Bohatýr, jakých je jen málo
Za Jardou Kořánem, přítelem, kumpánem a překladatelem jedné epochy
Kdo jednou Jaroslava Kořána, řečeného King Kong, poznal, hned tak na něj nezapomněl. Hlásil se o pozornost hřmotnou postavou, zvučným hlasem jak stvořeným ke zpěvu prostonárodních písní, mluvou trochu zadrhávanou, leč mířící neochvějně k jádru věci, pohrdavou povzneseností nad strázněmi života nezávislého intelektuála v normalizačním Československu a téměř neohraničenou šíří talentů, kterým – každému zvláště a všem dohromady – věnoval stejně neomezené množství energie.
Živly talentů dokořán
Právě díky této výjimečné šíři záběru bude každý výčet jeho dnů a činů žalostně neúplný. Jeho překladatelský přínos v době, kdy původní českou vydávanou literaturu imitoval žabinec průměrnosti z per nepevných a malověrných duchů vzájemně se podporujících v sebeklamu nadání, byl výjimečný nejen rozsahem více než 70 děl převážně moderní americké beletrie, poezie a dramatu a originalitou překladatelských přístupů, ale především volbou autorů a témat, promlouvajících metaforicky k pochmurné normalizační realitě o její absurditě, ale také o svobodě, vzpouře, vzdoru a o nepotlačitelné přirozenosti života v dílech Kurta Vonneguta, Kena Keseyho, Johna Kennedyho Toolea
JAROSLAV KOŘÁN 1940 – 2017
a dalších. O tom, že čeští a slovenští čtenáři (četli jsme tenkrát federálně) neměli s touto tajenkou žádné potíže, svědčily dlouhé fronty před knihkupectvími každý čtvrtek, kdy vycházely knihy, i rozebrané statisícové náklady.
Stejně výrazně se Jarda zapsal do překladové dramatické literatury. U vystudovaného scenáristy bylo přirozené, že jeho role nekončila odevzdáním přeloženého textu, ale že se často dále podílel na dramaturgii a realizaci konkrétní inscenace. Jeho dlouholeté přátelství a duchovní spřízněnost s Petrem Oslzlým nalezly odraz ve společné práci na inscenaci Kořánova překladu Vonnegutovy hry Žehnej vám pánbůh, pane Rosewater v brněnském Divadle na provázku.
Naprosté ticho a samotu uprostřed lesa naopak Jaroušek podle vlastního líčení vyhledával při překladu básní Galwaye Kinnella či Charlese Bu- kowského. Svoji poetickou senzitivitu spájel s až opovážlivou vynalézavostí při hledání českých ekvivalentů. Fascinoval ho stejně jazyk originálu i jazyk překladu. Inspirován vězeňskými zkušenostmi i tíhnutím k beatnické, undergroundové a vyvrženecké kultuře shromáždil rozsáhlý materiál pro definitivní slovník českého slangu, který dosud čeká na zveřejnění.
Jardovy výtvarné sklony byly stejně silné jako jeho sklony literární. Byl nejen znalec a obdivovatel moderního výtvarného umění, ale také mimořádně vnímavý fotograf. Jeho portréty Václava Havla, Dominika Tatarky či Kurta Vonneguta, stejně jako momentky ze zakládajícího setkání Občanského fóra 19. 11. 1989 a mnohé další snímky patří do zlatého fondu české fotografie.
Nesmlouvavý zákon osobnosti
Kořánova nepřehlédnutelnost, hlasitost a nesmlouvavost zákonitě vedly ke konfliktům s autoritami. Poprvé se dostal do problémů s policií v roce 1969, kdy ho začal stíhat prokurátor pro nemravné výrazy v jeho překladu Tichých dnů v Clichy Henryho Millera, způli zabaveného komunistickou cenzurou. Při výslechu v Bartolomějské ho vyšetřovatel požádal, aby v překladu podtrhl všechna sprostá slova. Jarda mu věcně opáčil, že neví, která to jsou.
V roce 1973 ho hospodské prozpěvování protisovětských písní v družné společnosti Magora Jirouse a netušené společnosti důstojníka StB stálo rok strávený ve vězení, po jehož konci nastoupil jako strojník Pražských kanalizací a vodních toků. Zlí jazykové tvrdí, že práce v podbabské čistič- ce provázená neustálým hukotem vody ho učinila ještě hlasitějším.
Opojení ze svobody ho málem paradoxně dovedlo k dalšímu střetu se zákonem, když jsme v březnu 1990 ještě s Josefem Jařabem šťastně kráčeli po prosluněné newyorské Páté avenue s otevřenými lahvemi piva v ruce. Jařab a já jsme zkroušeně vyslechli pokárání newyorského policisty o nepřípustnosti veřejné konzumace bez potřebného „brown paper bag“, ale Jarda se chtěl přít.
Jardova typická nesmlouvavost nakonec vedla i k jeho předčasnému konci ve funkci prvního porevolučního pražského primátora. Jeho otevřené vymítání „přátel starých pořádků“mu na pražském magistrátu nezískalo mnoho příznivců.
Osudné semu staly jeho veřejné pochybnosti o průhlednosti výběrového řízení na nové IT vybavení, díky nimž byl opozičním klubem ODS obviněn z „poškozování pověsti magistrátu“a sesazen. Je zbytečné dodávat, že úřadování některých jeho následovníků z řad ODS pověsti magistrátu drahně neprospělo.
Se stejnou energií, navzdory úsměškům snobů i pochybnostem některých přátel, se Kořán následně věnoval šéfredaktorství české mutace časopisu Playboy, na kterém ho nelákaly ani tak obrázky nahých slečen, jako tradice dobré literatury, která k číslům časopisu odedávna patřila. Poté, dokud mu zdravotní problémy smutně neubraly na energii i výmluvnosti, si plnil svůj sen o vydávání opravdu krásných knížek a realizaci výstavních projektů ve vlastní firmě Gallery, kterou založil se svou ženou Světlou.
Carpe diem
Svou ne až tak nenápadnou dlouholetou práci při podpoře nezávislé kultury, samizdatových publikací, nezávislých iniciativ jako Jazzová sekce či Otevřený dialog, svou úlohu bytného při vzniku Charty 77, své zásluhy na propojování disidentského okruhu s dotýkajícími se částmi šedé zóny i svou roli jednoho z vyslanců české nezávislé kultury v kontaktu se svobodným, především anglosaským světem bral na jedné straně tak trochu jako samozřejmou povinnost a na druhé jako příhodný prostředek společenského víření, které potřeboval k životu. Vedle toho všeho a nad tím vším byl Jarda okouzlující kumpán, nádherný pábitel, skvělý brach, výborný kuchař, spolehlivý přítel, milovník krásy, konverzace, chutného jídla, dobréhomoku a nočního zpěvu, zkrátka bohatýr života, jakých je na světě málo, a dnes už k velkému zármutku o jednoho méně.