Míčem k otevřené společnosti

Druhá vlna fotbalové multikulturalizace v Česku by mohla být úspěšná

Příchod známých fotbalových jmen do Sparty a Slavie znamená nejen předpoklad vyšší sportovní kvality obou klubů a celé ligy, ale i průlom do zakonzervovaného společenského rámce, v němž byl český fotbal stísněn. Důvody nákupu hráčů z odlišných kulturních poměrů jsou samozřejmě jiné než sociální. V případě, že herně uspějí, by však mohli napomoci otevřít širší tuzemskou společnost a připravit ji k přijetí většího množství lidí tmavších barev pleti, jiných etnik a vzdálenějších náboženství také k práci v méně exponovaných profesích.

Letošní mistrovský titul pro Slavii, vypolstrovaný čínským kapitálem, byl zlomem a vyvolal nebývalou aktivitu pražských klubů na hráčském trhu. Nedávno skončený ročník nejvyšší soutěže definitivně potvrdil, že staré způsoby sestavování mužstev nevedou ke zlepšení herního projevu ani k úspěchům na mezinárodní scéně.

Trojrivalita

Nové sparťanské i slávistické posily se pyšní mnohočetnými mistrovskými tituly v nejrůznějších soutěžích, individuálními trofejemi, starty za reprezentace, pravidelnou účastí v evropských pohárech a také pověstí, což se nesmí podceňovat. Oba kluby musí na novou dimenzi posunout péči o takové muže a využít i jejich osobnostní a marketingový potenciál.

Jak se to nedělá, ukázali v Plzni, kam tehdejší trenér Roman Pivarník, bývalý hráč Rapidu Vídeň, přivedl v lednu rakouského internacionála Andrease Ivanschitze. Tím, jak ho klub nechal plavat v neznámých vodách, ukázal svůj provincionalismus. Plzeň v uplynulých sedmi letech slavila čtyřikrát titul s úzkostným česko-slovenským konceptem a nelze jí předhazovat zpátečnickost. Otupený instinkt a horší povědomost o vývoji fotbalu – i na domácí scéně – však sehrály roli.

Sparta mezitím chtěla progres postavit na zapracovávání vlastních mladíků a restartech upadajících kariér bývalých klubových ikon, a byla postavena před krutou pravdu, že tudy to nejde. Ve Slavii se záro- veň začaly projevovat čínské peníze. Nová „trojrivalita“a neutuchající touha prosadit se v evropském prostoru vyvolaly potřebu jít po vyšší hráčské kvalitě.

Jsme tak svědky zrodu druhé vlny „zesvětovění“českého fotbalu. První vlně se bránil dlouho. Když se před zhruba patnácti lety začali nabízet hráči z rozpadlé Jugoslávie, zdejší prostředí je odmítalo s poukazem na to, že Balkánci jsou labilní a nezapadnou. Bohužel, stačilo několik takových „labilů“v týmech soupeřů v evropských pohárech a české celky povypadávaly jako laťky seschlého plotu. Podobná skepse panovala vůči černým Afričanům, přestože na mistrovství světa v roce 2006 oslavovanou reprezentaci krutě vyškolila Ghana a poslala ji do dlouhotrvající krize.

Protože v této krizi nebyla mládežnická základna schopna dodávat A-týmům kvalitu, z donucení se plejáda fotbalistů jihoslovanského, rovníkového, ale i jinak cizokrajného původu prosadila. Ovšem s připomínkou, že řada odpadla a ti, kdo se vypra- covali, přijali z donucení různé nešvary. Asimilovali se takříkajíc směrem dolů.

Prvním důvodem, proč by se to čerstvým posilám nemělo stát, je herní kvalita předurčující je do role lídrů na hřišti i mimo ně. To by měla být první charakteristika druhé vlny fotbalové multikulturalizace. Doufejme, že přicházející hvězdy nastaví vyšší úroveň v přístupu k tréninku i ke hře a celkově pozvednou profesionalitu. Vytáhnou své týmy na evropskou úroveň a stanou se oblíbenými u fanoušků. Zpřístupní jim tak snáze kulturu, kterou zastupují.

Se sparťanem Talem Ben Chajimem přichází fenomén židovství, vnímaný v širších vrstvách české populace spíš matně. Slávista Danny, Portugalec narozený ve Venezuele, může nabídnout zkušenost Jihoevropana, jenž se proslavil přestupem do Ruska. Jeho budoucí spoluhráč Halil Altintop je Turek narozený v Německu a netřeba připomínat, co taková kombinace vyvolává v Čechovi zahnízděném mezi Krušnými horami a Beskydy.

Pod tlakem

Do ligy skrze Letnou a Eden přicházejí i cizinci méně známí, ale o to perspektivnější. Už ne namátkou angažovaní „bezejmenní“hráči, ale přece jen lépe skautované mladší ročníky, juniorští reprezentanti. To je souběžná cesta vedoucí k vytvoření vícenárodnostních kádrů, v nichž už nebude na cizince vyvíjen přehnaný asimilační nátlak.

Pravda je, že mezi fanoušky i v médiích je opět slyšet odpůrce této cesty, jejichž základním argumentem je (tak jako u první vlny) předpokládaná neschopnost nově příchozích porozumět údajně specifickému českému prostředí. Lidé ze slávistického a sparťanského managementu však nedbají – pod tlakem konkurence pochopili, že si nemohou dovolit pořizovat nižší kvalitu.

Rivalita čas od času způsobí, že fotbal začne předjímat celkové změny nálad, myšlení i norem. Tu a tam je určí, nasměruje, spoluzapříčiní. Hráči jako pozitivní příklady tak mohou vyšlapat cestu k otevřenější společnosti.