ŽIVOT ZA PROTEKTORÁTU: VÝZNAMNÉ UDÁLOSTI, INSTITUCE A POJMY Pokroucená historie: Ležáky ve stínu Lidic
Zrada Karla Čurdy dala impulz k rozsáhlému zatýkání, na základě jeho výpovědí v Petschkově paláci se gestapo dostalo na stopu mnoha spolupracovníků parašutistů jak přímo v Praze, tak i mimo ni. Horlivě si počínalo především pardubické gestapo, jemuž se podařilo odhalit umístění vysílačky Libuše v lomu Hluboká u Ležáků.
Brána k tragédii se otevřela 21. června, kdy přepadové komando gestapa zatklo ležáckého mlynáře Jindřicha Švandu. Byl podroben brutálním výslechům s jediným cílem: aby prozradil, kde se nacházela vysílačka, kterou obsluhoval radista výsadku Silver A Jiří Potůček alias Tolar. Ve mlýně v dalších dnech proběhly razie ještě několikrát.
Někteří lidé zapojení do odboje zprvu zatčením ušli, ale život si nezachránili. V okamžiku, kdy četnický strážmistr Karel Kněz ze stanice Vrbatův Kostelec zjistil, že jsou jeho aktivity prozrazeny, raději se zastřelil, aby neohrozil své nejbližší. Jindřich Šťulík, švagr mlynáře Švandy, se zase rozhodl skrývat. Poté, co gestapáci začali vyhrožovat, že vypálí obec Včelákov, kde bydleli rodiče jeho manželky, se ale přihlásil. Také on nakonec skončil na popravišti.
Komunistický režim protežoval Lidice, Ležáky se mu tolik nehodily
Před polednem 24. června 1942 začala na chrudimské náměstí přijíždět nákladní auta s příslušníky policejních sil. Směr cesty: Ležáky. Nacistické bezpečnostní složky osadu obklíčily, vyrabovaly a zapálily. Všechny její obyvatele odvezli do pardubické vily, tzv. Zámečku. Zde rozdělili rodiče a děti, které převezli autokary nejprve do Prahy a pak do polské Lodže, kde byly vybírány vhodné typy k poněmčení. Ze 13 dětí však přežily válku pouze dvě, sestry Šťulíkovy, zbytek zahynul v Polsku ve vyhlazovacích táborech.
Hned večer popravili v nedaleké oboře Nákladní auta s příslušníky německé Schutzpolizei (Ochranné policie) vyrazila 24. června 1942 z chrudimského náměstí do Ležáků. Akce skončila vyvražděním celé obce. 33 mužů a žen starších 15 let. Některé z Ležáckých čekala popravčí kulka 2. července 1942, společně se zatčenými odbojáři podporujícími parašutisty ze Silver A. Ležáky ale mají i své šťastné příběhy, například osud Jana Pavliše, sedmnáctiletého učně z ležáckého mlýna, jenž ušel smrti, ačkoli se podílel na spolupráci s parašutisty, který zemřel až v roce 1991.
Po válce již nebyla osada obnovena a na místě, kde stávala, vzniklo pietní území. Ležáky ale zůstávaly během komunistického režimu poněkud v pozadí, protože byly spojeny se západním odbojem – poúnorová moc vytvářela a podporovala zejména takový obraz hrdinů, který vycházel vstříc ideologickým záměrům a přátelství se Sovětským svazem. Po roce 1989 se ale dluh ideologií vynucené menší pozornosti ležácké tragédii vyrovnal. Z knih na toto téma zmiňme například Ležáky: obyčejná vesnice, SILVER A a pardubické gestapo v zrcadle heydrichiády Vojtěcha Kyncla.