Konec japonského pacifismu?
Jedním z nich byl i Nobosuke Kiši – předválečný správce Mandžuska a válečný ministr v kabinetech premiérů Konoeho a Tódžóa, kterému se přezdívalo Šówa no jókai (Ďábel éry Šówa). Kiši byl poválečným tribunálem pro Japonsko na tři roky odsouzen jako válečný zločinec. Ovšem americká správa Kišiho propustila, jelikož v něm viděla politika, který dovede Japonsko k proamerické pozici. Kiši se propracoval na pozici premiéra a v roce 1960, přes statisícové studentské protesty, prosadil uzavření bezpečnostní aliance se Spojenými státy, z níž Japonsko dodnes čerpá svoji bezpečnost.
Poučený vnuk
Nobosukeho Kišiho (1896–1987) má smysl zmiňovat hned ze dvou důvodů. Předně ukazuje, že byť se Japonsko od druhé světové války považuje, a je tak i často považováno zvnějšku, za pacifistický stát, je to označení přinejmenším ošemetné. (Mimochodem: participoval jsem na výzkumu, v němž jsme se přibližně tisícovky českých studentů politologie ptali i na to, který stát je dle nich nejmírovější – a Japonsko suverénně zvítězilo.) Mnoho z poválečných vůdců země byli konzervativní politici, kteří si nepřáli nic jiného než osvobodit zemi od područenského statusu vazalského státu, jejž si Japonsko odneslo z válečné porážky v roce 1945. Až když zjistili, že přepsat mírovou ústavu, kterou zemi sepsali Američané, je nadmíru náročný úkol, který by zároveň popudil mnoho asijských i ostatních států, se vší vervou se vrhli na budování japonského ekonomického zázraku.
Autoři japonské poválečné „mírové“podoby – jako byl kupříkladu několikanásobný premiér Šigeru Jošida (1879– 1967) – zdaleka nebyli idealisté. Viděli v pacifismu cestu, jak se ekonomicky postavit na nohy za podpory a ochrany Spojených států amerických.
Zmíněný Kiši byl právě takovým politikem. Konzervativním, autoritářským, s vizí japonské velikosti a úspěchu. A právě zde leží druhý důvod, proč Kišiho zmiňovat – má totiž mnoho společného se současným japonským premiérem Šinzóem Abem. Nejenže je Abe jeho vnuk, ale zároveň se netají tím, že se svým dědem v mnohém sympatizuje. Abe vidí v Japonsku perspektivu silného státu. Snaží se oprostit od poválečné mírové ústavy a všech omezení, která jsou s ní spjata. Věří, že pacifismus už nemůže Japonsku zaručit bezpečnost jako po druhé světové válce a kvůli růstu Číny a nebezpečí Severní Koreje musí Japonsko vykročit novým směrem. Směrem k „normální“zemi.
Padání zábran
Byť Šinzó Abe (* 1954) se svou představou před deseti lety poměrně tvrdě narazil – při svém prvním premiérském mandátu v letech 2006–2007 odstupoval po sérii skandálů jako nejhůře hodnocený japonský poválečný politik –, od roku 2012 drží vládu nad ostrovní zemí pevně ve svých rukách. V prosinci 2012 s přehledem vyhrál volby po neutěšené vládě Demokratické strany Japonska a od té doby sbírá v barvách Liberálně demokratické strany úspěch za druhým.
V domácí politice Abe přišel s ekonomickým oživením zvaným abenomika, jež má zajistit hospodářský růst ostrovní zemi dušené dlouhou stagnací, spuštěnou realitní krizí z počátku devadesátých let minulého století. Její úspěch je sice diskutabilní, nicméně poskytuje lidem naději v lepší budoucnost a zároveň se snaží transformovat zkamenělý japonský pracovní systém, který absolutně není schopen reagovat na měnící se tvář japonské společnosti, nemluvě o pružnosti a tvrdosti trhů právě především v některých jiných asijských zemích.
Na společenské a politické úrovni je Abe ještě aktivnější. Prosazuje nacionalismus v lecčems podobný předválečnému období Meidži. V mnoha rozhovorech řekl, že nesouhlasí se „slabým“Japonskem a nesebevědomou společností. Stál u zrodu parlamentní skupiny Sosei Nihon (Obroda Japonska), jež má za cíl přeměnit poválečný asijský řád a japonské místo v něm. Jako člen mezipartajní aliance pro podporu nové ústavy (Kenpó čósa suišin giin renmei) navrhl Abe v roce 2012 novou verzi tohoto základního státního dokumentu. Ona nová verze se obrátila k původnímu textu ústavy přijaté roku 1889 a navracela například vážnost některým předválečným japonským symbolům.
Premiér Abe se rovněž angažuje ve stranických i jiných skupinách, které mají za cíl revidovat historické učebnice, aby „nezveličovaly japonskou historickou vinu“, a v rozhovorech pro japonská média několikrát už dříve uvedl, že „je na historicích, aby dokázali, kdo byl za válku zodpovědný“.
