Sport jako žumpa
I klišé může mít svou oporu. Lidé vidí, jak je snadné peníze ve sportovních organizacích proprat či je vyvést
Vyšetřování machinací s dotacemi pro fotbal na ministerstvu školství vedlo k pozastavení toku peněz pro sport a ten se bouří. Volání „bez státních peněz zahyneme“je lehce hysterické. Na druhé straně je správné, aby stát sport financoval mohutněji než dosud. Za jistých podmínek.
O tom, jestli se ve sportu točí hodně peněz, nebo se jich zoufale nedostává, je možné polemizovat donekonečna. Debata by musela mít shodu v tom, co je považováno za dostatek a co za nouzi. Jenže k takové nedojde, jak dokládá různost názorů na šest miliard, které se česká vláda uvolila přidělit domácímu sportu v rozpočtu na rok 2017. Zapomeňme na spor, jestli je to plýtvání, nebo skrblení. Podívejme se na dvě důležité okolnosti – jak je s těmito penězi hospodařeno a co vlastně představují jejich výplaty pro lidi a instituce, na jejichž kontech přistanou?
Veškeré vlády a ministři měli řadu let k dispozici studie prospěšnosti sportu na zdraví populace i společnosti. A k tomu srovnávací žebříčky, z nichž vyplývalo, že Česko mezi evropskými zeměmi dává skoro nejméně. S nástupem Miroslava Jansty do čela řídicí organizace, přejmenované na Českou unii sportu, se začala (bez ohledu na premiéra či ministra aministryni) situace měnit. Co se nemění, je částečná paralýza lidí „vespod“, když dojde na hmotné zabezpečení jim svěřených oddílů, úseků a disciplín.
Lidský prvek
Nízká finanční gramotnost je opomíjený, ale podstatný faktor. Pozůstatek éry, v níž přes loterijní společnost Sazka šly do sportu peníze „automaticky“. To, co předvedli vysocí činovníci v rolích akcionářů, když nechali toto zlaté tele napospas řediteli Aleši Hušákovi, výsledkem čehož byl krach firmy, vidíme dál na různých stupních řízení. Jakmile přestanou chodit peníze shora, místo krizové aktivity se dostaví nářek.
Souběžně s tlakem na státní kasu se v širší míře nerozeběhlo vzdělávání členstva, aby se lépe orientovalo v legislativě. Nestačí včas a správně vyplnit žádost o dotaci. Myšlení „čekám, co mi pošlou, abych to rozdělil, vždyť to tak dělám léta“fixuje staré šablony (komu loni – tomu letos). A fakt, že shora zase začalo téct, utvrdil ekonomicky méně zručné činovníky ve víře, že zase nějak bude, takže náhradní zdroje hledat nemusí.
Jenže policie zatkla předsedu fotbalového svazu Miroslava Peltu pro podezření na machinace s dotacemi a ministerstvo zase utáhlo kohouty. „Dole“jsou tam, kde byli. Čest těm, pro něž to neplatí, nicméně není jich mnoho. Osobnostní nastavení funkcionářů logicky rozhoduje také o tom, kolik peněz si dokážou vymoci namístní samosprávě.
Jestliže tělovýchova trpí nedostatkem ekonomicky zdatných manažerů (kdo by je platil, že?), stát zase nemá pod kontrolou, jak jsou jeho peníze účtovány. O sportu se nemluví jako o žumpě na peníze proto, že jich tam končí mnoho. Klišé se vžilo zejména proto, že běžný člověk se běžně dostane k informaci o tom, jak je snadné skrze rozpočty sportovních organizací peníze proprat, odklonit je odtud a vyvést.
Úředník vládce
Kateřina Valachová přišla do ministerské funkce s výborným přehledem o státní správě. Její snaha vytvářet programy přímého financování, tedy bez přerozdělování sportovními institucemi, je pochopitelná. Po čerstvém skandálu (vaz jí nesrazil jen shodou okolností) si začala počínat ještě důsledněji a pozastavení dotací i nové podmínky podávání žádostí vedou někde ke stavu nouze.
