Výběr českých soudců ovládá chaos

Justice může být dobrá jen tehdy, když v ní pracují kvalitní soudci. V českém soudnictví ale doposud nebylo ani jasné, jací lidé by vlastně v justiciměli pracovat, natož jak je vybrat mezi tisíci absolventy právnických fakult. „Výběrový proces není nikde v zákoně popsán, je zahalenmlhou a ve většině případů je velmi netransparentní. Existují sice kraje, kde výběr soudců funguje dobře, ale problém je v tom, že to záleží jen na dobré vůli předsedy příslušného krajského soudu,“říká David Kosař, expert na justiční otázky z brněnské právnické fakulty.

„Neexistují žádná jednotná pravidla. Vše závisí na tom, jak systém nastaví každý z osmi předsedů krajských soudů. To oni mají výběr soudců ve svém soudním kraji na starosti a dělají to každý po svém,“popsala v rozhovoru pro LN Daniela Zemanová, prezidentka Soudcovské unie. Těchto sedmmužů a jedna žena rozhodují, kdo se v Česku stane soudcem a kdo ne. A to i přesto, že soudce oficiálně jmenuje prezident a kandidáty mu navrhuje ministr spravedlnosti se souhlasem vlády. „Vadími, že ministerstvo dlouhodobě rezignovalo na tuto úlohu,“řekl LN ministr spravedlnosti Robert Pelikán (ANO) s tím, že už delší dobu se snaží vymyslet nový systém výběru soudců.

Anarchie nevybere ty nejlepší

Údaje o způsobu výběru soudců v jednotlivých soudních krajích nejsou běžně veřejně dostupné. Zájemci o práci v justici tedy nevědí, jak postupovat. LN proto obeslaly všech osm předsedů krajských soudů, aby popsali svůj postup. Z odpovědí vyplynulo, že rozdíly mezi kraji jsou obrovské. Někteří předsedové stanoví objektivní výběrový proces a jeho výsledek pak jen potvrdí, jiní si ale vybírají nové soudce v podstatě podle svého uvážení. „Je to anarchie a je hrozné, že neexistují žádná pravidla a v každém kraji ta praxe vypadá úplně jinak. Přitom soudcem se člověk nestává pro jeden kraj, ale pro celou republiku,“říká Pelikán.

„Neexistence pravidel vytváří prostor pro přímluvy, pro nepřípustnou osobní korupci. Nemůžeme vědět, zda se to děje či v jaké míře, ale podstatné je, že to není vyloučené. A kdyby se někdo stal soudcem díky osobním kontaktům, jak pak bude soudit?“ptá se Zemanová. „Navzdory naprosté anarchii si nemyslím, že by do systému byly přijímány výrazně problémové osoby. Ale mám velké pochybnosti, že to jsou ti nejlepší,“dodává prezidentka unie, sdružující zhruba třetinu českých soudců.

Podobně to vidí i ministr Pelikán: „Není to ve stavu, že by se do justice dostával bůhvíkdo. Systém neselhává, ale není transparentní, objektivizovaný, systematický.“Změny mají přijít již brzy.

Tradice versus modernita

V praxi krajských soudů se ustálily v podstatě dva modely, jak vybírat soudce. První je tradiční, stojící na kariérním postupu právníků, kteří už na soudech pracují – justičních čekatelů nebo asistentů soudců. Ti jsou obvykle vybíráni po absolvování právnické fakulty na základě ústního pohovoru s několika zkušenými soudci.

„Výběr soudců z řad justičních čekatelů je právními předpisy výslovně předvídaný, transparentní a osvědčený,“míní Jan Čipera, předseda Krajského soudu v Hradci Králové. „Je to transparentní systém předvídaný zákonem, který umožňuje důkladně poznávat uchazeče a hodnotit jejich schopnosti,“říká i Iva Hrdinová, předsedkyně Krajského soudu v Ostra-

Soudcem se v Česku může stát český občan, který je bezúhonný a je mu nejméně 30 let.

Co se týče odborné kvalifikace, musí mít ukončené vysokoškolské magisterské vzdělání v oblasti práva z české právnické fakulty a složenou justiční zkoušku. Tu lze případně nahradit zkouškou z jiné právnické profese (advokátní, notářská nebo exekutorská zkouška).

Uchazeči o práci soudce narození do 1. prosince 1971 navíc musí doložit negativní lustrační osvědčení. vě. Za největší výhodu považuje zpravidla tříletou přípravnou službu, během níž čekatel pracuje na různých soudních odděleních a seznamuje se s jejich fungováním.

Systém funguje stejně i ve středočeské justici. „Ke jmenování do funkce soudce jsou čekatelé navrhováni podle potřeby obsazení soudcovských míst poté, co jsou splněny zákonné předpoklady, tedy zejména dosažení věku 30 let a složení justiční zkoušky,“líčí praxi Ljubomír Drápal, předseda Krajského soudu v Praze.

