Czechia si to bude muset protrpět

Krátký název země, který budí odpor, má dlouhou historii. Ostatně název Czechoslovakia byl kritizován ještě vehementněji

Lidove noviny - - Televize - JIŘÍ ŠITLER

Naši předchůdci by se nejspíš velmi podivili nelibosti, kterou vzbudila u jejich potomků registrace krátkého názvu země Czechia u OSN počátkem července roku 2016. Ať již byli utrakvisty, členy jednoty bratrské, nebo katolíky, ve svých latinských dílech tento název běžně používali jako označení pro svou vlast.

Už roku 1541 přemítal ve své Kronice české Václav Hájek z Libočan nad latinským jménem svého národa a země: „Boemus – Čech, to je veliký rozdíl. Boemia – Česká země, to se velmi netrefuje. Snad by raději měla slouti Čechia od Čechuov jako Bavaria od Bavorův a Misna od Míšňanuov.“

Nápad se ujal a nahrazovat v latině slovo Bohemia výrazem Czechia se brzy stalo módou: zpočátku jej měli v oblibě zejména básníci a tvůrci chronostichů, brzy se však rozšířilo i mezi historiky či autory státovědných traktátů. Už na konci 16. století bylo slovo Czechia natolik běžné, že se dostalo do slovníků – například do česko-latinsko-řecko-německého slovníku vydaného Danielem Adamem z Veleslavína roku 1598.

Oblíbili si ho utrakvističtí mistři z pražské univerzity, včetně jejího slav- ného rektora Jana Kampana Vodňanského (1572–1622), i autoři lokální, od městských písařů z Jihlavy až po autory z německojazyčného Mostu. Rád ho ve svých četných knihách používal psavý Jiří Barthold Pontanus z Breitenberka (1550–1614), církevní hodnostář a bojovný katolík, básník a historik. Od nástupu Rudolfa II. na český trůn v roce 1575 byl tak či onak použit v titulech všech habsburských (ale i nehabsburských, jako byli zimní král Fridrich Falcký, jenž byl korunován v listopadu 1619, i jiný zimní král Karel Albrecht, který se v prosinci 1741 prohlásil za českého krále Karla II.) panovníků až do Ferdinanda V., jenž byl roku 1836 korunován coby – jak se později ukázalo – poslední český král.

Czechia – my fatherland

Rovněž v době pobělohorské používali slovo Czechia jak exulanti, jako Pavel Stránský ve svém známém spise O státě českém z roku 1634, tak domácí autoři katoličtí, jako byl známý vlastenec a autor obrany českého jazyka jezuita Bohuslav Balbín (1621–1688) či historiograf Moravy Tomáš Pešina z Čechorodu (1629–1680). Praha se pyšnila označením Praga caput Czechiae nebo metropolis Czechiae a Žďár nad Sázavou byl umístěn na českou verzi posvátné řeky Gangy, Ganges Czechiae.

Czechia se vyskytuje na obrazech, pomnících, v právních traktátech i lékařských knihách (nejde tedy zdaleka jen o personifikaci Čech, respektive Českých zemí, jak se někdy uvádí, jde o plnohodnotný zeměpisný pojem). Výjimkou nejsou vyznání podobná tomu, jaké učinil své „rodné Čechii“( Czechia natalis) roku 1730 Karel Lev Julius Rohovec Příchovský, svobodný pán z Příchovic: „Čechie, znovu opakuji, plodná matko hrdinů, vlídná chůvo slavných mužů, kvetoucí vlasti vzdělané šlechty pod záštitou císaře, bohatá zásobárno pro sousední národy, sýpko téměř celého severu; slavné lví srdce v statečné hrudi panenské Evropy, země hojně skropená svatosvatou krví svatých mučedníků, po Latiu druhý svatostánku celého křesťanského světa, nebesům a zemi milý; království Čechie.“

Této módě se nebránili ani Slezané či Moravané: zatím první zatím známý doklad praktického použití slova Czechia je ostatně z latinské předmluvy k Muzice biskupa jednoty bratrské Jana Blahoslava vydaného v (jihomoravských) Ivančicích roku 1569, v níž autor mluví vroucně o „naší Čechii“( Czechia nostra). Týž výraz používal ještě v 19. století třeba moravský historiograf a církevní histo- rik, kněz a benediktinský mnich působící v rajhradském klášteře Beda Dudík.

Pravopis tohoto novolatinského výrazu vycházel z dobového úzu českého. Přestože Jan Hus ve své reformě českého pravopisu zavedl diakritická znaménka, to jest namísto dřívější spřežky cz se mělo nadále psát ć respektive č, až do 19. století se jeho reforma neprosadila důsledně; bylo běžné vedle Čechy, český psát i Cžechy, cžeský a podobně. Ani v latině nebyl pravopis zcela ustálený – kromě jednoznačně nejčastější verze Czechia se někdy psalo i Čechia, Cechia, či dokonce Zechia.

