Kanada se ke svým indiánům hlásí
Magdalena Fiřtová
„Stopadesáté výročí vzniku Kanady se nese v duchu usmíření, i když ho někteří původní obyvatelé bojkotují,“říká Magdalena Fiřtová, specialistka na Kanadu z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy.
LN Jak hodnotíte po necelém roce a půl působení premiéra Justina Trudeaua? Do úřadu nastupoval s velkým očekáváním…
Domnívám se, že nadšení stále trvá. Trudeau zůstává pro Kanadu jediným výrazným progresivním politikem a jeho politika a image možná pomohly v zemi zabránit nastupujícímu populismu. Kanaďané se k premiérovi hrdě hlásí, byť k němu mají své výhrady – bývá hodnocen jako premiér showbyznysu a hvězda selfies. Jeho hlavní poselství je ale myslím i poselstvím nynějšího 150. výročí Kanady: snaha a schopnost povzbudit Kanaďany, aby byli hrdí na svou diverzitu. Trudeau řekl, že Kanada je prvním postnárodním státem. Vnímám toto tvrzení tak, že Kanaďané nemají příliš velkou identitu a trošku ji hledají. On udělal z tohoto neexistujícího nacionalismu devizu, která může překlenout „nedostatek“z 19. do devizy v 21. století jako pocit sounáležitosti a soudržnosti země, silnější než jakýkoliv symbol.
LN Jak se daří za časů Trudeaua kanadské ekonomice?
Velice dobře, na rozdíl od doby, kdy v roce 2015 nastupoval do úřadu. Stephena Harpera (bývalý konzervativní premiér – pozn. red.) tehdy tížilo ekonomické zpomalení, které bylo částečně i důvodem k jeho obranné strategii v předvolební kampani. Trudeau tehdy sliboval mnohem expanzivnější, deficitní rozpočet jako něco, co může nastartovat ekonomiku. Otázkou je, zda je tím hlavním tahounem nyní Trudeauovo oživení ekonomiky, nebo spíše vývoj ve Spojených státech. Kanada je totiž na obchod s USA navázaná ze 70 procent a výsledky Spojených států táhnou Kanadu kupředu. V tomto ohledu tedy Trudeau své sliby naplňuje.
LN Zmiňovala jste dnešní 150. výročí vzniku Kanady. Jak se na něj dívají původní obyvatelé? Četl jsem, že část z nich ho bojkotuje…
Ten postoj je celkem paradoxní. Kanada slavila rok 2012, který předchozí premiér Stephen Harper zvolil jako oslavu vítězství ve válce o nezávislost se Spojenými státy v letech 1812 až 1814. Oslava byla tehdy kritizována za to, že je příliš vojenská a byl u ní velmi zdůrazňován militaristický aspekt, aniž by byli zmíněni původní obyvatelé, jediní poražení z této války. Stopadesáté výročí se ale nese v úplně jiném duchu a i sám Trudeau se přiklání k politice usmíření. Oslavy proto také nejsou nijak bombastické, ale spíše v duchu usmiřování právě s těmi skupinami, jejichž bojkot zmiňujete. Vláda Justina Trudeaua přitom uznala všech 94 doporučení Komise o pravdě a usmíření z roku 2015 a školy v rezervacích uznala za kulturní genocidu původních obyvatel. Na druhou stranu se původní obyvatelé hlásí o zdůrazňování své vlastní vize vzniku konfederace, tedy vnímání historie ne jako historie dvou zakládajících národů – frankofonních a anglofonních bílých lidí, ale jako začátek tvrdého potlačování práv původních obyvatel.
LN
Liší se nějak postavení pů- vodních obyvatel Kanady od toho, jak žijí indiáni ve Spojených státech?
Původní obyvatelé Kanady na tom socioekonomicky moc dobře nejsou. V současné době se ke kořenům původních obyvatel hlásí více než milion lidí a jejich počet mohutně roste, což je dáno jak porodností, tak i znovu získanou hrdostí. Polovina z nich žije v rezervacích, druhá ve městech. V rezervacích prožívají podobné problémy jako ve Spojených státech, tedy alkoholismus, nezaměstnanost, ztrátu identity, nedostatečnou školní docházku, atd. To vše trvá. V čem je velký rozdíl, je historiografický diskurz, tedy to, jak se k nim dnes historie staví, a také v postojích vlády. Trudeau se veřejně k původním obyvatelům přihlásil a otázku usmíření a zlepšení socioekonomických podmínek stanovil jako svou hlavní prioritu. Podobný vládní diskurz je v USA nepředstavitelný.
LN Trudeau je hlasitým obhájcem Pařížské dohody o klima- tu, kterou hájil i při setkání s americkým prezidentem Donaldem Trumpem. Kritici ho ale obviňují z pokrytectví, protože nadále pokračuje v těžbě a prodeji kanadské ropy. Jak to vnímají Kanaďané?
