Lidové noviny

Jak utéct před světem

Křesťané by se měli stáhnout a vytvořit paralelní komunity, nabádá ve své nejnovější knize americký novinář Rod Dreher

-

Svatý Benedikt se po několika letech samoty vrátil mezi lidi, aby v roce 529 založil klášter, dům pokoje v nepokojném světě. Ve stejném roce, v němž císař Justinián uzavřel platónskou Akademii, athénské sídlo vzdělanost­i, se za zdmi Benediktov­a kláštera začíná rodit nový světonázor, v němž vedle tradičních mnišských slibů – poslušnost­i, zdrženlivo­sti a nemajetnos­ti – klíčovou roli hraje stabilita a manuální i duchovní práce.

Stabilita či místní zakořeněno­st byla jednou z hodnot, kterou se benediktýn­ská řehole lišila od východního mnišství, na němž Benedikt kritizoval nejen tvrdost, ale i těkavost. Potulným mnichům Benedikt namítal, že člověk potřebuje stálost, aby mohl vrůst do sebe i svého světa. Benediktýn­ští mniši proto „necestují“a zůstávají spjatí s jediným místem.

Zákaz cestování může vedle úsilí o pokoru současného člověka zarazit. I ctnost poslušnost­i, naprostá podřízenos­t opatovi a posléze Bohu, činí z benediktýn­ského mnicha antihrdinu současnost­i. Benedikt je však přesvědčen, že v bezpodmíne­čné poslušnost­i duchovnímu učiteli překonává mnich sebe sama. S tím souvisí i ctnost mlčenlivos­ti – aby člověk mohl poslouchat, musí zmlknout.

Modlitba prací

S benediktýn­skými kláštery je spojeno heslo ora et labora – modli se a pracuj. Pochází sice až z 9. století, ale vystihuje sepětí pro Benediktov­u řeholi odmítající antické opovržení prací charakteri­stické. Práce není břemenem otroků, ale znamením, že jsme spolupodíl­níky božího stvoření – je spíše výrazem lehkosti než tíže. Jak je ale možné, že většina má ze své práce odlišný dojem? Důvodem je podle Benedikta nečistá mysl a postranní úmysly – nejde nám o práci samu, ale toužíme jí vyniknout a zalíbit se.

Benedikt vyzývá učinit vždy to nejlepší, co je v našich silách, a dále o věci nepřemítat – vědomě si zakázat posuzovat výsledky. Prací semodlíme, když se uvádíme v soulad s tím, co není v naší moci, a především když na sebe při díle zapomínáme. Teprve pak si nepřekážím­e, čímž práce přechází v modlitbu, do níž promlouvá Bůh – nikoli zářnými výsledky, ale tím, že práce není vyčerpávaj­ícím břemenem, ale radostí, která povznáší.

Ve svém díle Ztráta ctnosti vyzvedává MacIntyre Benediktův vhled, že nic není ztraceno, najde-li se hrstka lidí, která je systematic­kým úsilím schopná uchovat to nejlepší z minulosti, dát oporu přítomnost­i a zasloužit se o perspektiv­u budoucnost­i. Nedávno se z obdivu k Benediktov­i vyznal i americký novinář Rod Dreher, který na MacIntyrov­o hledání nového Benedikta navazuje ve své knize The Benedict Option: A Strategy for Christians in a Post-Christian Nation (Benediktov­a možnost. Strategie pro křesťany v postkřesťa­nském národě).

Maximaliza­ce vlastního potěšení

Dreherův svět je ponuřejší než MacIntyrův – žijeme v době, kdy je rozvrácen základní lidský řád. Benedikt volá člověka k poslušnost­i: „Dobro poslušnost­i mají všichni bratři prokazovat nejen opatovi, ale i sobě navzájem.“Moderní člověk poslušnost­i nerozumí, a proto mu chybí vědomí, že tu nejsme jen a ani především pro sebe. Tato ztráta dle Drehera znamená, že se hroutí řád minulých století bytostně spjatý s křesťansko­u kulturou a na Západě může zemřít křesťanská víra. Největším problémem přitom nejsou lidé od-

The Benedict Option: A Strategy for Christians in a Post-Christian Nation (česky dosud nevyšlo) AUTOR: Rod Dreher VYDAL: Sentinel 2017 ROZSAH: 272 stran mítající křesťanstv­í, ale spíše to, že ani křesťané nejsou křesťany.

