Další pravidla, která neplatí
Pomoc italským bankám odhaluje napětí mezi pravidly a politickým realismem
Evropská bankovní unie má problém, a to hned při prvním testu pravidel. Záchrana banky Veneto státní injekcí ve výši 17 miliard eur je v rozporu s tím, co nařizuje direktiva, která měla být jedním z pilířů bankovní unie. Využití veřejných peněz mělo být z procesu záchrany bank vyloučeno. Na prvním místě se měli tzv. očesat akcionáři, držitelé dluhopisů a vkladatelé nad rámec pojištěných vkladů, na druhé straně se mělo organizovat převzetí ze strany zdravějších bank.
Zdá se, že italská vláda našla v pravidlech bankovní unie díru – klauzuli o veřejném zájmu. Tím veřejným zájmem má být stabilita ekonomiky benátské oblasti. Posvětila to také Evropská komise. Naštvané může být třeba Španělsko, které nedávno po pádu Banco Popular postupovalo přesně podle pravidel bankovní unie, když umožnilo záchranu bankou Santander.
Nedostavěná bankovní unie
Vychází najevo napětí mezi pravidly a politickým realismem. Bankovní unie je nedostavěná – říká, jak postupovat, když krachuje banka, ale společné fondy za tím účelem dohromady nedává, takže politický účet je pak vystavován národním vládám.
Politických ohledů si lze v italském případě představit celou řadu. Specifikem italských bank je, že jejich dluhopisy jsou často v držení obyčejných domácností, „očesání“by se netýkalo pouze velkých investorů, kteří riskovali příliš. Hlavně ale italské hospodářství stagnuje a zemi čekají volby. Všichni se bojí vítězství Hnutí pěti hvězd a všeobecně nárůstu významu těch, kdo chtějí opustit eurozónu apod. Na druhou stranu – nikdy není politické vduchoprázdno.
Každý spolek, každá asociace musí mít minimálně dva základní pilíře. Na jedné straně jsou to společná pravidla, regulace, smlouvy a sankce a na straně druhé jsou to společná finanční jištění, ručení a rezervy. V eurozóně a de facto v celé EU existuje prakticky a výhradně pouze pilíř pravidel, pilíř vzájemného finančního ručení je v normální praxi bezvýznamný. Rozpočet EU činí sotva jedno procento HDP a nemůže logicky poskytovat finanční injekce bankám, centrální banka i záchranné valy mohou poskytovat zdroje pouze v případě dočasných výpadků likvidity či masivních spekulativních útoků zvenčí. To však nebyl případ italských bank, na jejichž zdraví se podepisuje hospodářská stagnace, nemají tedy problém likvidity, ale solventnosti.
Příliš silný pilíř pravidel a slabý společný finanční pilíř se podepisují na tom, která banka je chápána jako systémově důležitá. Na záchraně systémově důležitých bank se v historii vždy nakonec nějak podílejí veřejné fondy. Poslední velká globální finanční krize vznikla v USA v roce 2008, ale Američané si vytipovali pouze několik systémově důležitých bank z hlediska celé federace a stovky ostatních nechali padnout. V Evropě se jeví jako systémově důležitá kdejaká banka de facto regionálního charakteru. Finanční zodpovědnost a politický účet leží na národních státech, ale pravidla diktuje Brusel a Frankfurt. Příliš zatížený pilíř pravidel pak logicky a záko- nitě vede k tomu, že se pravidla nedodržují a obcházejí.
V EU se stále ještě experimentuje
Možná to pamětníkům může leccos připomínat. Řetězce krachů bank jsme u nás v České republice zažili v 90. letech, v době budování kapitalismu. Pravidla a instituce se vytvářely za pochodu, rodily se z chaosu. Když zkrachovala první banka – což byla banka Bohemia – nebylo ještě vymyšleno ani pojištění vkladů. Pak ho parlament postupně stále navyšoval. Pak krachovaly kampeličky a další banky a parlament retroaktivně navyšoval odškodnění vkladatelů, kteří na něj neměli ze zákona nárok. Některým bankám, resp. jejich vlastníkům, se pomáhalo. Jiným se nepomáhalo. ČNB organizovala v některých případech převzetí padlých bank nějakým zdravým subjektem (IPB, Agrobanka apod.). Majitelé bank, kteří si je sami vykradli, si stěžovali na krádež za bílého dne, přitom šlo o ve světě standardní postup. I tehdy jsme diskutovali o tom, do jaké míry svazovat regulátora pravidly a do jaké míry může regulátor flexibilně reagovat v rámci postupu vůči konkrétní bance na celkovou finanční stabilitu a psychologickou situaci (paniku) na trhu. Politici si stěžovali, že ČNB zasahuje, ale politický účet platí oni apod.
Ze zpětného pohledu se to jeví jako normálnější. Učili jsme se, co trh přináší a jak s tím nakládat. V případě EU se jeví jako potíž, že také stále ještě experimentuje a učí se, v pravidlech je zmatek a stále není zřejmé, jestli jsou tu vlastně od toho, aby se dodržovala.
Italové určitě porušili ducha, i když možná nikoli literu bankovní unie. Německý tisk to vnímá velmi negativně a prohlašuje bankovní unii za mrtvou. Ve svém důsledku to může ohrozit Macronův plán na společné pojištění vkladů v eurozóně. Další otázkou je solventnost Itálie. Státní pomoc se blíží jednomu procentu HDP v době, kdy má v rámci cyklu klesat. Itálie vytváří permanentně schodek nejméně dvě procenta HDP, což se slučuje se čtyřprocentním nominálním růstem. Ten ale země neměla už více než jednu generaci.