Krev, pot a slzy Helmuta Kohla
Sjednotitel moderního Německa a legendární politik, který se zasadil o mír a prosperitu celé Evropy
Když přinesla v pátek 16. června média zprávu o úmrtí Helmuta Kohla, jednoho z nejvýznamnějších a zároveň i nejúspěšnějších politiků dvacátého století, bezděky mě napadlo, zdali svět odchod tohoto velikána alespoň trochu opláče. Nešlo přitom o žádnou ironii. Helmut Kohl byl, přes svůj reálně-politický mocenský styl, jedním, ne-li vůbec prvním z politiků, kteří se na veřejnosti nestyděli za své slzy, a to ještě v dobách, kdy platilo, že muži nepláčou. Ovšem i ve chvílích největšího dojetí se Helmut Kohl projevoval jako velký státník. Ze všeho nejvíce jej dojímala Evropa a její úspěšné sjednocování!
Válečná zkušenost Helmuta Kohla (1930-2017) maximálně formovala. Snažil se poučit a chtěl svět aktivně přetvářet, aby se nikdy nic podobného nemohlo opakovat.
to, že přežil. Proto je namístě hovořit o krvi především v přeneseném slova smyslu. Válečná zkušenost Kohla přitom maximálně formovala. Snažil se z těchto hrůzných zážitků nejen poučit, ale chtěl svět i aktivně přetvářet, aby se nikdy nic podobného nemohlo opakovat. Proto se Kohl nejen symbolicky držel za ruce na světově známých pohřebištích se zástupci někdejších rivalů (s Françoisem Mitterrandem ve Verdunu roku 1984 a s Ronaldem Reaganem poblíž Bergen-Belsenu o rok později), ale i aktivně prosadil v roce 1983 naplnění rozhodnutí NATO o rozmístění raket Pershing II na území západního Německa.
Nutno podotknout, že ne každá alianční země tento závazek splnila jako Kohlovo Německo. Přitom odpor v pacifisticky laděné západoněmecké veřejnosti byl značný. Kohl však byl připraven za alianci „krvácet“. Ostatně stejná fráze by se dala použít i pro jeho entuziasmus při prosazování společné evropské měny. Tento krok stál Kohlovo Německo rovněž více než jenom ob- líbenou marku. Kohl však toto riziko podstoupil, ať už si jeho více či méně fundovaní oponenti říkali, co chtěli. Kohl to unesl a své oponenty potrestal tím, že je prostě ignoroval. Z dnešního pohledu lze jen s jistou nostalgií říci: zlaté časy!
Tím se však dostáváme ke Kohlovu potu či, chcete-li, politickému stylu. Třebaže se mu posměšně říkalo „tlusťoch“či byl vysmíván jeho již výše zmíněný sklon problémy „vysedět“, pravda je, že Helmut Kohl ve své politické kariéře nezřídka riskoval. Hlavním příkladem bylo sjednocení Německa, které – zejména jak dnes lze s odstupem lépe vidět – bylo pravděpodobně možné jen po určitou a nejspíše historicky jen velmi krátkou dobu. Kohl tuto šanci vycítil a nenechal si ji ujít. Často se v 90. letech s nádechem jisté pobavenosti říkalo, že Kohl prostě „čapnul dějiny za šos, když šly náhodou kolem“, a už je prostě nepustil.
Co na tom, že přitom sliboval svým starým a zejména novým spoluobča- nům růžovou budoucnost alias „kvetoucí krajiny“? Když se dělají dějiny, trocha poezie nezabije. Kromě toho je pravda, že při pohledu na dnešní nové spolkové země – daleko více než za éry Kohlova kancléřství – jistý rozkvět stěží popřou i ti největší pesimisté. Stagnaci a rozpad dnes najdete především mimo Německo. Častěji tak dnes v Evropě narazíte na jinou výtku, a to, že se Německu daří až příliš dobře a že namísto evropského Německa se dnešní Evropa stává daleko více německá, než Helmut Kohl kdy mohl chtít. To ostatně v souvislosti s jeho úmrtím poznamenal i někdejší lídr německé levice a Kohlův oblíbený oponent Gregor Gysi.
Smutný kancléř rekordman
Slzami Helmuta Kohla jsme začínali. Nutno podotknout, že mimo politických happy endů, které Kohl za své rekordní, šestnáctileté kariéry kancléře sjednotitele zažil, mnoho radosti v životě neměl. Stačí si jen připomenout osud jeho první ženy Hannelore, která onemocněla těžkou nemocí a v roce 2001 raději dobrovolně odešla ze světa. Tato tragédie velmi narušila rovněž vztah mezi Kohlem a jeho dvěma syny. Smutný byl rovněž Kohlův odchod z politické scény v roce 2002 v důsledku korupční aféry, která trvale poškodila zejména jeho domácí politické renomé. Přesto ale jedno platí: zatímco Helmut Kohl sám radosti mnoho neužil, šestnáct let s Helmutem Kohlem patřilo jistě k nejlepším letům mnoha německých občanů, ať už stoupenců, nebo oponentů.
Helmut Kohl možná nebyl ztělesněním moderního životního stylu, po kterém emancipovaná německá společnost konce dvacátého století volala. Měl však pro něj porozumění, které by se dalo vystihnout parafrází slavného výroku nadporučíka Lukáše na téma češství: ano, jsme moderní, ale nemusí to každý vědět.
Jsem přesvědčen, že drtivá většina Němců by dnes mohla Kohlovi za toto porozumění poděkovat. Ať už se slzami, nebo bez nich.