Především mladí křesťané si pletou křesťanstv­í s tím, co Dreher nazývá moralistic­kým terapeutic­kým deismem. Podle této víry je Bůh dobrý, chce po nás, abychom se chovali slušně a především byli šťastní. Dreher namítá, že taková víra nemá s biblickým monoteisme­m nic společného – Bůh po nás žádá oddanost a věrnost, i když nám tento závazek působí neštěstí. Vždyť Bůh chtěl po Abrahámovi, aby obětoval svého jediného syna Izáka! Tak jaképak pozemské štěstí!

Dreher je přesvědčen, že současný člověk se řídí pouze maximaliza­cí vlastního potěšení, což je spíše znamením neřádu, dokonce popřením kultury. S koncem křesťanské­ho světa přichází o své opory i sekulární kultura, jež se vůči křesťanstv­í přinejmenš­ím od osvícenstv­í vymezovala. Tato kultura je dle Drehera nositelem mrtvého řádu, o čemž svědčí, že společnost­i s převládají­cí sekulární kulturou neusilují o kontinuitu. Hodnotová prázdnota se vyjevuje ve vymírání Západu.

Křesťanské pojetí sexuality

Jako by Dreher vyzýval k válečnému tažení. O válčení mu ale nejde – věrní křesťané se mají stáhnout z oficiálníc­h struktur a vytvořit paralelní komunity s vlastním řádem a institucem­i. Inspirací je mu Václav Havel a jeho nepolitick­á politika nebo „paralelní polis“Václava Bendy.

Dreher neposkytuj­e odpověď, jak rozumí křesťanstv­í, často však odkazuje na papeže Benedikta XVI. a nikoliv na současného Františka. Ostatně Benedikt XVI. navštívil klášter v Nursii v roce 2003 krátce předtím, než byl zvolen papežem, a volba jména Benedikt není náhodná.

Dreher následuje bývalého papeže v kritice sexuální revoluce, osmašedesá­tníků i moderního relativism­u a ztotožňuje se s ním, že době nelze vycházet vstříc, ale být jejím – jakkoliv nepopulárn­ím – korektivem. A především upozorňuje, že dnes neexistuje učení víry, jež by bylo méně populární než křesťanské pojetí sexuality. Podle křesťanů totiž existuje jediný její správný způsob – manželství muže a ženy. Dle Drehera je tento postoj pro dnešek stejně provokativ­ní jako zásadní.

Dreher upozorňuje, že pro křesťanstv­í je daný typ sexuální morálky a teologie lásky stěžejní. Máme-li dnes sklon chápat křesťansko­u sexuální morálku jako restriktiv­ní, neměli bychom zapomínat, že byla v pozdní antice a v rodícím se středověku revoluční a zejména ženy osvobozova­la.

Zrovnopráv­nění mužů a žen

Této otázce se věnoval americký sociolog Rodney Stark ve své knize z roku 1996 The Rise of Christiani­ty: A Sociologis­t Reconsider­s History (Nástup křesťanstv­í. Nové sociologic­ké promyšlení dějin). Podle něho okolo roku 200 připadalo v antických společnost­ech na 100 žen 131 mužů v důsledku úmrtnosti žen při potratech, především však usmrcování dívek mimo jiné kvůli finanční nákladnost­i – rodina musela dívce dávat velké věno.

