Hledá se šéfdirigent
Ještě nejméně dva měsíce nebude Česká filharmonie podle svého ředitele Davida Marečka komentovat jména kandidátů na nového šéfdirigenta. Nástupce Jiřího Bělohlávka by mohl orchestr převzít nejdříve v říjnu 2018.
Snad ve všech zprávách o odchodu Jiřího Bělohlávka se nějakým způsobem objevilo, že nebude snadno nahraditelný a že druhou takovou osobnost nemáme. A myslím, že teprve v následujících měsících to začneme se všemi souvislostmi pociťovat. Ne proto, že by mezi hostujícími dirigenty nebylo dost zajímavých osobností – nejvíc ale bude chybět onen dlouhodobý zájem a oboustranný osobní vztah. Dále kombinace světového renomé a vztahu k českému repertoáru. A v neposlední řadě celková zkušenost s českým prostředím, které má svá specifika i řadu provincionálních rysů. Jeho nástupce se nebude hledat snadno a je otázka, jestli to půjde rychle. Můžeme se také ptát, jestli to má jít rychle. V tradici České filharmonie je ovšem role šéfdirigenta nezastupitelná.
Závazky přebírá čtveřice dirigentů
V sezoně, která v září začíná, se toho o dlouhodobějších plánech asi mnoho nedozvíme. Ředitel České filharmonie uvedl, že koncerty Jiřího Bělohlávka v Praze a rozsáhlé závazky na zahraničních zájezdech přebírá – bez pořadí – čtveřice dirigentů: Semjon Byčkov, Tomáš Netopil, Jakub Hrůša a Petr Altrichter. Počty koncertů neupřesnil, ale je zjevné, že pokud zaměstnaný Byčkov přidá jeden termín navíc, bude to úspěch. Oba mladí čeští dirigenti mají velkou motivaci, ale také mnoho závazků. Velká umělecká výzva je to ovšem i pro Petra Altrichtera, který by neměl zůstat v roli starého dobráka, který vezme to, co se ostatním nehodí.
S úvahami o budoucím šéfovi to ovšem může být složitější. Budoucnost nahrávacích projektů je samostatné téma, ale to by nemělo Koncert k uctění památky Jiřího Bělohlávka.
být téma nejdůležitější. Všechno bude složitější a ukáže se, jestli orchestr všemi opěvovaná éra s Bělohlávkem příliš nerozmazlila.
Výrazní dirigenti jsou stále více v zajetí agentur a dlouhodobých závazků. A který z nich by chtěl v perspektivě dvou tří sezon změnit svůj kalendář natolik, aby mohl být plnohodnotným šéfem v Praze, je otázka. Bude velké štěstí, pokud se takový dirigent najde. Vedení filharmonie zatím hledá jakéhosi druhého Bělohlávka mezi zahraničními dirigenty. Tedy zralou osobnost ve starším středním věku, která bude odhodlána s orchestrem doma detailně pracovat, bude pro orchestr motivující a zároveň žádaná pro důležitá světová pódia. Přirozeně hledá mezi dirigenty, kteří už s filharmonií pravidelněji spolupracovali vícekrát a orchestr je
zná. I ředitel Mareček ovšem ví, že všichni dirigenti tohoto typu mají na tři roky dopředu plný kalendář. Záleží tedy na tom, zda pro někoho z nich bude pražské angažmá opravdu natolik lákavé, aby ho upřednostnil mezi mnoha jinými nabídkami. Už tato jednání budou jistým vysvědčením, jak si Česká filharmonie jako taková opravdu stojí.
Různá poučení z minulosti
Důležité je, aby dirigent měl čas a dostatek vnitřní koncentrace, aby mohl s orchestrem opravdu pracovat. Ani mezi slavnými dirigenty není takový každý. Lovení hvězd typu Valerij Gergiev, který pak do Prahy přijel až na generálku, by nikam nevedlo. Česká filharmonie zažila několikaletý rozlet či návrat – aby se ovšem kurz udržel, musí teď o to víc pra- covat ona sama. Hráči ČF nesmějí čekat, že nějací zázrační manažeři budou dodávat jen takové dirigenty, kteří jim sedí a kteří jim zvenčí dodají prestiž a energii. Tu energii mají mít především oni sami. Upřímný smutek z Bělohlávkova odchodu pozoruhodně sjednotil všechny hráče i milovníky hudby. Diskuse o jeho nástupci ovšem mohou začít přinášet kontroverze.
Hledání nového Bělohlávka se vším, co k tomu patří – tedy českého dirigenta s mezinárodním renomé a bytostným vztahem k domácímu prostředí – to je úkol, který je ještě dlouhodobější. Příštím šéfdirigentem bez problémů může být zahraniční dirigent, má se ale myslet na to, aby nejvýraznější čeští dirigenti mladší generace byli nejen občasnými hosty. Mají mít prostor hledat s Českou filharmonií dlouhodobý vztah, neměl by vznikat dojem, že jsou až na druhé koleji a že musí o dvacet let zestárnout, aby toho byli hodni... Celý ten požadavek na „staršího zkušeného dirigenta“mi při vší úctě zní dost sebestředně. Nejen proto, že v čele mnoha slavných institucí stojí čtyřicátníci, jistá generační trhlina je totiž mezi výraznými dirigentskými osobnostmi celosvětově. Talich, Kubelík i Ančerl byli v letech svého nástupu velmi mladí – v určité fázi dokonce pomohl orchestr jim, a když dozráli, dokázali to orchestru vrátit. Odvaha vsadit na mladého dirigenta, kterému umělecky věříme, se může dlouhodobě ukázat jako cennější než všechno marketingové kalkulování se světovými agenturami.
Autor je redaktor ČRo