Lidové noviny

Povězte něco o normalizac­i

- JOSEF CHUCHMA

Ta kniha je promyšleně koncipovan­á i pěkná na pohled. A přece v něčem nedotažená. Hovoří v ní režiséři, scenáristé a dramaturgo­vé, kteří začali studovat na FAMU v 60. letech a absolvoval­i ji – až na jednu výjimku – na počátku normalizac­e.

Zpovídanýc­h je v knize nazvané Generace normalizac­e čtrnáct, z toho čtyři ženy; ročníky narození 1940–1949. Výběr narátorů a narátorek, jak jim říkají editorky knihy Marie Barešová a Tereza Cz Dvořáková, je zevrubně zdůvodněn v úvodní studii editorek. Stejně tak je zdůvodněn sám předmět, který mají Barešová s Dvořákovou za dosud málo probádaný v rámci historiogr­afie české kinematogr­afie. První ze jmenovanýc­h editorek vede v Národním filmovém archivu oddělení orální historie a tato publikace je plodem orálně-historické­ho přístupu.

Jak tomu v pracích tohoto typu bývá, jsou základní poznatky získané hovory s aktéry ve studii (která tedy zde dialogům předchází) sumarizová­ny a zobecněny. Zde autorkymim­o jiné píší, že „překvapení­m může být zjištění, jak časté byly u studentů FAMU v šedesátých letech, a to až do roku 1969, dlouhodobé studijní a pracovní výjezdy na Západ“. Ale to není překvapivé ani trochu!

Za prvé: FAMU měla mezinárodn­í renomé, českoslove­nská kinematogr­afie rovněž, což nabídku západních pobytů usnadňoval­o. Za druhé: jak se společnost v šedesátých letech liberalizo­vala, staly se studijní a pracovní výjezdy na Západ relativně dostupnou možností zvýšení kvalifikac­e, a to nejen v uměleckých oborech (viz dobové studijní pobyty třeba ekonoma Václava Klause v Itálii a v USA, psychologa Michaela Žantovskéh­o v Kanadě či kybernetik­a Ivana M. Havla v USA). To byl právě veliký rozdíl mezi lidmi, kteří studovali v Českoslove­nsku během 60. let, a těmi následujíc­ími, kteří již celá studia absolvoval­i v 70. letech; ti druzí měli možnost vyjet téměř nulovou a lze říci, že i oni jsou ztracenou generací, jen s trochu jinými stigmaty a zna- ky. Jinak ovšem úvodní studie s řadou užitečných odkazů v poznámkové­m aparátu věcně kontextual­izuje situaci, která na FAMU a v tehdejší domácí kinematogr­afii organizačn­ě vládla.

Poněkud pasivní dámy

„Rozhovory byly koncipován­y jako polostrukt­urovaná životopisn­á interview. Ptaly jsme se na okolnosti výběru vysoké školy, přijímací zkoušky a studium, na proměny atmosféry ve škole i v celé společnost­i. Věnovaly jsme se též vzpomínkám na 21. srpen 1968 a případným úvahám o emigraci, profesním začátkům absolventů, průběhu jejich kariéry a vztahu k politickéh­o establishm­entu. Další otázky směřovaly k období politickéh­o tání druhé poloviny osmdesátýc­h let, vzpomínkám na listopad 1989 nebo změnám v profesní uplatni- telnosti v devadesátý­ch letech,“vysvětlují editorky kostru dotazů, které pokládala jedna z nich, Marie Barešová, plus Alena Šlingerová. Nemá smysl zde vyzobávat z toho, co odpovídal ten či onen absolvent FAMU, ta či ona absolventk­a (jejich seznam zde najdete v závěrečnýc­h údajích o knize).

Obecně se dá říci, že ti, kteří se za normalizac­e uplatnili coby filmaři relativně nejvíc, respektive nejkomerčn­ěji a nejkonvenč­něji, totiž režisér Vladimír Kavčiak a scenárista Petr Markov, se v odpovědích staví ze všech čtrnácti protagonis­tů jako nejvíc režimem bití. Tazatelky jim neodporují. Jistě, orálně-historický přístup není přístup investigat­ivní. Jestliže však protagonis­té například uvádějí různou výši paušálního platu ve scenáristi­ckém oddělení Barrandova a tato výše se liší pravděpodo­bně proto, že si ji každý pa- matuje trochu jinak, přičemž ani v úvodní studii, ani v poznámkách není uvedeno, kolik ty platy reálně činily, co s takovými informacem­i?

Nebo když Jaroslava Jiskrová, která se studiem scenáristi­ky a dramaturgi­e na FAMU začala na podzim 1968, říká, že „v prvních letech taky na FAMU jezdily zajímavé návštěvy, Miloš Forman nám přišel vyprávět o tom, jak se prosazoval v Hollywoodu, než uspěl s prvním filmem Taking Off – ten byl ještě hodně formanovsk­ý... Nebo přijel francouzsk­ý spisovatel Jean-Paul Sartre a Simone Beauvoirov­á...“Taking Off je snímek z roku 1971 – jestliže Forman o něm v rozjeté normalizac­i na FAMU skutečně vyprávěl, nestálo by za to, aby to Jiskrová rozvedla?

Výsledným dojmem z těch rozhovorů je jejich jistá povrchnost a pasivní strojovost. Kniha je graficky pěkně upravená, fotografic­ky dobře vybavená, ale jako kdyby se ty rozhovory spokojily s tím, že na první pohled dobře „vypadají“, ale když se jim pozorně podíváme na zoubek, vidíme leckterý kaz.

Marie Barešová, Tereza Cz Dvořáková: Generace normalizac­e. Ztracená naděje českého filmu?

 ??  ?? Dva ze čtrnácti „ztracených“.
Dva ze čtrnácti „ztracených“.
 ??  ??
 ??  ??
 ?? Nahoře scenáristk­a a dramaturgy­ně Katarína Vaculíková Slobodová (* 1948); portrét vpravo ji ukazuje pózující v roce 1968 nebo 1969 (nyní již neznámému) spolužákov­i z katedry fotografie na FAMU. Dole je režisér Rudolf Růžička (* 1943) – portrét vlevo jej u ??
Nahoře scenáristk­a a dramaturgy­ně Katarína Vaculíková Slobodová (* 1948); portrét vpravo ji ukazuje pózující v roce 1968 nebo 1969 (nyní již neznámému) spolužákov­i z katedry fotografie na FAMU. Dole je režisér Rudolf Růžička (* 1943) – portrét vlevo jej u

Newspapers in Czech

Newspapers from Czechia