu s početně solidní účastí tuzemských talentů je to dobrá zpráva o perspektivách našeho houslového a obecně hudebního provozu.
Neměli bychom se ale nechat unášet pocity spokojenosti, protože Pražské jaro je docela výjimečná instituce s obrovskou podporou jak od státu, tak od pořádající metropole. Je tedy ve srovnání s ostatními akcemi artificiální hudby nadáno automatickou exkluzivností, což částečně usnadňuje i pozici pořadatelů.
Tuzemsko nabízí festivaly, které nemají tak velkou podporu z veřejných rozpočtů a přivážejí neméně zajímavé interprety. Bez nadsázky můžeme tvrdit, že žijeme v době největší nabídky, co se týče šíře i kvality koncertů. Naše perspektiva může být zkreslena porovnáváním se sousedním Německem či Rakouskem, zeměmi velmi bohatými i v rámci bohaté Unie, ty dávají i hudbě relativně víc než my.
V téhle souvislosti se vynořuje opakovaně otázka, zda by Praha neměla vystavět nějakou novou koncertní síň, větší než Rudolfinum a typově jinou, než je moderní Forum Karlín. Taková stavba by mohla být nejen příležitostí k oslovení renomovaných architektů, ale třeba i k nějakému dlouhodobějšímu závazku spojenému s budoucím provozem. Přilákání zahraničních turistů by mělo být až na posledním místě, v první řadě by nám mělo jít o tuzemské posluchače a interprety, aby se měli kde setkávat. Martin Zvěřina