Upozornil na to například generální sekretář Českého svazu ledního hokeje Martin Urban. I muž, jehož z pasivity či nízké finanční gramotnosti podezřívat rozhodně nelze, však v rozhovoru pro deník Sport zvolil vůči ministryni a státu nepřiměřený tón. Podle něj „takový bordel v českém sportu nikdy nepanoval“. Rozuměj – v úseku sportu na MŠMT.
Zdánlivě ano, kdyby... Současná aféra je personifikovaná předsedou Fotbalové asociace České republiky Miroslavem Peltou, jenže jeho milostné cvrlikání s rovněž obviněnou ministerskou náměstkyní Simonou Kratochvílovou odhalilo, jak hluboko je v problému namočen výkonný státní aparát.
Nebýt britských sitcomů, skoro bychom o existenci této vlivné sociální vrstvy neměli ponětí. Tak jako každý může na činy regionálních sportovních činovníků snadno nahlédnout, protože jsou činěny v sousedství, zůstávají transakce a operace placených úředníků čímsi abstraktním. Přesto jsou to často oni, ne politici, kdo rozhoduje. Pokaždé je zapotřebí se ptát, do jaké míry tak činí z osobních pohnutek.
Až se zase dočtete, jaké to dřív bylo přehledné oproti dnešku, kdy úsek sportu na ministerstvu prochází častou personální obměnou, vzpomeňte si na někdejšího nekorunovaného krále nad dotacemi Jana Kocourka. O tom, jak se přes něj získávají peníze, se vyprávěly zkazky. Což by bylo jako konstatování málo, kdyby bývalý náměstek (několika ministrů školství) přes sport nebyl od loňského podzimu stíhán právě kvůli dotačním nesrovnalostem.
Něco hned
To je druhý slabý bod složitého procesu státních subvencí do sportu. Když teď Jansta a spol. chtějí získat nejen rozpočtový nárůst až někam ke 12 miliardám, ale spoluvytvářejí zákon o sportu a oťukávají možnost zřízení ministerstva sportu či speciálního úřadu, je tu bod třetí – mocenský konglomerát politiků různé úrovně a svity vysokých sportovních funkcionářů. Ten nezkontroluje nikdo než policie.
Jsou nicméně věci, s nimiž by stát měl rozhodně začít hned – postupná renovace zchátralých sportovních objektů (stadiony, haly, zázemí) a podpora formace národních olympijských center. Jak tyto investice zkontroluje, je na něm. Jasná a stálá by už konečně měla být legislativa kolem loterijních společností.
O tom všem a dalších záležitostech pojednává Koncepce financování sportu v České republice společnosti KPMG z roku 2012, jejíž závěry potvrzují i ty novější. Hovoří se v ní také o soukromých zdrojích financování. Právě takové byměl stát umožnit například daňovými pobídkami a radikální změnou přístupu k takzvané společenské odpovědnosti firem.
Citlivá je otázka finanční podpory velkých sportovních podniků na českém území, protože se tu stále vznáší strašák mnohamilionové ztráty MS v klasickém lyžování 2009 a zpoza rohu vyčuhuje anomalita motocyklové Velké ceny v Brně. Nicméně řada eventů z nedávné doby složila důkaz, jak taková událost pomáhá nejen DPH a místu, kde se koná, ale také propagaci republiky v zahraničí.
Tedy ještě jednou – otázka nezní: málo, nebo hodně? Víc je spíš líp. Jen se musí hledět na to, kdo s jakými penězi zachází. Ve sportu byl právě tento dohled na různých stupních hrubě zanedbán, což dává klišé o žumpě zbytečnou oporu.
Jakmile přestanou chodit peníze shora, místo krizové aktivity se dostaví nářek