V řeči politických reforem se Abeho přesvědčení zrcadlí hned několikrát. V roce 2013 prosadil nový „náhubkový zákon“, jenž mu umožňuje lépe dohlížet na kritická státní tajemství a před- (LDP) jeden cházet whistleblowerům. V roce 2015 navrhl nový úřad podobný britské MI6, jehož cílem je centralizace zpravodajských služeb, a tím i lepší koordinace se spojenci (zejména s USA) a podpora pro japonské vojenské složky. V březnu 2016 vstoupily v platnost jeho dlouho očekávané nové bezpečnostní zákony: rozšiřují mandát japonských ozbrojených složek v zahraničních operacích a usnadňují Tokiu rozhodovat o tom, do kterých operací budou vojáci nasazeni. A tento týden Abe prosadil v parlamentu další rozšíření policejních pravomocí v případech podezření z teroristického činu nebo napojení na teroristickou skupinu. Opozice protestuje: mezi vyjmenovanými delikty jsou podle ní i takové, které s terorismem a závažnou kriminalitou nesouvisejí, což ohrožuje demokratické svobody v zemi.
Pro mnohé komentátory tím definitivně padly i ty poslední zábrany, které si pacifistické Japonsko po druhé světové válce vytvořilo. Před zhruba měsícem jsem měl tu čest účastnit se vědecké konference ve Švédsku na téma japonské zahraniční politiky. Bylo až zarážející sledovat, jak se jednotliví mluvčí šikovali zamyšlenku, že japonský pacifismus buď nikdy neexistoval, nebo je už nadobro mrtvý. Přesto to nemusí být úplně pravda. Země je totiž stále na hony vzdálena od reálpolitiky některých jiných světových mocností. A změna, kterou komentátoři nyní tak hlasitě pojmenovávají, přichází v japonské každodennosti jen velmi pomalu.
Loni v březnu vstoupily v platnost nové japonské bezpečnostní zákony, ulehčující japonským obranným silám zapojení do vojenských misí. Pro mnohé komentátory tím Japonsko učinilo veliký (ne-li poslední) krok k odvržení poválečného pacifismu. Stává se tedy Japonsko „normální“světovou mocností? A znamená pacifismus pouze neválčení? Až do poloviny devatenáctého století se Japonsko zuby nehty bránilo kontaktu s cizinci. Evropané měli zákaz vstupu do země, Japonci zase nesměli zemi opustit.
Několik málo výstřelů
Na politické úrovni nicméně nadále platí japonská mírová ústava. Abeho plány na její přeměnu se zatím nacházejí pouze v rovině úvah. Podíl lidí, kteří vyžadují změnu ústavy, sice na pozadí severokorejských provokací a sílící a globálně čím dál ambicióznější Číny vzrůstá; nicméně i tak se pohybuje „jen“mezi čtyřiceti až padesáti procenty. Většina z nich navíc nevolá po odvržení mírového článku 9, který Japonsku zakazuje tradiční vojenské síly, nýbrž pouze po jeho aktualizaci a jasném stanovení role japonských sebeobranných složek, které v současnosti v mnohých případech ústavu překračují. Pouze devět procent z těch lidí, kteří by hlasovali pro změnu ústavy, tvrdí, že je nutná, aby se japonští vojáci mohli snadněji a silněji zapojovat do zahraničních vojenských misí. Až čtvrtina z hlasujících pro změnu ústavy volá po silnější a přísnější kontrole vojenských složek.
Samotný pacifismus je ovšem nejlépe viditelný v každodenním životě japonské společnosti. V zemi s nejnižší mírou kriminality na světě je běžné nechávat notebooky či telefony bez dohledu klidně i dlouhé hodiny a při cestě na dovolenou není nutné obtěžovat se zamykáním bytu. V roce 2014 v zemi zemřelo jen šest (!) lidí na následky střelné rány – v USA to bylo více než čtyřiatřicet tisíc. Japonští policisté zbraně prakticky nevyužívají (v roce 2015 vystřelili policisté jen šest nábojů!), avšak musí disponovat černým páskem v džudu. Dokonce i proslulá japonská mafie jakuza je na hony vzdálena od tradiční představy sicilských mafiánů: své adresy a čísla inzeruje ve žlutých stránkách, registruje se u policie a někteří z mafiánů disponují dokonce penzijním připojištěním. Děti se ve školách povinně učí mírové výchově a absolvují výlety do Hirošimy, aby si prohlédli odkaz katastrof lidského násilí. Místo tygrů nebo lvů mají univerzity za maskoty plyšové postavičky z anime, a jejich studenti tráví volné chvíle zpíváním v karaoke barech.
Zkrátka a jednoduše: ať už byli pováleční politici pragmatickými konzervativci, či ať už je současný premiér Abe posedlý revizionismem, ve velké části japonské společnosti zůstává pacifismus zakořeněný. Nemusí to nutně znamenat, že všichni lidé odvrhují japonské vojenské síly či jejich zapojení do řešení světových problémů – a je možné, že se časem role japonské armády promění. Avšak hovořit nyní o „návratu k militarismu předválečného Japonska“je prostě scestné.