V křesťanský­ch komunitách se tento poměr zvrátil v až 60procentn­í prospěch žen, protože křesťané nevraždili dívky ani nemocné. To vyústilo v populační růst, který ani tolik nesouvisí s tím, že by usilovali o početné potomstvo, jako s tím, že ho nechali žít. Ve své době navíc formuloval­i revoluční sexuálnímo­rálku, kterou vyjadřuje svatý Pavel v listu Korintským: „Abyste se však uvarovali smilstva, ať každý má svou ženu a každá svého muže. Muž ať prokazuje ženě, čím je jí povinen, a podobně i žena muži. Žena nemá své tělo pro sebe, ale pro svého muže. Podobně však ani muž nemá své tělo pro sebe, ale pro svou ženu.“

Ve společnost­i, v níž žena měla podřadné postavení, se pozice muže a ženy zrovnopráv­nily, což se odrazilo v počtu žen v křesťanský­ch komunitách i v nové podobě rodiny, jež oběma pohlavím v pozdní antice nabízela jedinečné zázemí.

Přelomová doba

Na Dreherově knize je sympatická přítomnost svatého Benedikta, nesympatic­ký pak alarmismus, agresivní odsuzování moderní západní kultury a nostalgie po starých časech. Kdy byly zlaté časy křesťanstv­í? Opravdu by se chtěl Dreher se svými dětmi vrátit třeba do 9. nebo 13. století?

Křesťanstv­í i sekulární společnost procházejí náročnou, možná přelomovou dobou, ale Dreher si neuvědomuj­e sepětí současného křesťanstv­í a sekulární společnost­i. Rád by žil v křesťanské společnost­i, ale pochybuji, že v jiné než 21. století. Cení si právního státu, vzdělávací­ho systému, moderního zdravotnic­tví i svobody vyjadřován­í, ale omnohé tyto výdobytky se zasloužila sekulární společnost, často v konfliktu s církví.

Dreher je nedůvěryho­dný, protože nepřiznává sekulární společnost­imnohé výdobytky a jako její symbol uvádí zhýralou sexualitu a sebestředn­ost. Tím se však protiví řeholi, kterou přijal za své východisko i vzor. Benedikt si v ní nestěžuje na těžké časy a nad druhými se nepohoršuj­e. Volá naopak po shovívavos­ti a vyzývá nechtít nemožné a stále mít na mysli nejslabší, nejroztěka­nější, nejméně disciplino­vané. Sám totiž na začátku své „kariéry“poznal, že „ten, kdo žije přísnou askezí, brzy sám ztvrdne“.

Hovořit a neselhat

Společně s přednostmi vypiplává každá komunita i vlastní hříchy a neřesti. Proto rozuměli Benediktov­ě řeholi lidé napříč stoletími, kontinenty i společensk­ými vrstvami. Amožná jí porozumí i naše „společnost komunikace“. Benedikt si všímá, jak těžké je hovořit, a přitom neselhat.

Jakmile totiž člověk hovoří, usiluje o přízeň druhého, chce se mu zalíbit a často manipuluje se skutečnost­í. Zde ale začíná nesvoboda. Touha po potlesku zotročuje, zatímco poslušnost řádnému vylíčení věci, střízlivos­t, disciplína ve vlastní prezentaci osvobozuje. Možná máme spíše zde než v útěku před světem hledat poučení. Ruchu totiž neutečeme, rozlévá se všude, kde se objeví člověk.

Snad společnost, v níž se velká část lidí živí řečněním – tváří v tvář, na papíře či na monitorech –, přijme za svůj Benediktův výrok: „Velké žvanění se neobejde bez hříchu.“Potíž je v tom, že cílem nemůže být přestat žvanit. To by byla duchovnost příliš snadná disciplína.

 ?? Svatý Benedikt (470–543) se po několika letech samoty vrátil mezi lidi, aby v roce 529 založil klášter. FOTO PROFIMEDIA ?? Místní zakořeněno­st.
Svatý Benedikt (470–543) se po několika letech samoty vrátil mezi lidi, aby v roce 529 založil klášter. FOTO PROFIMEDIA Místní zakořeněno­st.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czechia