K čemu je rozum? K argumentaci
V knize The Enigma of Reason, vydané letos na jaře, francouzští kognitivní vědci a filosofové Hugo Mercier a Dan Sperber tvrdí, že rozum nevznikl v rámci evoluce coby prostředek řešení problémů, nýbrž jako prostředek společenského vyjednávání.
Dialog i s robotem čili pilování rozumu v Číně.
šich principiálních adaptací je bezprecedentní míra flexibility našeho chování, které naší evoluci dodává jeden dodatečný „stupeň volnosti“, jež způsobuje to, že zdaleka ne vše, co konáme, se dá z evoluce vysvětlovat tak bezprostředně, jako je tomu u jiných živočišných druhů. (Richard Dawkins to charakterizoval tak, že u nás se z genetické evoluce zrodila paralelní evoluce memetická, ale ani tento pohled se podle mne neukázal jako dostatečně nosný. Existuje však již spousta prací, v nichž jsou specifika lidské evoluce pojednána do relativně veliké hloubky – viz například biologičtěji orientovaná kniha Marion Lambové a Evy Jablonkyové Evolution in Four Dimensions nebo antropologičtěji orientovaná práce Josepha Henriche The Secret of Our Species, které ovšem bohužel nebyly přeloženy do češtiny; česky existuje třeba kniha Roberta Boyda a Petera Richersona V genech není všechno, která vyšla v roce 2012 v nakladatelství Academia.)
Jedna z věcí, která se nás lidi zdála odlišovat od ostatních živočichů a jež nás ponoukala k tomu, abychom rozdíl mezi námi a jimi viděli nikoli jenom coby kvantitativní, nýbrž jako povýtce kvalitativní, je to, čemu říkáme rozum. Rozum se ovšem jeví snadno začlenitelným do evolučního obrázku vývoje druhů, jehož jedním výhonkem jsme my, lidé. Rozum, zdá se, je naše principiální adaptace, která nám dovolila být v rámci přírodního výběru tak úspěšní. Nejsme silní jako lvi nebo sloni ani rychlí jako gepardi či gazely, neumíme létat jako vrány či netopýři, nicméně díky svému rozumu jsme schopni všechny ostatní přechytračit a právě díky tomu jsme se v ekosystému Země stali tak dominantními.
Kalkuluji, tedy jsem
Tento náhled na rozum stojí i za pohledem, který nedávno lidské bytosti označil za Homo economicus. Podle této koncepce je lidský rozum mohutný kalkulátor zisků a ztrát, který člověku dovoluje při pouti světem hledat jistou relativně optimální cestu. K popisu tohoto fungování rozumu byly rekrutovány takové matematické nástroje jako teorie racionálního rozhodování či teorie her – a ty jsou pak nahlíženy coby vhledy do toho, jak lidský rozum fakticky funguje. A může se zdát, že z hlediska evoluce tak musí fungovat – nekonečnými střety s realitou se přece musel do podoby takového kalkulátoru vyvinout!
Jistou vadou na kráse tohoto pojetí jsou fakta o tom, že lidský rozum často spektakulárně selhává v případě řešení některých velmi jednoduchých úkolů. (Poukazy na tato fakta prosluli zejména izraelští vědci Amos Tverski a Daniel Kahneman – viz například Kahnemanova kniha Myšlení rychlé a pomalé, česky vydaná roku 2012.) K vysvětlení těchto fakt byla vyvinuta například takzvaná teorie omezené racionality. Staví na faktu, že lidský mozek i další prostředky, které vedou k řešení problémů, jsou přece jen omezené a nelze od nich očekávat neomezené výkony. Tato teorie však nevysvětluje to, že selhání lidského rozumu se často předvídatelně týkají i některých velmi jednoduchých problémů.
A tím se dostáváme ke knize The Enigma of Reason francouzských vědců a filosofů Huga Merciera a Dana Sperbera, kteří argumentují, že původní funkce rozumu v rámci evoluce byla zcela jiná. Problém, který byl z hlediska evoluce podle nich rozumem řešen, byl ten, že lidé jako společenští tvorové od sebe očekávali jistou předvídatelnost. A pokud se někdo choval ne zcela předvídatelně (což jistě leckdy mohlo být potřeba), byl užitečný nějaký mechanismus, jak taková extempore „normalizovat“. K tomu posloužilo udávání důvodů. Rozum a důvody, s nimiž rozum a usuzování pracují, jsou tedy podle Merciera a Sperbera nikoli nástrojem individuální mysli určeným k řešení problémů, nýbrž bytostně společenskou záležitostí – nástrojem srovnávání se v rámci společenství.