Mluvili jsme už o postnárodním státu, což platí i v této otázce. Kanada je zemí deseti provincií a vždy se v ní křížily velmi protichůdné regionální tendence. Těžba ropných písků na straně jedné a přiklánění se k ekologicky citlivé politice na straně druhé tohle jasně ukazuje. Západní Kanada, hlavně provincie Alberta a Saskatchewan, jsou na těžbě ropy jednoznačně ekonomicky závislé a růst celé kanadské ekonomiky je těžbou ropných písků silně podporován. Trudeau nyní nemůže udělat tlustou čáru a říci, že končí s ropnými písky. Vláda má navíc závazky v podpoře licencí, které vydala mezinárodním společnostem, a nemůže ustoupit ani z právního hlediska. Tudíž je skutečně ve schizofrenní situaci, kdy část Kanady – na východě, ale i v Brit-
Specialistka na Kanadu z Institutu mezinárodních studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze.
Vystudovala mezinárodní vztahy a obchod na Vysoké škole ekonomické a mezinárodní teritoriální studia a francouzštinu na Univerzitě Karlově, pracovala na kanadském velvyslanectví v Praze.
Věnuje se např. energetické a imigrační politice, menšinám nebo quebeckému nacionalismu.
LN Ekonomika Kanady je úzce spojena s USA. Jak moc může vztahy obou zemí narušit zvolení Trumpa do Bílého domu?
Po jeho zvolení zůstala Kanada v šoku a podpora Kanaďanů vůči Spojeným státům poklesla na historicky nejnižší úroveň, okolo 40 procent. Kanaďané jsou v těžké situaci: už otec Trudeaua popisoval vztah obou států tak, že myš spí ve stínu slona. Jakýkoliv otřes v USA je tedy v Kanadě cítit. Tým Justina Trudeaua rozjel velkou kampaň, aby zmírnil dopady kroků Trumpovy administrativy na vztahy s Kanadou. Každopádně některé Trumpovy kroky, které se týkají těžby měkkého dřeva nebo zvýšení antidumpingových cel, potenciálně ohrožují kanadský export do USA a jsou pro kanadskou ekonomiku nebezpečné.
Trudeau nikdy nekritizoval Trumpa jako prezidenta, ale vždy jen kroky americké administrativy. Je tam jasný nesoulad, otevřené adresné kritice se ale Trudeau vyhýbá.
LN O Kanadě se mluvilo i v souvislosti s migrační krizí, země přijala desítky tisíc uprchlíků. Jak se to odrazilo ve společnosti? Nehrozil třeba nástup krajní pravice jako v západní Evropě?
Až do roku 2015 jsem byla neochvějně přesvědčená, že Kanaďané jsou imigraci otevření a že jejich názor je nezdolný a nezviklatelný. Pak ale otevřel premiér Stephen Harper diskusi o přísaze v šátcích – noví imigranti, kteří získají kanadské občanství, musí složit přísahu – a diskuze se vyhrotila v bodu, jestli musí v tomto vrcholně symbolickém okamžiku šátek odložit. Ukázalo se, že veřejné mínění silně Harpera podpořilo. Poté ovšem přišla předvolební kampaň Trudeaua, jenž zvolil zcela opačnou rétoriku, kterou postavil právě na přijetí syrských uprchlíků a na soucitu s potřebnými. Přišlo to v době, kdy se v médiích objevil snímek utonulého syrského chlapce, jehož rodina mířila do Kanady, což ve společnosti hodně rezonovalo a diskurz se otočil. Společnost je nyní ochotná lidi opět přijímat a 25 tisíc uprchlíků ze Sýrie, zdá se, nepůsobí závažnější krizi.
LN Politici tedy na xenofobii nesázejí?
Myslím, že síla Kanady spočívá v síle politiků symbolicky táhnout veřejné mínění směrem k pozitivní reakci. A společnost se nechá přesvědčit. Od politiků to vyžaduje velkou míru odvahy, aby se nepouštěli do populistických kroků. Kanaďané nemají žádnou stranu, která by byla vyloženě protiimigrační. Populace vzešlá z imigrace je tak silná, že by se takové straně ve většinovém systému nepodařilo uspět. Není to sice tak, že by Kanaďané své vládě v této otázce tak bezmezně věřili, vždy se ale nechávají strhnout tím pozitivním vzkazem, který vedle vlády vysílá svými rozhodnutími i kanadský nejvyšší soud. Přispívá k tomu i osobnost a charisma Trudeaua.
LN Loni uzavřela Kanada obchodní smlouvu CETA s Evropskou unií. Byl proti ní i v Kanadě odpor jako v některých státech EU?
Kanaďané o ní jako by nechtěli vůbec slyšet. V hlavních denících prakticky vůbec nebyly znatelné argumenty proti. Zpočátku Evropané připomínali Kanadě, že si musí udělat pořádek sama a zajistit, aby její provincie smlouvu podpořily. Kanaďané k tomu za vlády Harpera přistoupili až autoritativním způsobem a provinciím slíbili finanční kompenzace, opozice pak byla minimální. Jenom nezisková organizace Council for Canadians razila podobnou antikampaň jako v Evropě, tedy založenou na odporu proti arbitrážím, v nichž nadnárodní korporace mají možnost stíhat státy v případě poškození práv. Nikdy se z toho ale nestal mainstreamový hlas.