Kdopak ví, jak z té šlamastyky ven?
To, co se nyní děje ve Velké Británii, je v poválečné historii svým způsobem bezprecedentní. Padají politická a názorová tabu, země je rozpolcená a britské politické elity nejsou s to srozumitelně definovat, kam a za jakou cenu by se země měla ubírat.
Jak je to dlouho, co francouzského prezidenta přistihli, jak uhání na motorce z Elysejského paláce na milostné setkání se sexy herečkou? Rodinně založený britský premiér byl ve srovnání s Françoisem Hollandem ztělesněná státnost a serióznost. A stejně se jevila i jeho celosvětově vlivná vláda. Dnes ho list The Financial Times uráží titulem nejhorší britský premiér v moderní historii Británie. To proto, že zbrklá rezignace Davida Camerona po loňském referendu o brexitu vedla k ukvapenému zvolení toryovské následnice, která svůj nečekaný mandát nyní monstrózně „projela“. Po posledních volbách britská společenská situace připomíná spíš Itálii – tedy Itálii s nevalným počasím.
Najednou nikdo neví, co se stane, a nikdo to také nemůže seriózně předvídat – v rovnici je totiž příliš mnoho neznámých. V médiích se objevuje neobvyklé množství vzájemně si odporujících názorů, či lépe – bez obalu řečeno – nesmyslů. Jindy uměřený proslulý komentátor Martin Wolf v The Financial Times předvídá Británii brexitovou bídu, svrab a neštovice, následované vzpourou rozzuřených mas.
Když se v deset večer předminulý čtvrtek objevily předpokládané výsledky voleb, všem nejdříve poklesla čelist a pak začali spekulovat, že ty bleskové průzkumy o právě završených volbách musejí zase jednou být úplně mimo
hvězdný kandidát. Volba nového lídra strany by nutně vyústila v další(!) předčasné volby. Voliči mají plné zuby volení. Inflace roste. Hospodářský růst se zadrhl. Navíc podle posledních průzkumů stejný počet lidí si najednou dovede představit Corbyna v pozici premiéra jako Mayovou a další mimořádné volby by podle všeho tenhle marxistický internacionalista vyhrál.
Internetová láska
Jak se ten levičák, který nemá žádný realistický program, vlastně stal přijatelným možným premiérem?! Starému revolucionáři mimo jiné pomohla nová média. Dvacet tisíc mladých mužů několik týdnů před volbami netušilo, že ve skutečnosti neflirtují s obyčejnou hezkou mladou agitátorkou, nýbrž s velmi mazanou konzultantkou jménem Labour. Využívala Tindr (populární seznamovací aplikaci) k přesvědčování potenciálních voličů: „Líbím se ti? Ozvu se ti, když mi slíbíš, že půjdeš volit Labour...“Se svým týmem se tato „kočka“geniálně soustředila na univerzitní města, kde měla Labour největší šanci.
Operace se jmenovala Flirt, podílelo se na ní mimo jiné sto třicet dobrovolníků. Svou volební agitku začali otázkou: „Chceš mít sex?“Není jasné, kolik takových hlasů se podařilo zajistit, nicméně ve sdílení internetového volebního poselství obdržela Labouristická strana miliony kliků během pár týdnů, zatímco konzervativcům se povedly jenom statisíce, a to ještě v průběhu několika měsíců.
Labour Party svým úplatkem bezplatného univerzitního vzdělání prolomila tradiční apatii mladých voličů. Zatímco v roce 2015 jenom 43 procent lidí ve věku 18 až 25 let volilo, tentokrát to vypadalo na nejméně 66 procent a někteří odhadují, že se k urnám dostavilo přes 70 procent lidí z této věkové skupiny (přesná statistika dosud zatím není k mání). Poučení z toho je zřejmé: příště už sotva budou partaje ve svých volebních programech přehlížet nejmladší voliče tak, jak to činily dosud. A mladé intelektuály zjevně nebolí, že (post?)revolucionář Corbyn, který slibuje, že pomůže slabým, si cynicky vlastně koupil příští nejbohatší segment populace.
Ovšem nečekaně labouristy volili také ti, kdo loni hlasovali v referendu, aby Británie zůstala v Evropě. To žádá vysvětlení: Corbyn strašně nerad o své pozici k EU mluví otevřeně, ovšem fakticky je pro brexit, Unii ze srdce nenávidí, protože ji nahlíží tak, že jen posiluje kapitalismus a volný trh. Tentokrát však Corbyn získal protestní hlasy, které by jinak, řekněme tradičně, posílily Liberální stranu. Byl to vzkaz Mayové, která před volbami slibovala tvrdý brexit i za cenu toho, že výsledkem by byl „no deal“.
Staré rány
Premiérka slibuje, že dodrží plánovaný začátek vyjednávání brexitu. Má se s ním začít za pár dní. Před nejsložitějším úkolem od druhé světové války, jemuž britská vláda bude muset čelit, Mayová tedy dokázala svou stranu strategicky oslabit. Proto nyní úporně (a kontroverzně!) vyjednává se severoirskou unionistickou partají DUP; nežádá těsnou koalici, nýbrž podporu jejích deseti poslanců při schvalování brexitové a jiné legislativy. Ale i když se dohodnou (k oznámení dohody mělo dojít tento týden ve čtvrtek, ale kvůli tragickému požáru obytného domu v Londýně politici odložili tento akt na příští týden), toryové budou mít v parlamentu pouze nevýraznou většinu a vláda Mayové bude nestabilní.
