Pořád jedna dobrá písnička
Když se muzikant nedožije vydání své desky, je to smutné vždycky. Ale když ji natáčel v devadesáti letech, a to po nahrávací pauze trvající čtyři dekády, je to smutné dvojnásob. Chuck Berry by si zasloužil přečíst pochvalné recenze.
Recenzent by sice teoreticky neměl brát ohled na okolnosti vzniku té které nahrávky a hodnotit pouze výsledek. Ale jedna věc je teorie a něco jiného praxe – když se totiž recenzentovi dostane do přehrávače album podepsané jednou z deseti nejvýznamnějších osobností celé populární hudby, jež je natočila na samém sklonku života a skoro na den přesně tři měsíce před červnovým vydáním zemřela. Pak prostě do hodnocení nemůže nevstoupit úcta a také povinnost pardonovat to, co by jindy prošlo jen stěží.
Sám producentem
Ale abychom nestrašili. Album Chuck, jež Chuckovi Berrymu nyní vyšlo a je přímým následovníkem alba Rock It z roku 1979, je na hony vzdáleno obrázku, jaký o kytaristovimáme z jeho posledního koncertu v Česku. Ve velkém sále pražské Lucerny se tehdy v rozmezí necelého roku vystřídaly tři z největších žijících postav rock’n’rollu: v říjnu 2004 Jerry Lee Lewis, v lednu následujícího roku Chuck Berry a v červnu 2005 Little Richard. Jediný, kdo na pódiu nepůsobil jako karikatura sebe sama (a platí to i pro jeho desky, které točí kontinuálně, zatím poslední v roce 2014) byl Jerry Lee Lewis.
Chuck Berry, hrdina našeho dnešního příběhu, tehdy v Lucerně hrál i zpíval příšerně, některé písně nedokončil, měl za zády kapelu, které to nešlapalo, choval se k publiku tak, že je lépe na ten zážitek zapomenout.
Deska Chuck naštěstí představuje úplně jiného Chucka Berryho. S hlasem i výrazem odpovídajícím věku a s přibližnou intonací – ale to ke starým bluesmanům (a Berry přes svoje zásluhy na poli rock’n’rollu byl především v pod- statě bluesmanem) patří, a je to svým způsobem dokonce ceněno.
Nejsilnější dvě z deseti písniček jsou chytře zařazeny na začátek. V nich použil Berry, jenž na albu působí i coby producent, oblíbený trik veteránů, totiž přizvat do svých nahrávek výrazně mladší hosty zvučných jmen. V opravdu rock’n’rollově nadupaném otvíráku Wonderful Woman, nahraném s autentickým zvukem 50. let, hraje aktuální bluesrockový hrdina Gary Clark jr. A v následující ještě šlapavější Big Boys pak sekunduje Berrymu svým ostrým, v podstatě metalovým (ale se stylem se kupodivu nemíjejícím) zvukem Tom Morello, kytarová hvězda někdejších Rage Against the Machine.
Zbytek alba je oproti těmto skladbám o patro níž. Tam už se protagonista spoléhá plně na svoje „řadové“spolupracovníky, mezi nimiž jsou další dvě generace Berryů: děti Chuck jr. (kytara) a Ingrid ( zpěv, harmonika) a vnuk Chuck III. (kytara).
Docela kvalitní jsou obě bluesovky, You Go to My Head a Eyes of Man. Určité kouzlo má nakonec i countrypopový duet Chucka a Ingrid Darlin’. Jen těžko lze ovšem pochopit zařazení valčíku 3/4 Time (Enchiladas), který možná na koncertech v klubu působil jako dobrý vtip, ale na albu prostě nefunguje.
A pak jsou tu dvě písničky, jejichž zařazení je diskutabilní: karibsky (pravda, trošku „při zemi“) rozhýbaná Jamaica Moon, jež je variací na starší Berryho píseň Havana Moon, a Lady B. Goode, jak asi každý pochopí, ženská variace na Mistrův největší hit Johnny B. Goode. Je otázka, k čemu věnovat pětinu desky v podstatě novým nahrávkám starých písní. Vrtochy starého muže možná měli jeho potomci, kteří snad vládli na tatínka, respektive dědečka nějakým vlivem, trochu mírnit.
Relevantní protiargument ale může znít, že vlastně celé to album obsahuje písničky, které známe. To je pochopitelně pravda. A pravda také je, že jsou to písnič- ky, které spoludefinovaly všechno, co dnes posloucháme.
Chuck Berry: Chuck