Jak převratný je tento názor, vynikne na pozadí toho, jaké teorie lidského rozumu dnes převládají. Obecně se shodují na tom, že rozum slouží především k řešení problémů či k optimalizaci zisků a ztrát a že evolucí už v tom směru musí být vybroušen k velké dokonalosti. Příkladem takového názoru je nejen teorie Homo economicus, zmíněná výše, ale třeba i teorie, která hovoří o takzvané kognitivní nice, tedy o prostředí, které člověk sám sobě díky svému rozumu a schopnosti řešit problémy vytvořil. K názorům, které se snaží vysvětlit, proč lidský rozum nefunguje vždy dokonale, patří vedle už zmíněné teorie omezené racionality například i teorie takzvaných duálních procesů (dual process theory), která má za to, že vedle rozumu, jenž pracuje vcelku spolehlivě, ale víceméně v „offline“módu, se v člověku někdy dostává ke slovu i jakýsi mnohem jednodušší rozhodovací mechanismus, který sdílíme s jinými živočichy a který funguje sice ne úplně spolehlivě, ale zato „online“.
Jedinec není ostrov sám pro sebe
Mercierova a Sperberova teorie je v rozporu se všemi těmito pohledy, především proto, že odmítá, že by primární funkcí rozumu bylo řešení problémů. Je ovšem nepochybné, že rozum používáme – a někdy s úžasnými výsledky – i k řešení problémů; a možná jsme ho tak používali i od samého jeho počátku. Je to však použití, které jde proti jeho evoluční funkci, což může podle Merciera a Sperbera vysvětlit spoustu jinak těžko pochopitelných anomálií usuzování, jako jsou výše zmíněná systematická selhávání v řešení některých jednoduchých úloh. Není tomu totiž tak, že čím snazší problém, tím snáze nám ho náš rozum dovoluje řešit. Snáze řešíme problémy, u nichž může náš rozum fungovat ve větším souladu se svou primární funkcí.
Bylo by tedy chybou připisovat Mercierovi a Sperberovi názor, že jsme vlastně iracionální či že nám rozum slouží jenom k tomu, abychom si jím odůvodňovali své předsudky (jakkoli i tohle lze z jejich hlediska od rozumu očekávat). O tom, že je rozum schopen odvést cen- né služby, pokud jde o řešení problémů, poznávání prostředí, ve kterém žijeme, či odhadování budoucnosti, není pochyb. Je však třeba mít na paměti, že tohle se neděje takřka automaticky, že k takovým účelům je třeba rozum používat způsobem, který nám dovolí aktivovat jeho přirozený potenciál, a s vědomím toho, že je-li používán nevhodně, může nás snadno vést na scestí.
Nejpodstatnější je však podle Merciera a Sperbera to, že nejlepších výsledků dosahujeme tehdy, když usuzujeme interaktivně. Evoluce nás totiž vybavila schopností produkovat důvody, které jsou působivé a přesvědčivé, ale ne úplně nutně dobré (protože hlavním účelem této schopnosti bylo přesvědčit ostatní). Ale současně nás evoluce vybavila i schopností prověřovat, zda důvody udávané jinými jsou skutečně dobré (protože jsme potřebovali nenechat se příliš snadno oklamat). Usuzování nás tedy vede k optimálním výsledkům, když je prováděno jako argumentace, to jest ve společenském prostoru. (Představy o objevech prováděných génii solitéry v jejich hlavách jsou podle Merciera a Sperbera především mýty – i věda nám přináší své někdy převratné výsledky hlavně díky tomu, že to je kolektivní a interaktivní podnik.)
Jiným podstatným důsledkem pohledu na rozum, s nímž Mercier a Sperber přicházejí, je to, že usuzování a zdůvodňování je nerozborně spojeno s jazykem. Není tomu tedy tak, že bychom primárně usuzovali ve svých myslích, a jen pokud bychom se chtěli o své úsudky či jejich výsledky podělit s jinými lidskými bytostmi, odívali bychom je do slov; usuzování je primárně určitým druhem zacházení s jazykem (konkrétně, jak říká americký filosof Robert Brandom, hraním „hry na udávání a požadování důvodů“) a jeho používání v skrytu vlastní mysli na tom pouze parazituje.
Hugo Mercier a Dan Sperber ve své nové knize ukazují, jak do sebe – tedy z pohledu jejich vysvětlení povahy rozumu – zapadají některá zdánlivě záhadná fakta týkající se rozumu a jeho výkonů. Je to kniha, která předvádí, k nakolik pozoruhodným výsledkům může propojení filosofických a vědeckých způsobů kladení otázek a odpovídání na ně dospět.
Osobně mám pocit, že takovéto poznatky nás po cestě vytyčené odvěkým filosofickým imperativem – poznej sám sebe – posouvají dále než výsledky těch, kteří nad vědou ohrnují nos a ohánějí se něčím jako „hledáním smyslu“.
Evoluce nás vybavila schopností produkovat důvody, které jsou působivé a přesvědčivé, ale ne nutně dobré, protože hlavním účelem této schopnosti bylo přesvědčit ostatní