Zákoník je jako švédský stůl.

Soudci se k novému občanskému kodexu stavějí rozumně a je radost sledovat jejich rozhodování, říká profesor Karel Eliáš, jeho hlavní autor.

LN Několikrát jste veřejně říkal, že bedlivě sledujete, jak soudy aplikují nový občanský zákoník. Jak to vypadá tři a půl roku od začátku jeho účinnosti?

U nás je to o dost jiné než v Québeku. Tam prý nejvyšší soud tamní občanský zákoník z roku 1991 pár let přehlížel a soudil podle starého. To naši soudci začali na myšlenky platného občanského zákoníku poukazovat už před jeho účinností. A líbí se mi, jak s ním většina pracuje, zvláště soudci na okresech.

Pěkné je třeba rozhodnutí jednoho pražského soudu o dědění. Posuzoval závěť, kam zůstavitelka napsala, že vše, co má v bytě, má zdědit její letitá přítelkyně. Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových tvrdil, že peníze na účtu zůstavitelky má dostat stát, protože ty nejsou v bytě, ale v bance. Soud to odmítl. Řekl, že testament nelze vyložit bez respektu k vůli zůstavitelky, protože pak by výsledek ustrnul v bezohlednosti. Na dědičku přešel celý zůstavitelčin majetek.

LN Obecně tedy máte dojem, že to soudci zvládají?

Hloupému soudci nepomůže sebelepší zákon. Chytrý si poradí vždycky. A těch je u nás drtivá většina. Proto mám soudcovský stav v úctě.

LN Nakolik se s novým kodexem sžil Nejvyšší soud?

Je to podobné jako v nižších instancích. Někteří soudci jsou vzdělaní a inovativní, jiní nevybočí ze svých vyjetých kolejí. Také na Nejvyšším soudu jsou některé senáty výborné a snaží se duši zákoníku pochopit a přijmout. Oceňuji třeba Jiřího Spáčila, který proti zákoníku v době jeho příprav často brojil. Dnes s ním pracuje a judikatura jeho věcněprávního senátu je velmi rozumná.

Nedávno řešil případ vypořádání společného jmění manželů (SJM). Jeho součástí byl dům, který po rozvodu manželství bez viny bývalých manželů shořel. Senát vážil, jak SJM ocenit – ke dni jeho zániku, kdy dům ještě stál, anebo bez započtení jeho hodnoty? Jinak řečeno: má jednomu z někdejších manželů připadnout spáleniště oce- něné jako zastavěný pozemek? Senát odkázal na pravidlo, že výklad a použití zákona nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti, a nemovitost ocenil k době rozhodování.

No a pak jsou soudci, kteří mají se zákoníkem problém. V byznysu i mezi právníky se hodně diskutovalo rozhodnutí senátu doktora Drápala (v mezidobí se Ljubomír Drápal přesunul z Nejvyššího soudu na post předsedy Krajského soudu v Praze – pozn. red.), v němž se odmítlo přiznat náležitou váhu dobré víře zástavního věřitele, a přenesl na něho riziko vyvolané jednáním někoho jiného. Nějaké právní zásady, na něž poukazují přechodná ustanovení občanského zákoníku, přece nenaruší zlatý fond judikatury budovaný po desetiletí… Budiž, ale i Ústavní soud v respektu k dobré víře dávno zamířil opačným směrem.

LN Bylo jedním z hlavních cílů kodexu překonat některé výdobytky letité rozhodovací praxe Nejvyššího soudu?

Hlavní cíl bylo zavést kontinentální standard. Hodně se podařilo, sem tam něco zůstalo. Třeba přesah zásady stejnosti životní úrovně dítěte a rodičů do vyměřování výživného. Vydělává-li například rodič, jenž nedostal do péče roční batole, nějakých 300 tisíc, vznikne mu povinnost platit výživné kolem 40 tisíc. To tak malé dítě nemůže spotřebovat. Zbytek se mu v lepším případě uloží na účet, ale to je pak předčasné dědictví a ne výživné.

Něco se vyválčilo na poslední chvíli. Ještě ve vládním návrhu zákoníku zůstalo letité pravidlo, že po zmeškání lhůty k popření otcovství může takový návrh podat jen nejvyšší státní zástupce. Při projednávání zákonné osnovy v ústavněprávním výboru Poslanecké sněmovny jsem se pozastavil, že to je divné. Co je nějakému prokurátorovi do tak intimní záležitosti, zda někdo otcem určitého dítěte je, nebo není? Odkazovalo se na tradici, ale tuhle zvyklost založil stalinský zákon o rodinném právu z roku 1949! Nakonec poslanci usoudili, že lepší je svěřit pravomoc soudu. Pokud tedy muž popře otcovství po lhůtě, je na soudu, aby zvážil, zda je závažný důvod, proč zmeškání prominout.

Judikatura přirozeně sledovala platné zákony. Nový kodex se nejednou rozešel hlavně s nimi. Ale soudci šli někdy cestou přísného čtení zákona, ač se měli ctít zásadu „v pochybnostech mírněji“. I to se chtělo posunout. Naproti tomu se leckdy do zákoníku také převedly dobré závěry Nejvyššího soudu.

LN Sžily se soudy s jednou z hlavních novinek, že smlouvy mají být primárně posuzovány jako platné a že se případy absolutní neplatnosti omezily na minimum? Mělo to vést k tomu, že soudy už nebudou rušit smlou- vy, jejichž platnost strany nenamítají a jen se kvůli nějaké klauzuli soudí...

Občanský zákoník má v tom směru silného spojence – Ústavní soud. Ten se dlouhodobě vymezuje proti přehnanému prohlašování smluv za neplatné. A do praxe obecných soudů to proniká.

Pěkně například rozhodl na Nejvyšším soudě senát Kateřiny Hornochové. Šlo o případ, kdy stavební úřad povolil nástavbu domu. Tu měl provést zhotovitel podle smlouvy o dílo. Jenže stavební povolení znělo na jednu bytovou jednotku a smlouva zněla na dvě. Soud řešil, nakolik rozpor smlouvy se stavebním povolením atakuje její platnost. V únoru 2015 rozhodl, že smlouva neplatná není a poukázal na různost mechanismů stavebního a smluvního práva.

Ačkoli se třeba v Německu obdobně rozhoduje už od 60. let, u nás by byl podobný závěr ještě před pěti lety sotva představitelný. Ostatně, ještě v lednu 2014 se na školení advokátů v Brně soudci Nejvyššího soudu vyslovovali pro neplatnost. K přehodnocení názoru jistě vedly argumenty, které následně zazněly ve prospěch platnosti. Toho si vážím.

Naši soudci začali na myšlenky platného občanského zákoníku poukazovat už před jeho účinností. A líbí se mi, jak s ním většina pracuje, zvláště soudci na okresech.