Jak utéct před světem
Křesťané by se měli stáhnout a vytvořit paralelní komunity, nabádá ve své nejnovější knize americký novinář Rod Dreher
Svatý Benedikt se po několika letech samoty vrátil mezi lidi, aby v roce 529 založil klášter, dům pokoje v nepokojném světě. Ve stejném roce, v němž císař Justinián uzavřel platónskou Akademii, athénské sídlo vzdělanosti, se za zdmi Benediktova kláštera začíná rodit nový světonázor, v němž vedle tradičních mnišských slibů – poslušnosti, zdrženlivosti a nemajetnosti – klíčovou roli hraje stabilita a manuální i duchovní práce.
Stabilita či místní zakořeněnost byla jednou z hodnot, kterou se benediktýnská řehole lišila od východního mnišství, na němž Benedikt kritizoval nejen tvrdost, ale i těkavost. Potulným mnichům Benedikt namítal, že člověk potřebuje stálost, aby mohl vrůst do sebe i svého světa. Benediktýnští mniši proto „necestují“a zůstávají spjatí s jediným místem.
Zákaz cestování může vedle úsilí o pokoru současného člověka zarazit. I ctnost poslušnosti, naprostá podřízenost opatovi a posléze Bohu, činí z benediktýnského mnicha antihrdinu současnosti. Benedikt je však přesvědčen, že v bezpodmínečné poslušnosti duchovnímu učiteli překonává mnich sebe sama. S tím souvisí i ctnost mlčenlivosti – aby člověk mohl poslouchat, musí zmlknout.
Modlitba prací
S benediktýnskými kláštery je spojeno heslo ora et labora – modli se a pracuj. Pochází sice až z 9. století, ale vystihuje sepětí pro Benediktovu řeholi odmítající antické opovržení prací charakteristické. Práce není břemenem otroků, ale znamením, že jsme spolupodílníky božího stvoření – je spíše výrazem lehkosti než tíže. Jak je ale možné, že většina má ze své práce odlišný dojem? Důvodem je podle Benedikta nečistá mysl a postranní úmysly – nejde nám o práci samu, ale toužíme jí vyniknout a zalíbit se.
Benedikt vyzývá učinit vždy to nejlepší, co je v našich silách, a dále o věci nepřemítat – vědomě si zakázat posuzovat výsledky. Prací semodlíme, když se uvádíme v soulad s tím, co není v naší moci, a především když na sebe při díle zapomínáme. Teprve pak si nepřekážíme, čímž práce přechází v modlitbu, do níž promlouvá Bůh – nikoli zářnými výsledky, ale tím, že práce není vyčerpávajícím břemenem, ale radostí, která povznáší.
Ve svém díle Ztráta ctnosti vyzvedává MacIntyre Benediktův vhled, že nic není ztraceno, najde-li se hrstka lidí, která je systematickým úsilím schopná uchovat to nejlepší z minulosti, dát oporu přítomnosti a zasloužit se o perspektivu budoucnosti. Nedávno se z obdivu k Benediktovi vyznal i americký novinář Rod Dreher, který na MacIntyrovo hledání nového Benedikta navazuje ve své knize The Benedict Option: A Strategy for Christians in a Post-Christian Nation (Benediktova možnost. Strategie pro křesťany v postkřesťanském národě).
Maximalizace vlastního potěšení
Dreherův svět je ponuřejší než MacIntyrův – žijeme v době, kdy je rozvrácen základní lidský řád. Benedikt volá člověka k poslušnosti: „Dobro poslušnosti mají všichni bratři prokazovat nejen opatovi, ale i sobě navzájem.“Moderní člověk poslušnosti nerozumí, a proto mu chybí vědomí, že tu nejsme jen a ani především pro sebe. Tato ztráta dle Drehera znamená, že se hroutí řád minulých století bytostně spjatý s křesťanskou kulturou a na Západě může zemřít křesťanská víra. Největším problémem přitom nejsou lidé od-
The Benedict Option: A Strategy for Christians in a Post-Christian Nation (česky dosud nevyšlo) AUTOR: Rod Dreher VYDAL: Sentinel 2017 ROZSAH: 272 stran mítající křesťanství, ale spíše to, že ani křesťané nejsou křesťany.
Především mladí křesťané si pletou křesťanství s tím, co Dreher nazývá moralistickým terapeutickým deismem. Podle této víry je Bůh dobrý, chce po nás, abychom se chovali slušně a především byli šťastní. Dreher namítá, že taková víra nemá s biblickým monoteismem nic společného – Bůh po nás žádá oddanost a věrnost, i když nám tento závazek působí neštěstí. Vždyť Bůh chtěl po Abrahámovi, aby obětoval svého jediného syna Izáka! Tak jaképak pozemské štěstí!
Dreher je přesvědčen, že současný člověk se řídí pouze maximalizací vlastního potěšení, což je spíše znamením neřádu, dokonce popřením kultury. S koncem křesťanského světa přichází o své opory i sekulární kultura, jež se vůči křesťanství přinejmenším od osvícenství vymezovala. Tato kultura je dle Drehera nositelem mrtvého řádu, o čemž svědčí, že společnosti s převládající sekulární kulturou neusilují o kontinuitu. Hodnotová prázdnota se vyjevuje ve vymírání Západu.
