O ješitnosti dobra

Osobní výběr ze světového tisku

Lidé, kteří po listopadu 1989 přišli do médií ze samizdatu a disentu, měli mezi novými politiky známé. Byla to jedna líheň, jak se říká. Ale i v kultivované Británii lze najít společnou líheň v jisté části society. Dokládají to postřehy k volbám, které pro The New York Times shrnul novinář Edward Luce.

*** Luce není Američan, ale Brit žijící ve Washingtonu v žoldu britských Financial Times. Když píše pro Američany o Británii, šetří detaily a bere to spíš generačně. Takto, jako na postupný generační vývoj, se dívá i na britský odchod ze scény EU. Političtí lídři 70. let, kteří přivedli Británii do Unie, sami zažili druhou světovou válku. Byli to lidé jako Edward Heath, Denis Healey, Roy Jenkins, Harold Wilson, ale i Margaret Thatcherová. Naproti tomu jejich nástupci, kteří se začleňovali do politiky v 90. letech a později, se o svět za britskými břehy zajímali daleko méně. Stali se lídry postinternacionalistické Británie a nové ostrovnosti, kterou by prý Churchill nechápal.

Tady Luce začíná osobní linku. „Na univerzitě jsem se setkal s téměř celou politickou třídou dnešní Británie,“píše. „Bývalý premiér David Cameron studoval na Oxfordu dva roky nade mnou. Bývalý ministr financí George Osborne tři roky pode mnou. Z téže party byl exministr zahraničí Boris Johnson i bývalí lídři labouristů Ed Miliband a Ed Balls. I Theresa Mayová byla na Oxfordu, jen o pár let výše.“Leč teprve od tohoto oslího můstku se dostává k jádru sdělení.

Sociálnímu okruhu Davida Camerona se říkalo chumocracy („kámošokracie“). V tomto společenském prostředí dovolené v Toskánsku nemohly nahradit nedostatek zkušenosti a hlavně zájmu o svět a dění v něm. „Za časů Thatcherové znamenalo pozvání na premiérský víkend přísný rozpis seminářů,“píše Luce. „Za časů Camerona tato agenda sestávala spí- ZBYNĚK PETRÁČEK še z tenisu, kroketu a koktejlů.“To je docela srozumitelné sdělení – a u nás pochopitelné.

*** Weby s nálepkou okrajové má smysl číst už proto, že občas připomínají (či reprodukují) texty v původních zdrojích již nedostupné (alespoň ne zdarma). Platí to i pro server Osa dobra. Alexander Meschnig, rakouský politolog žijící v Berlíně, na něm oživuje rok starý rozhovor Ivana Krasteva pro Frankfurter Allgemeine Zeitung. To, co v něm zaznívá, by si mohlo vysloužit nálepku šovinismu, ale světoznámému bulharskému intelektuálovi Krastevovi ji nikdo nedá, že.

Krastev vyrukoval s názorem, že milion ukrajinských migrantů v Německu by nikdy nevyvolal takovou vlnu solidarity a pomoci, jaká vznikla na podzim 2015 k Afgháncům, Syřanům, Iráčanům či Afričanům. Jádro Krastevova sdělení zní: „Soucit s muslimy lze předvádět právě proto, že jsou tak jiní než my – a tím demonstrovat morální nadřazenost. Určitě vám zvýší pocit morálního sebehodnocení, můžete-li říci: Tito lidé jsou jiní než my, a my jim přesto pomáháme.“

Politolog Meschnig takto popsanému chování říká „ješitnost dobra“. Plně se projevila v září 2015 na vrcholu migrační kalamity: „Běženec/migrant z tisíce kilometrů vzdálených krajů zmutoval v mediální inscenaci do jakéhosi ,světce‘, neboť zosobňoval cizotu, ale zároveň sliboval spásu,“píše Meschnig. „Nekontrolovaným přijetím všech příchozích pak mohl nejen každý jednotlivec, ale i Německo jako celek dokázat, že je s to zbavit se své národní a egoistické identity.“

Vůči muslimům lze předvádět soucit právě proto, že jsou odlišní – a tím demonstrovat morální nadřazenost: tito lidé jsou tak jiní než my, a přesto jim pomáháme

*** Ať už si o takové diagnóze myslíte cokoli, s projevy ješitnosti dobra se můžete setkat v německých médiích.

Ukázkou je reakce na plakátovou kampaň Alternativy pro Německo. AfD je riziková parta. Novinář Jan Fleischhauer ji na serveru Spiegel Online doporučuje k pozornosti kontrarozvědce a má pro to důvody. Třeba Bernd Pachal, místopředseda AfD v berlínské čtvrti Marzahn-Hellersdorf, se nechal slyšet, že Reinhard Heydrich „správně nastavil výhybky“. Ale kampaň AfD na plakátech je neškodná. Vidíme například tři ženy na vinici se sklenicemi v rukou a nad nimi nápis: „Burka? Dávám přednost burgundskému.“

Jenže těm, kteří podlehli ješitnosti dobra, to vadí. Díla se chopil umělec Shahak Shapira, na plakátě nechal nápisy, ale změnil fotku. Ta teď ukazuje ženu zvracející po víně. A server Bento ( Spiegel Online si ho pěstuje pro věkovou skupinu 18–30 let) to komentuje slovy: „Tak geniálně se Shahak Shapira vysmál plakátům AfD.“

Panebože, myslí to vážně? To už přece není ani ješitnost dobra, ani gymnaziální humor, to už je ryzí infantilita.