Povězte něco o normalizaci
Ta kniha je promyšleně koncipovaná i pěkná na pohled. A přece v něčem nedotažená. Hovoří v ní režiséři, scenáristé a dramaturgové, kteří začali studovat na FAMU v 60. letech a absolvovali ji – až na jednu výjimku – na počátku normalizace.
Zpovídaných je v knize nazvané Generace normalizace čtrnáct, z toho čtyři ženy; ročníky narození 1940–1949. Výběr narátorů a narátorek, jak jim říkají editorky knihy Marie Barešová a Tereza Cz Dvořáková, je zevrubně zdůvodněn v úvodní studii editorek. Stejně tak je zdůvodněn sám předmět, který mají Barešová s Dvořákovou za dosud málo probádaný v rámci historiografie české kinematografie. První ze jmenovaných editorek vede v Národním filmovém archivu oddělení orální historie a tato publikace je plodem orálně-historického přístupu.
Jak tomu v pracích tohoto typu bývá, jsou základní poznatky získané hovory s aktéry ve studii (která tedy zde dialogům předchází) sumarizovány a zobecněny. Zde autorkymimo jiné píší, že „překvapením může být zjištění, jak časté byly u studentů FAMU v šedesátých letech, a to až do roku 1969, dlouhodobé studijní a pracovní výjezdy na Západ“. Ale to není překvapivé ani trochu!
Za prvé: FAMU měla mezinárodní renomé, československá kinematografie rovněž, což nabídku západních pobytů usnadňovalo. Za druhé: jak se společnost v šedesátých letech liberalizovala, staly se studijní a pracovní výjezdy na Západ relativně dostupnou možností zvýšení kvalifikace, a to nejen v uměleckých oborech (viz dobové studijní pobyty třeba ekonoma Václava Klause v Itálii a v USA, psychologa Michaela Žantovského v Kanadě či kybernetika Ivana M. Havla v USA). To byl právě veliký rozdíl mezi lidmi, kteří studovali v Československu během 60. let, a těmi následujícími, kteří již celá studia absolvovali v 70. letech; ti druzí měli možnost vyjet téměř nulovou a lze říci, že i oni jsou ztracenou generací, jen s trochu jinými stigmaty a zna- ky. Jinak ovšem úvodní studie s řadou užitečných odkazů v poznámkovém aparátu věcně kontextualizuje situaci, která na FAMU a v tehdejší domácí kinematografii organizačně vládla.
Poněkud pasivní dámy
„Rozhovory byly koncipovány jako polostrukturovaná životopisná interview. Ptaly jsme se na okolnosti výběru vysoké školy, přijímací zkoušky a studium, na proměny atmosféry ve škole i v celé společnosti. Věnovaly jsme se též vzpomínkám na 21. srpen 1968 a případným úvahám o emigraci, profesním začátkům absolventů, průběhu jejich kariéry a vztahu k politického establishmentu. Další otázky směřovaly k období politického tání druhé poloviny osmdesátých let, vzpomínkám na listopad 1989 nebo změnám v profesní uplatni- telnosti v devadesátých letech,“vysvětlují editorky kostru dotazů, které pokládala jedna z nich, Marie Barešová, plus Alena Šlingerová. Nemá smysl zde vyzobávat z toho, co odpovídal ten či onen absolvent FAMU, ta či ona absolventka (jejich seznam zde najdete v závěrečných údajích o knize).
Obecně se dá říci, že ti, kteří se za normalizace uplatnili coby filmaři relativně nejvíc, respektive nejkomerčněji a nejkonvenčněji, totiž režisér Vladimír Kavčiak a scenárista Petr Markov, se v odpovědích staví ze všech čtrnácti protagonistů jako nejvíc režimem bití. Tazatelky jim neodporují. Jistě, orálně-historický přístup není přístup investigativní. Jestliže však protagonisté například uvádějí různou výši paušálního platu ve scenáristickém oddělení Barrandova a tato výše se liší pravděpodobně proto, že si ji každý pa- matuje trochu jinak, přičemž ani v úvodní studii, ani v poznámkách není uvedeno, kolik ty platy reálně činily, co s takovými informacemi?
Nebo když Jaroslava Jiskrová, která se studiem scenáristiky a dramaturgie na FAMU začala na podzim 1968, říká, že „v prvních letech taky na FAMU jezdily zajímavé návštěvy, Miloš Forman nám přišel vyprávět o tom, jak se prosazoval v Hollywoodu, než uspěl s prvním filmem Taking Off – ten byl ještě hodně formanovský... Nebo přijel francouzský spisovatel Jean-Paul Sartre a Simone Beauvoirová...“Taking Off je snímek z roku 1971 – jestliže Forman o něm v rozjeté normalizaci na FAMU skutečně vyprávěl, nestálo by za to, aby to Jiskrová rozvedla?
Výsledným dojmem z těch rozhovorů je jejich jistá povrchnost a pasivní strojovost. Kniha je graficky pěkně upravená, fotograficky dobře vybavená, ale jako kdyby se ty rozhovory spokojily s tím, že na první pohled dobře „vypadají“, ale když se jim pozorně podíváme na zoubek, vidíme leckterý kaz.
Marie Barešová, Tereza Cz Dvořáková: Generace normalizace. Ztracená naděje českého filmu?