Křesťanské pojetí sexuality
Jako by Dreher vyzýval k válečnému tažení. O válčení mu ale nejde – věrní křesťané se mají stáhnout z oficiálních struktur a vytvořit paralelní komunity s vlastním řádem a institucemi. Inspirací je mu Václav Havel a jeho nepolitická politika nebo „paralelní polis“Václava Bendy.
Dreher neposkytuje odpověď, jak rozumí křesťanství, často však odkazuje na papeže Benedikta XVI. a nikoliv na současného Františka. Ostatně Benedikt XVI. navštívil klášter v Nursii v roce 2003 krátce předtím, než byl zvolen papežem, a volba jména Benedikt není náhodná.
Dreher následuje bývalého papeže v kritice sexuální revoluce, osmašedesátníků i moderního relativismu a ztotožňuje se s ním, že době nelze vycházet vstříc, ale být jejím – jakkoliv nepopulárním – korektivem. A především upozorňuje, že dnes neexistuje učení víry, jež by bylo méně populární než křesťanské pojetí sexuality. Podle křesťanů totiž existuje jediný její správný způsob – manželství muže a ženy. Dle Drehera je tento postoj pro dnešek stejně provokativní jako zásadní.
Dreher upozorňuje, že pro křesťanství je daný typ sexuální morálky a teologie lásky stěžejní. Máme-li dnes sklon chápat křesťanskou sexuální morálku jako restriktivní, neměli bychom zapomínat, že byla v pozdní antice a v rodícím se středověku revoluční a zejména ženy osvobozovala.
Zrovnoprávnění mužů a žen
Této otázce se věnoval americký sociolog Rodney Stark ve své knize z roku 1996 The Rise of Christianity: A Sociologist Reconsiders History (Nástup křesťanství. Nové sociologické promyšlení dějin). Podle něho okolo roku 200 připadalo v antických společnostech na 100 žen 131 mužů v důsledku úmrtnosti žen při potratech, především však usmrcování dívek mimo jiné kvůli finanční nákladnosti – rodina musela dívce dávat velké věno.
V křesťanských komunitách se tento poměr zvrátil v až 60procentní prospěch žen, protože křesťané nevraždili dívky ani nemocné. To vyústilo v populační růst, který ani tolik nesouvisí s tím, že by usilovali o početné potomstvo, jako s tím, že ho nechali žít. Ve své době navíc formulovali revoluční sexuálnímorálku, kterou vyjadřuje svatý Pavel v listu Korintským: „Abyste se však uvarovali smilstva, ať každý má svou ženu a každá svého muže. Muž ať prokazuje ženě, čím je jí povinen, a podobně i žena muži. Žena nemá své tělo pro sebe, ale pro svého muže. Podobně však ani muž nemá své tělo pro sebe, ale pro svou ženu.“
Ve společnosti, v níž žena měla podřadné postavení, se pozice muže a ženy zrovnoprávnily, což se odrazilo v počtu žen v křesťanských komunitách i v nové podobě rodiny, jež oběma pohlavím v pozdní antice nabízela jedinečné zázemí.
Přelomová doba
Na Dreherově knize je sympatická přítomnost svatého Benedikta, nesympatický pak alarmismus, agresivní odsuzování moderní západní kultury a nostalgie po starých časech. Kdy byly zlaté časy křesťanství? Opravdu by se chtěl Dreher se svými dětmi vrátit třeba do 9. nebo 13. století?
Křesťanství i sekulární společnost procházejí náročnou, možná přelomovou dobou, ale Dreher si neuvědomuje sepětí současného křesťanství a sekulární společnosti. Rád by žil v křesťanské společnosti, ale pochybuji, že v jiné než 21. století. Cení si právního státu, vzdělávacího systému, moderního zdravotnictví i svobody vyjadřování, ale omnohé tyto výdobytky se zasloužila sekulární společnost, často v konfliktu s církví.
Dreher je nedůvěryhodný, protože nepřiznává sekulární společnostimnohé výdobytky a jako její symbol uvádí zhýralou sexualitu a sebestřednost. Tím se však protiví řeholi, kterou přijal za své východisko i vzor. Benedikt si v ní nestěžuje na těžké časy a nad druhými se nepohoršuje. Volá naopak po shovívavosti a vyzývá nechtít nemožné a stále mít na mysli nejslabší, nejroztěkanější, nejméně disciplinované. Sám totiž na začátku své „kariéry“poznal, že „ten, kdo žije přísnou askezí, brzy sám ztvrdne“.
Hovořit a neselhat
Společně s přednostmi vypiplává každá komunita i vlastní hříchy a neřesti. Proto rozuměli Benediktově řeholi lidé napříč stoletími, kontinenty i společenskými vrstvami. Amožná jí porozumí i naše „společnost komunikace“. Benedikt si všímá, jak těžké je hovořit, a přitom neselhat.
Jakmile totiž člověk hovoří, usiluje o přízeň druhého, chce se mu zalíbit a často manipuluje se skutečností. Zde ale začíná nesvoboda. Touha po potlesku zotročuje, zatímco poslušnost řádnému vylíčení věci, střízlivost, disciplína ve vlastní prezentaci osvobozuje. Možná máme spíše zde než v útěku před světem hledat poučení. Ruchu totiž neutečeme, rozlévá se všude, kde se objeví člověk.
Snad společnost, v níž se velká část lidí živí řečněním – tváří v tvář, na papíře či na monitorech –, přijme za svůj Benediktův výrok: „Velké žvanění se neobejde bez hříchu.“Potíž je v tom, že cílem nemůže být přestat žvanit. To by byla duchovnost příliš snadná disciplína.