Na staré trapné téma
Divadelní kritik Vladimír Mikulka se na blogu Na divadlo ( nadivadlo.blogspot.cz) pozastavuje nad tím, že Tereza Marečková, dramaturgyně a umělecká vedoucí pražského Divadla Masopust, recenzuje – na internetovém Bubínku Revolver Revue – inscenaci ( Mackbeth) Divadla Na zábradlí. „Tedy divadla, jehož byl Masopust nájemníkem v Eliadově knihovně, s nímž teď společně hrají v Komedii a do kterého se po rekonstrukci nejspíš zase hodlá vrátit?“táže se Mikulka a pokračuje: „Je v pořádku, aby psala o divadle, se kterým si to její divadlo běžně půjčuje herce?“
Mikulka poznamenává, že o personálních propojenostech, které považuje za jasný střet zájmů, nepíše poprvé, už se na to téma „utkal“již dříve při jiné příležitosti s redakcí Divadelních novin, že už je s tím možná otravný. „Ale stejně, to jsem opravdu jediný, kdo si myslí, že něco takového prostě není v pořádku a dělat se to nemá?“končí svoji glosu Vladimír Mikulka.
Není jediný. Kdysi jsem psal kritickou glosu o tom, kterak se nechali divadelní kritici obsadit do jakési srandičky režisérem Vladimírem Morávkem. Taky moc nechápali, že se tohle prostě dělat nemá – ani jako legrace. Nejde jen o divadlo: ve výtvarném umění je partičkování a psaní o kamarádech a spřízněných institucích naprosto běžné. Dnes již neexistující časopis Ateliér byl přímo naditý takovými texty. Na současném literárním poli je taková „samoobsluha“rovněž jevem nikoliv výjimečným, zejména na poli poezie. Argumentem pro kritickou samoobsluhu bývá pomýlená domněnka, že „našemu“autorovi přece nejlépe rozumíme „my sami“, kteří jsme s ním v kontaktu i osobním a nejlépe chápeme, co chtěl sdělit a jaký je dotyčného význam.
Kritik, mám pořád tuto trapnou představu, nemá s nikým „od fochu“kamarádit. Nemá se stýkat s autory, o nichž píše, nemá být „in“, nemá být součástí partičky, která prosazuje svoje vlastní zájmy. Kritik má být osamělec, jinak se stává více či méně aktivistou nebo služebným interpretem daného tvůrce. Ostatně historie ukazuje, že téměř vždy se za to nakonec platí zmenšenou věrohodností a předvídavostí kritického soudu.