Kdo to, milý, jakživ slyšel

Měl tento zvyk Ludvík Vaculík a teď, když ho není, zkusím to téma prodloužit. Před každoročním Mezinárodním folklorním festivalem ve Strážnici napsal o něm fejeton jako upozornění i hold. V knize Živá píseň Vladimíra Úlehly, fyziologa rostlin, etnografa a filozofa, je fotografie s popiskem Národopisné slavnosti ve Strážnici 1946. Profesor Úlehla se strážnickými hudci. V jejich čele kráčí mladičký Slávek Volavý. Úlehla byl vizionář, oměstě svého mládí, o Strážnici, psal jako o „zvláštním selském městě s velkou tradicí a pestrými dějinami, kde se mnohonásobně více písní přetavilo a spotřebovalo než na vsi“. O lidové písni uvažoval jako o útvaru velmi osobitém, na určitý způsob života navyklém, jako pták, motýl, rostlina…

Mezinárodní folklorní festival ve Strážnici je dnes jednou z nejstarších a nejznámějších přehlídek v Evropě. Jeho jeden zárodek leží v manifestačním setkání Moravských Slováků v Petrově v roce 1939, v době německého protektorátu, kdy národní identita začala být reálně likvidována. Samotný festival vznikl v roce 1946 ze silných vlasteneckých pohnutek po devastaci národa a kultury během německé okupace. Nazýval se také „Československo v tanci a zpěvu“. To, že u nás tradiční kultura zpěvu, hudebních a tanečních projevů i krojů našich předků přežila do 21. století, do světa internetu, kosmických letů, vesmírných družic, informačních technologií a čipů, je i zásluhou vizionářů a zakladatelů Strážnice. Festival přežil i nedávné pokusy hlupkavých politiků akci zrušit, umenšit, snad i v místech určených k dostavbě skanzenu vesnice jihovýchodní Moravy vydloubat jamky na ten jejich golf.

Tyto krátkozraké ubohosti festival přestál. Je to sedmdesát dva let zázraků. Tak označoval červnová setkávání pod strážnickým nebem dlouholetý ředitel festivalu primáš Vítězslav Volavý. Skoro jako v tom strážnickém verbuňku, kde se zpívá: „Kdo to, milý, jakživ slyšel, aby kameň po vodě jel. Stál sem včera, ej, u Dunaja, když jel kameň kolem kraja.“

Režisér (* 1964) promítl v soutěži canneského festivalu fascinující drama Krotká o stavu ruské duše, jíž se ve svých filmech dlouhodobě věnuje. Jeho nový snímek se zanedlouho objeví také v českých kinech.

Současný ruský film má zejména dvě hraniční polohy – hrdinské velkofilmy pro domácí publikum a na druhé straně společenskokritická dramata. Na festivalu v Cannes se letos představily dva snímky z druhé skupiny: Nemilovaní od Andreje Zvjaginceva ( Leviatan) o rozvádějících se rodičích, kteří hledají ztraceného syna, získali cenu poroty, koprodukce Krotká potom rozdělila publikum. Sergej Loznica tu vytváří alegorický obraz ruských běsů. Zápletka je jednoduchá – žena cestuje z chudé vsi do města, kde by ve velkolepém vězení měl kroutit trest její muž. Jaké je však její rozčarování, když ji k manželovi nechtějí pustit! Žena je chycena ve vězeňském městě podobně jako v kafkovském zámku. Potkává nejrůznější existence a mlčenlivě sleduje jejich utrpení. Loznica předkládá děj v dlouhých, promyšlených záběrech plných akce, zvuků a dialogů. A když přijmete groteskně hororový závěr, pak sledujete jeden z nejlepších filmů letošního roku.

Sergej Loznica pochází z běloruské části Sovětského svazu, mládí prožil na Ukrajině. „Celkem jsem tam strávil patnáct let,“říká mi v Cannes muž s třasem v prstech a s pevným pohledem v očích s tím, že poslední roky tráví v Německu. Ve filmové tvorbě se ale plně věnuje geografickému prostoru bývalého Sovětského svazu. Vystudovaný matematik začal od nultých let natáčet nejprve dokumentární filmy. Získával za ně ceny na MFF Karlovy Vary i na jiných festivalech, Majdan (2014) se, sotva hotový, promítal v Cannes. Už v roce 2010 tamtéž premiéroval svůj hraný debut Moje štěstí, o dva roky později pak uvedl válečné drama V mlze, jež vyhrálo v Cannes novinářskou cenu FIPRESCI.

LN Předlohou, i když velmi volnou, je vám povídka Fjodora