Magna charta: od feudalismu ke svobodě
Na přelomu 12. a 13. století se anglický král Jan dostává do vážných problémů. Mladší bratr slavného Richarda I., zvaného Lví srdce, prohrává ve Francii jednu bitvu za druhou. Velká část jeho baronů už toho má dost. Odmítají financovat další neúspěšné výboje a chtějí nového krále.
Pokud chce Jan zamezit rozpadu království a invazi z druhé strany průlivu, musí jednat. Jedinou možností je urovnat spory s barony a získat jejich přízeň zpět.
15. června 1215 se král schází s rebelujícími šlechtici východně od Londýna na louce Runnymede a podepisují mírovou smlouvu, která vešla ve známost jako Magna charta libertatum – Velká listi- na práv a svobod. Baroni přirozeně využili své převahy ve vyjednávání a součástí smlouvy bylo hned několik článků omezujících moc panovníka.
Jako mírová smlouva Magna charta selhala. Měsíc po jejím podepsání ji král porušil. Přestala platit, ale ne na dlouho. V roce 1216 Jan zemřel a s novým panovníkem byla smlouva obnovena a několikrát poupravena.
Tentokrát již dokument přetrval a jeho obsah zasáhl významně nejenom urozené barony, ale i svobodné Angličany. Klauzule smlouvy významně omezovaly moc panovníka a upravovaly mnohé právně-ekonomické vztahy uvnitř anglické společnosti. Některé její principy přetrvávají dodnes. Nejdůležitější oblasti shrnul Richard A. Epstein, vědec, právník a ekonom na Newyorské univerzitě, ve svém článku Dvě strany Magna charty (The two sides of Magna Carta) při příležitosti 800 let vzniku tohoto dokumentu. Podívejme se na jednu z nich.
Vztah dlužníka a věřitele
Dluh je starý jako lidstvo samo. Ve středověku si šlechtici nebo movití kupci a řemeslníci často půjčovali peníze na své obchodní plány a kratochvíle. Systém fungoval tak, že dlužník ručil věřiteli svým majetkem spolu s majetkem ručitelů. Klíčová potom byla role panovníka. Vladař a jeho úředníci totiž jako jediní měli právo dluh vymáhat. K tomu, aby ne- docházelo ke zneužití této moci, panovník vymezil jasná pravidla a Magna charta je kodifikovala.
Jedním ze základních principů bylo, že zabavení movitého majetku předcházelo zabavení půdy. Tímto pravidlem se zamezilo přebírání a drolení panství a zároveň se omezilo složitým procesům převodu práv k půdě.
Dalším důležitým principem bylo, že královský šerif nemůže a nesmí zabrat více, než činí dluh. Navíc dlužná částka má být odhadnuta váženými a na moci královské nezávislými muži.
Tato pravidla chránila dlužníky před věřiteli, omezovala panovníka i ostatní věřitele ve svévolném zabírání majetku jako splátky dluhu, a to i v případě smrti dlužníka.
Důležitost Magna charty nespočívala v jejím důsledném dodržování ve své době, ale v nastolení jasného směru společnosti: od feudalismu ke svobodě. Přesah a význam dokumentu dokládá i to, že mnohé z jeho principů se objevuje v dnešních zákonících a jsou součástí právně-ekonomické praxe všude na světě.
Tento týden je to již 802 let od podepsání jedné z nejvýznamnějších listin práv a svobod – Magna charty. Její obsah určil vývoj právně-ekonomické vztahů v Anglii až do dnešní doby.