Podobně vybírá soudce i Milan Tripes, předseda Krajského soudu v Českých Budějovicích. „Na jmenování do funkce soudce jsou navrhováni asistenti soudců, kteří působí u jednotlivých soudů. Při výkonu své činnosti mají možnost prokázat předpoklady pro výkon soudcovského povolání,“sdělila LN mluvčí soudu Ivana Vobejdová.

Na druhém pólu od tradičního modelu je pak moderní přístup, jehož průkopníkem je pražská justi-

které zkoumá, zda je uchazeč dostatečně inteligentní a duševně způsobilý vykonávat takto zodpovědnou práci.

Soudci jsou vybíráni buď z řad široké právnické veřejnosti, nebo tradičním systémem zevnitř justice. V něm absolvent právnické fakulty obvykle nastoupí jako justiční čekatel (na krajský soud) nebo jako asistent soudce (na jakýkoli soud) a pomáhá soudcům při jejich práci. Soudcem může být jmenován po splnění ostatních podmínek. ce. „Vzorem hodným následování je podle mě otevřené výběrové řízení na funkci soudce, které pořádá Městský soud v Praze ve spolupráci s Justiční akademií,“chválí Daniela Zemanová.

„Všichni zájemci, kteří splňují podmínky pro jmenování soudcem, podstoupí písemný test organizovaný a vyhodnocený Justiční akademií. Nejúspěšnější uchazeči postoupí k pohovoru před komisi složenou z pěti zkušených soudců, který ale už není směřován na právnické znalosti a dovednosti. Tato komise mně pak předem vyhlášený počet vybraných účastníků doporučí k návrhu na jmenování, což bez výjimek akceptuji,“popisuje pražský předseda Libor Vávra praxi, jež v metropoli funguje od roku 2014.

„Výhodou je to, že uspět mohou jak čekatelé a asistenti z Prahy či jiných soudních krajů, tak i právníci do té doby působící mimo justici. Pozitivní je i to, že náš soud nemůže zasáhnout do výsledků písemných testů, a nemůžeme tedy nijak ovlivnit, kdo postoupí k ústnímu pohovoru,“dodává Vávra s tím, že vybraní kandidáti jsou pak obvykle v řáduměsíců navrženi ke jmenování.

Uchazeče je třeba vyzkoušet

Podobný systém používal i Krajský soud v Ústí nad Labem, letos jej však mírně modifikoval. „Vypisujeme výběrová řízení na asistenty soudce po profesní zkoušce. Ti se pak účastní programu přípravy na funkci soudce. Praxi trvající šest až dvanáct měsíců na závěr vyhodnotíme a v případě pozitivních hodnocení od školitelů jsou navrženi ke jmenování,“vysvětluje ústecký předseda Luboš Dörfl.

„Ukázalo se totiž, že z výběrového řízení přímo na soudce lze jen těžko zhodnotit osobnostní i odbornou připravenost uchazečů na funkci soudce, nejsou-li v praxi vystaveni alespoň částečně podmínkám budoucí praxe,“dodává Dörfl.

Tyto výhrady potvrzuje iMilan Bořek, předseda Krajského soudu v Brně. Když na soudech nebyl dostatek čekatelů a asistentů, tak čtyřikrát vypsal výběrové řízení přímo na funkci soudce. Vedle nemožnosti hodnotit uchazeče po delší dobu při práci na soudu upozorňuje i na to, že lidé někdy mají nevyhovující motivaci. „Nedlouho poté, co se stanou soudci, tak požádají o přeložení do Brna. To venkovským soudům s menším počtem soudců způsobuje nemalé problémy,“líčí Bořek. Pokud člověk předtím pracuje na soudu několik let jako asistent nebo čekatel, takové problémy obvykle nehrozí.

Pražskému systému se ten jihomoravský přibližuje v tom, že součástí výběrových řízení na soudce i čekatele je i písemný test. „Jeho úspěšné absolvování je podmínkou pro další účast uchazeče ve výběrovém řízení,“zdůrazňuje předseda Bořek.

Miloslav Sedláček z Krajského soudu v Plzni se snaží kombinovat různé přístupy – od svého nástupu do funkce v roce 2013 vypsal výběrové řízení jak na soudce, tak na justiční čekatele. „V mezidobí jsem navrhl i některé asistenty soudců na jmenování přímo bez výběrového řízení, pokud si prošli potřebnou přípravu završenou justiční zkouškou. Nemohu říci, že je současný stav nejvhodnější, pohybujeme se v rámci našich limitů,“říká šéf západočeské justice. Rovněž v tomto soudním kraji je pevnou součástí výběrových řízení písemný test.

LN zmapovaly, jak jsou v Česku vybíráni lidé na nejzodpovědnější právnickou práci, tedy rozhodování o lidských osudech v roli soudce. Praxe je roztříštěná a jen v polovině z osmi soudních krajů se soudci vybírají dle objektivních kritérií, tedy výběrových řízení na základě důkladných písemných testů. Leckde je to ponecháno na libovůli předsedů krajských soudů.