Snadná cesta k bohatství
Primárním zdrojem bohatství země je práce a domácí kapitál. Jinak zbohatnou nelze
eská ekonomika dosáhla 88 procent průměrné úrovně Evropské unie. Velké jásání: jsme už skoro stejně bohatí jako Západ! Až na to, že nejsme.
V první řadě, měřítkem pro českou ekonomiku není průměr EU, který zahrnuje Rumunsko, Bulharsko, Polsko, pobaltské státy atd. Měřítkem je Německo. Vzhledem k Německu jsme na 71,5 procenta úrovně, pokud jde o hrubý domácí produkt per capita vyjádřený v paritě kupní síly. Pokud odstraníme statistické šidítko parity kupní síly a budeme počítat s hrubým národním produktem (tj. po odečtení dividend zahraničních investorů, které opouštějí českou ekonomiku), dojdeme k hodnotě 39,5 procenta.
Pokud se budeme srovnávat s Německem v disciplíně průměrných čistých mezd – nejsrozumitelnější a možná i nejsprávnější metodika – smrskne se česká výkonnost na 36 procent Německa. Dosti truchlivé číslo, uvážíme-li všechny okolnosti. Čtvrt století budujeme tržní hospodářství, reformujeme, integrujeme se, provádíme legislativní smrště v rámci harmonizace práva, lákáme zahraniční investory, dotujeme, kofinancujeme, vykazuje tolik snahy… a stále jsme někde na ušmudlané třetině příjmů ve srovnání s Německem.
A to ještě není vší bídě konec: pokud jde o objem finančního majetku domácností, Česko je jen na 26 procentech německé úrovně. Existuje truchlivější číslo? Ano, srovnání finančního majetku na jednoho Čecha s majetkem na jednoho Nizozemce: 13,9 procenta.
Au, to bolí, podívat se pravdě do očí. Česká republika je státem chudých.
Peníze od ďábla
Jak jsme se do této situace dostali, je do značné míry jasné: začátkem 90. let jsme byli příjmově na jedné desetině německé úrovně. Vzestup na oněch zmíněných 36 procent je výrazná změna k lepšímu, o tom není pochybností. Vzniká otázka, co dělat, abychom bohatý Západ doháněli poněkud rychleji. Tím spíše, že zhruba od roku 2010 se proces dohánění bohatých (neboli konvergence) prakticky zastavil a během některých let dokonce zařadil zpátečku.
Dostáváme se k otázce, jak vlastně bohatý Západ zbohatl a do jaké míry můžeme tento proces napodobit. Někdo tvrdí, že Západ vděčí za své bohatství koloniálnímu drancování. To je ovšem nesmysl: Jižní Korea žádné kolonie neměla, a přesto se jí v posledních desetiletích podařila konvergence obdivuhodných parametrů. Ani Švýcarsko nebo Švédsko neměly kolonie a Irsko bývalo samo kolonií, která to neměla snadné.
Dalším faktorem, který můžeme vyškrtnout, jsou dotace. Žádná bohatá ekonomika nezbohatla díky dotacím. Nikdo nedotoval západní Evropu během průmyslové revoluce a během slavné éry hospodářského růstu v druhé polovině 19. století až do tragického roku 1914. Když jsme u dotací: Německo si zařídilo velké příjmy v podobě reparací po porážce Francie v roce 1871. V zásadě šlo o nucené dotace Německa na úkor Francie. Výsledkem bylo přehřátí německé (a rakouské) ekonomiky amonumentální finanční krize s celosvětovým dopadem. Krize, která změnila historii, protože kvůli ní si myšlenky obskurní- ho filozofa Karla Marxe získaly širokou popularitu.
Nevydělané a nezasloužené peníze jsou od ďábla, ať už jde o dotace, válečné reparace nebo o výsledek činnosti centrálních bank v oblasti nekonvenčníměnové politiky. Ani ta nám prosperitu nezařídí. Právě naopak, tři roky devizových intervencí fungovaly jako nepřímá, ale vydatná dotace pro montovny a vůbec podniky s nízkou přidanou hodnotou.
Co rozpočtová politika? Milovníci vysokých daní poukazují na Švédsko a další skandinávské ráje. Nuže, ještě v roce 1960 byla švédská daňová zátěž lehčí než míra zdanění ekonomiky USA. Teprve v průběhu 70. let začala švédská radikální levice radikálně danit příjmy. Míra hospodářského růstu adekvátně poklesla. Naštěstí Švédsko bylo již dostatečně bohaté, aby tuto zátěž sneslo. Ani tak se později nevyhnulo reformám. Současná švédská ekonomika již zdaleka není takovým daňovým peklem, jako byla v roce 1980. Díky tomu ještě vůbec funguje.
Osvědčená metoda
Po vyloučení všech nemožných vysvětlení zůstanou jen ta pravdivá, jakkoli vypadají nepravděpodobně. Věřte nebo ne, primárním zdrojem bohatství je práce. Ekonomika, která práci daní bezmála jako konzumaci alkoholu nebo tabáku, nemůže být zdravou ekonomikou. Čím lehčí zdanění práce, tím snazší cesta k bohatství.
Stejně významný je ovšem kapitál. Domácí kapitál. Ten vyžaduje fungující banky, burzu, investiční společnosti. Bez bank nejsou úvěry, které jsou pro podnikání nutné. Bez solidně fungující burzy jsou banky zranitelné a náchylné ke krizím: viz většina zemí západní Evropy po roce 2008. Bez investičních společností se těžko shromažďuje kapitál pro podnikání.
Tolik snadný recept, jak dosáhnout bohaté ekonomiky. Mnoha zemím se podařilo jej realizovat – vlastně neexistuje skutečně bohatá země, která by jej obešla. Není důvod, proč by osvědčená metoda neměla fungovat i nyní. Zbývá najít politickou reprezentaci, která by jej byla schopna uskutečnit.