Děti do hospody, kuřáci ven!

Tak nám zakázali kouření“, řekla by na přelomu května a června bytná paní Müllerová Josefu Švejkovi, zřejmě nejznámějšímu českému kuřákovi fajfky. A zřejmě by dodala, že kouření v jeho oblíbené hospodě U Kalicha bude podobně nebezpečné, jako byly pro hostinského Palivce urážky panovnického domu.

Pravidelně jednou za týden v podvečer chodím s několika kamarády na kus řeči a na pivo do hostince. Přiznávám, že mě pokaždé štve, že po návratu musím dlouho větrat svůj oblek načichlý kouřem. Všichni spolustolovníci jsou totiž, na rozdíl ode mě, kuřáci. Problém mého kouřem páchnoucího obleku by všakměl být už teď vyřešen. Kuřákům zakázali v restauracích, hostincích i hospůdkách kouřit. Nejsem si však jist, že osud mého obleku bude takto jednoduchý.

Přemýšlím, jak vlastně budou naše pravidelná setkání teď vypadat. Už v minulosti jsem souhlasil s většinou, že se budeme setkávat tam, kde je povoleno kouření. Před lety jsme dokonce jednou, ač velmi neradi, přestali navštěvovat naši oblíbenou restauraci, protože se stala nekuřáckou. Byla to volba mých kamarádů, že chtějí při setkání kouřit. Byla to svobodná volba moje, že kuřáckou vášeň při přátelském setkání toleruji. I svobodná volba majitele hostince, zda chce mít restauraci, kde se kouří, či nikoli.

No a co teď? Budu sedět sám u stolu v dobře vyvětraném lokále nad stolem plným opuštěných půllitrů, nebo se stanu opět „čestným kuřákem“a budu s ostatními chodit ven „na cigaretu“? Volba je jednoduchá. Jde mi o setkání a povídání s přáteli, takže budu postávat v pravidelných intervalech na ulici před lokálem. Můj oblek tedy i dál bude páchnout kouřem. Jen až udeří chladnější počasí, nebudu už jen obyčejný pasivní kuřák, ale pěkně prokřehlý pasivní kuřák.

Ano, bude to moje svobodná volba, jen vše silně zavání absurditou. Uvědomil jsem si to před pár dny při jiné příležitosti v jiné restauraci, kde byl vytvořen „koutek pro děti“. Bylo skoro deset hodin večer, dětský koutek byl přesto plný dovádějících dětí předškolního věku a jejich rodiče postávali před restaurací s cigaretou v ruce a klábosili. Uvnitř byl pouze ten z rodičů, který měl právě „službu“dozoru nad dětmi.

Právo není všemocné

Takže shrnuto a podtrženo, samozřejmě s nadsázkou! V hostinci, určeném od nepaměti k setkávání lidí, dospělí lidé nejsou, protože kouří venku. Nekuřáci jsou tam s nimi, protože jim jde o setkání. V restauraci jsou naopak děti, i když jejich přítomnost v takových zařízeních by jistě mohla být tématem mnoha dramatických diskusí.

Právo bylo opět bohužel použito k dosažení cílů, ke kterým právní cesty nevedou. Tak jako k ničemu dobrému neposloužila vminulém století americká alkoholová prohibice. Slušnost, ohleduplnost ani zdravý životní způsob nikomu zákonem prostě nařídit nelze! Jediným důsledkem je vždy jen prohloubení pochybností právníků i neprávníků o racionalitě práva, a to i v situacích, kde je nezbytnost dobrého zákona nepochybná.