V úterý tento týden někdejší konzervativní premiér John Major varoval, že vládní uskupení zahrnující jednu z donedávna proti sobě bojujících irských stran je zrádným řešením; povede, jak tvrdí Major, k eskalaci napětí v Irsku. Vůdkyní DUP je Arlene Fosterová, která ze školního autobusu, v němž smutně proslulá Irská republikánská armáda (IRA) aktivovala bombu, vyvlekla svou těžce zraněnou dvanáctiletou spolužačku. Téže Arlene před očima tatáž IRA na prahu rodinného domu postřelila otce. Lze se pak divit, že Fosterová nenávidí Corbyna i jeho místopředsedu? Oba se totiž s IRA bratříčkovali.
Pro připomenutí: Corbyn, ročník 1949, kandidoval roku 1983 za labouristy v londýnském volebním okrsku Islington North. Byl zvolen poslancem a přidal se k parlamentní skupině Socialist Campaign Group, která sdružovala velmi levicové křídlo labouristických poslanců. A poslanec Corbyn pozval na návštěvu parlamentu teroristům nakloněnou delegaci poté, kdy ve tři hodiny ráno 12. října 1984 otřásl Grand Hotelem v anglickém Brightonu výbuch. V tu dobu v něm byla ubytována elita Konzervativní strany včetně britské ministerské předsedkyně Margaret Thatcherové; v Brightonu se v ty dny konala stranická konference. Účet: pět mrtvých a jedenatřicet zraněných.
Ultralevicové křídlo, které nyní vede Labouristickou stranu, nenávidí všechno britské; jejich hodnoty nemají daleko k tomu, co vyznávali lidé typu Castra či Cháveze. Jenže i tak nasbírali hlasy ze všech vrstev britské společnosti. Corbyn ve finální fázi předvolební rétoriky slíbil, že bude sypat lidu ze státní pokladny, kdežto Mayová slíbila jen utahování opasků. Mayová nenabídla ani lžičku předvolebního guláše, kdežto Corbyn nabídl přetékající kotel! To nezůstalo bez vlivu na postoje široké veřejnosti, byť ekonomicky to nedává smysl. A konzervativci teď zaskočeně prohlašují, že s přísně úspornou politikou musejí skončit.
Jednu dobrou zprávu na základě výsledků právě proběhnuvších mimořádných voleb doručili Londýnu skotští konzervativci vedení ráznou Ruth Davidsonovou. Zemitá Skotka zachránila Theresu Mayovou tím, že získala dvanáct poslaneckých mandátů, čímž v podstatě zabrzdila zběsilé snahy SNP (Scottish National Party – Skotské národní strany) zvrátit výsledky posledního skotského referenda. Alex Salmond, předseda SNP v letech 2004 až 2014, jemuž o vlas na podzim 2014 unikla samostatnost Skotska, tentokrát ani nebyl zvolen. Skotové byli pyšní na své bezplatné školství, ukazuje se však, že to se nachází v katastrofálním stavu. SNP sice nadále zůstává nejsilnější stranou Skotska, avšak Davidsonová zasadila své sokyni ze SNP – prosazením nezávislosti za každou cenu zaslepené vůdkyni Nicole Sturgeonové – zásadní ránu.
Tradičně neevropský pohled na svět či nechuť mít mimo ostrovy parlament a soud, které mohou převálcovat rozhodnutí Westminsteru, umožnily loni přesvědčit více než polovinu Velké Británie, aby hlasovala proti členství v EU. Nepovedlo by se jim to, kdyby nekontrolovaná emigrace neproměnila k nepoznání celé britské komunity i celá města. Od brexitu opustilo britské nemocnice a kliniky vysoké procento zdravotních sester. Jejich nedostatek je kritický, a přesto ještě nikdo nezačal (a nezačne) mluvit o tom, že nežádoucí pro britské hospodářství a pro společnost nebyl nekontrolovaný pohyb křesťanských Poláků, nýbrž neevropských imigrantů.
City přijde o byznys
Zatímco Macron se na Mayovou tento týden mile smál a nabízel Británii otevřené dveře zpátky do Unie, téhož dne EU oznámila, že připraví londýnskou čtvrť City o lukrativní byznys v obchodování s deriváty v eurech. Tyto transakce se od roku 1995 přesouvaly postupně do Londýna a byly pro Británii lukrativním finančním odvětvím. Bývalí významní státníci toryovské strany – John Major, David Cameron a William Hague – vyzvali Mayovou k jedinému solidnímu přístupu v této zpropadeně situaci, do níž premiérka Británii dostala: vyzvali ji ke spolupráci s poslanci napříč stranami, ať osloví ty opoziční poslance labouristů, kteří na rozdíl od Corbyna nevidí v Kubě či ve Venezuele příklad hodný následování. Nemilé je, že ani jeden z nich nemohl jednoduše vejít do Downing Street číslo 10 a radit premiérce přímo. Ozývají se z rádia. Vypadá to, že Theresa Mayová se nepoučila a neposlouchá ani ty, kdo se politicky spálili před ní, ani voliče.
P. S.: Když jsem před deseti lety obcházela obyčejné Rusy v Petrohradské oblasti s otázkou, jak můžou tolerovat Putina, odpovídali: „Není válka...“Dokonce generace, které již neměly bezprostřední zkušenost s válkou, ji měly zakódovanou coby měřítko: mohlo by být ještě hůř, mohla by být válka. Začínám podezírat Angličany, že mají pod kůží zažraný podobný pocit. Ale na rozdíl od Rusů mají výhodu nezkorumpovaných vládních úřadů, slušné a spolehlivé policie. A tři sta let dýchají demokracii.
Corbyn strašně nerad o své pozici k EU mluví otevřeně, ovšem fakticky je pro brexit, Unii ze srdce nenávidí, protože ji nahlíží tak, že jen posiluje kapitalismus a volný trh
Autorka je novinářka, dlouhodobě žije ve Velké Británii