Energetiku ovládá chaos

Česká Státní energetická koncepce sleduje tendence osmdesátých let a nezohledňuje dnešní faktory ovlivňující trhy s energiemi

Dva procesy

Prvním z procesů působících na evropskou spotřebu energií je demografický vývoj. Ti, kdo se domnívají, že migrační vlny znamenají i růst počtu spotřebitelů energií, se velmi mýlí. V Evropské unii žije více než půl miliardy obyvatel – o kolik procent se zvýší, přibudou-li dva miliony uprchlíků? Nebo třeba tři? Evropané nezadržitelně stárnou a vymírají.

Obyvatel České republiky neubylo pouze díky 20 tisícům Ukrajinců, kteří se do ní přistěhovali. Demografická sekce Českého statistického úřadu prezentovala prognózu vývoje počtu obyvatel do roku 2100, dle které má počet obyvatel ČR klesnout asi o 2,5 milionu. Pro Francii či Německo jsou tyto trendy ještě horší.

Mnohem důležitější než pokles počtu spotřebitelů energií je změna jejich věkové struktury. Rozhodující měrou narůstá podíl lidí v postproduktivním věku, zesilovaný významně se prodlužující průměrnou délkou života. Ubývá podíl pracujících, z jejichž daní jsou hrazeny důchody – na jednoho plátce daně připadá stále více důchodců. Přímým důsledkem je také nižší natalita – počet dětí bude klesat v závislosti na společenském standardu rodiny. A pokud někdo dokáže dramaticky šetřit, pak penzisté. A to i energií.

Druhým faktorem je technologický pokrok. Energetická účinnost spotřebičů skokově roste – na spotřebu jednoho televizního přijímače před 20 lety jich dnes funguje několik (nehovořím ovšem o programech). A to platí pro každý domácí spotřebič. Z toho vyplývá, že srovnatelně, či spíše lépe vybavená současná domácnost spotřebuje necelou polovinu elektřiny jako před 25 lety. A to hovořím o trendu, nikoli o cílové fázi.

To, co platí o domácích spotřebičích, mnohem významněji platí pro podnikatelskou sféru, kde se projevuje i další trend, jenž posiluje ty předchozí – odklon od koncentrovaných průmyslových oblastí a „export“technologií s vyšším podílem zátěže pro životní prostředí do zemí mimo Evropu.

Deklarace dobrých úmyslů

Evropa – a EU obzvlášť – měla vždy sklon k různým regulacím, ale všeobecné platnosti. Důvodem může být například převažující levicová orientace evropských poslanců (páchání dobra i proti vůli příjemců), snaha o centralizaci výkonné moci nad rámec národních vlád členských států EU, modifikované ius primae noctis toho, kdo rozdává z cizích kapes podpůrné rozvojové finanční prostředky, či poznání, že společně znamená silněji.

Po řadě zveřejněných (a většinou také vyfabulovaných) nesmyslů s cílem snížit vážnost a důvěryhodnost EU mezi lidem českým a moravským (pozdrav trollům!) je třeba zmínit zásadní rozhodnutí, jež směřují k budoucnosti a působí společně se zmíněnými procesy. Tato opatření mají dvě společná témata: energetickou bezpečnost a kvalitu životního prostředí. Je obtížné rozhodnout, co je důležitější.

Environmentální je mnohem globálnější, zabývá se jím řada organizací i vlád. Na světových summitech bývají deklarovány bohulibé úmysly, jichž se hodlají státy, vlády i instituce dopouštět. Rio, Kjóto, Paříž – jen mimochodem – přinesly více očekávání než výsledků. Všichni jsou pro, vznešené myšlenky krouží nad hlavami delegátů, ale když se začne mluvit konkrétně o snižování čehokoliv, nalézá se stovka dobrých důvodů, proč ne teď, a zda vůbec někdy.

Jenže Evropa je jiná káva. Její regulační obsese se základem v ne zcela jistém věcném ukotvení a ve zcela jistém vnějším ohrožení představuje živnou půdu pro tvorbu společné evropské environmentální politiky závazné pro členské země EU. Samozřejmě, že podle Lisabonské dohody má každý členský stát právo rozhodnout se autonomně. Zkuste to, máte-li odvahu postavit se německému Energiewende (napadá mne, nemá-li se to správně číst Energie Ende, korektor v počítači mi to navrhuje). Zkrátka, i ty největší klimatické konference jsou zatím spíše deklarací dobrých úmyslů, skvělých vizí a verbální ochoty se dohodnout než snahou se závazně dohodnout.

Podpora hospodářského růstu

Do všeho toho globálního šturmování se vloudila ukázka, že politik je schopný plnit sliby, které dal před volbami svým voličům – prezident USA Donald Trump oficiálně odmítl americký podpis pod pařížskou klimatickou dohodou. Tsunami světového odporu vůči takovému kroku se vzedmula bezprostředně po očekávaném (a očekávatelném) prohlášení. Nemám v úmyslu klasifikovat takové rozhodnutí, pouze konstatuji, že se týká dvojí odpovědnosti. První je globálně-environmentální, deklarovaná většinou jako odpovědnost za planetu Zemi. Druhá je mnohem přízemnější – zajištění ekonomické prosperity země. Trumpovo prohlášení lze tedy interpretovat: kašlu na ekologii, náklady a omezení spojená s ochranou klimatu by ohrozily ekonomickou prosperitu a konkurenceschopnost USA. Jako prezident odpovídám za prosperitu země, nikoli za kvalitu ovzduší.

Tento přístup by neměl šokovat. Nedávno československá politika argumentovala podobně. Nejde tedy o boj pragmatismu s idealismem, ale o preference a víru – o preferování lepšího životního prostředí před ekonomickým růstem a o víru v dostatečnou relevanci politických slibů. Ať to vezmu z jakékoliv strany, vždy mi vychází (byť i skrytá) podpora hospodářského růstu, což koresponduje s faktem, že politika se dělí (u nás) na čtyřleté periody. To je však běh na velice dlouhou trať. Leč Evropy se to příliš netýká. Návrhy poletující na konferencích v jednacích sálech (v kuloárech většinou nikoliv) se tiše v EU transformují do závaznějších podob – žádná fosilní paliva po roce 2050 (nebo i dříve), žádný rozvoj uhelných zdrojů (pokud by takový nový zdroj měl odpovídat technickými parametry podmínkám ochrany životního prostřední, převýšila by nejspíše cena investice na jednotku instalovaného výkonu jadernou elektrárnu).

Regulační obsese Evropy se základem v ne zcela jistém věcném ukotvení a ve zcela jistém vnějším ohrožení představuje živnou půdu pro společnou environmentální politiku závaznou pro členské země EU