Latina byla do 18. století jazykem evropských vzdělanců a pochopitelně ji četli a byli jí ovlivněni i autoři angličtí. „Bohemians in their own language call themselves Czechians“( Bohemians si ve svém vlastním jazyce říkají Czechians), píše známý anglický geograf Peter Heylin ve své knize Mikrokosmos čili Krátký popis velkého světa, vydané poprvé roku 1621. Čerpá přitom z latinských spisů již zmíněného Jiřího Bartholda a olomouckého biskupa Jana Dubravia. Tato informace, většinou doprovozená i pověstí o praotci Čechovi (psaný většinou jako Czechius nebo Czechus), v následujících desetiletích a staletích ze spisů a učebnic anglojazyčných geografů, kartografů, novinářů a cestovatelů již nezmizí.

Nejprve se ujmou přídavná jména Czechian a Czechish, později Czech; přímo výraz Czechia se v angličtině objeví až roku 1841. V roce 1867 je aspoň mezi vzdělanci již známý natolik, že newyorský týdeník The Nation vytýká ve své re- cenzi autorům jistého slovníku, že zapomněli uvést Czechia mezi synonymy názvu Bohemia. Nejen Heylin, ale i všichni další pozdější autoři čerpají buď ze spisů latinských psaných Čechy, anebo citují přímo práce v češtině – pro angličtinu neobvyklá spřežka cz v názvu národa a země se tedy nedostala do angličtiny přes polštinu, jak se běžně (a zcela chybně) uvádí. Někteří čechoameričtí autoři se sice později pokusili používat diakritiku i v angličtině a psali Čech/Čechia, tento pravopis se však neprosadil mimo okruh krajanského tisku. Roku 1871 jméno Czechia/Čechia zpopularizoval básník a překladatel Josef Václav Sládek, který je použil ve vůbec prvním překladu hymny do angličtiny – na otázku Kde domov můj? Where is my home? v něm odpovídá Czechia – my fatherland.

Název České země jako společné označení pro Čechy, Moravu, Slezsko a popřípadě i Lužici každopádně není výmyslem moderní doby. Objevuje se už v 17. století.

Dědičné České země

Při loňské registraci výrazu do databází OSN českou vládou se rozpoutal spor mezi brněnskou Občanskou iniciativou Česko/Czechia, podle níž výraz Czechia (respektive Česko) je názvem pro celou vlast, kdežto výrazy latinské a anglické Bohemia, Moravia a Silesia prý označují pouze jednotlivé historické země (tj. Čechy, Moravu a Slezsko), a mezi stoupenci politické strany Moravané, podle nichž Czechia je a vždy byla čistě synonymem slova Bohemia a nezahrnovala Moravu a Slezsko; jednoslovný název prý neexistoval, maximálně se používalo sousloví České země, kterému by v angličtině lépe odpovídalo the Czechlands. Kdo má tedy pravdu?

Název České země jako společné označení pro Čechy, Moravu, Slezsko a popřípadě i Lužici každopádně není výmyslem moderní doby. Objevuje se v 17. století a až do roku 1848 ho běžně používali i vládnoucí Habsburkové, kteří zároveň rádi zdůrazňovali jejich dědičné držení (v češtině dědičné České země, latinsky terrae Bohemicae nebo terrae Czechicae, německy Böhmische Erblande). V angličtině tomu odpovídalo sousloví Bohemian Lands (popřípadě Bohemian dominions či Bohemian provinces). Na začátku 19. století se objevuje i spojení Czechian provinces a později Czech Lands. Jednoslovná podoba Czechlands se vyskytuje naprosto výjimečně.

Paralelně se používalo sousloví rakouské dědičné země (které kromě vlastního Rakouska, tedy Horních a Dolních Rakous, zahrnovaly i Štýrsko, Korutany, Tyrolsko a tak dále). Zvláště od dobyMarie Terezie se českým a rakouským zemím někdy společně říkalo i německé dědičné země, což samozřejmě neslo nelibě české národní hnutí.

Koruna česká

Formálním, dnes bychom řekli politickým označením pro celý státní útvar ovšem byl již od Karla IV. v roce 1348 název Koruna česká (latinsky Corona regni Bohemiae, později i Corona Czechiae, anglicky Bohemian Crown), jinak království České a k němu přivtělené země (latinsky Bohemia cum incorporatis provinciis, anglicky Bohemia and incorporated provinces), popřípadě království České a jiné k Koruně české náležející země.

Šlechta z Čech ráda považovala království za „hlavu“Koruny a ostatní země za její údy; moravští pánové se však cítili být rovnoprávnou součástí Koruny české. Ostatně Kniha Tovačovská neboli Paměť obyčejů, řádů, zvyklostí starodávných a řízení právě zemského v Markrabství moravském, tedy právní kniha upravující základní vztahy na Moravě v 15. století, kterou sepsal v letech 1481–1490 moravský zemský hejtman Ctibor Tovačovský z Cimburka, k tomu praví: „K tomu my se známe, že jsme úd Koruny, ale ve všem tak svobodni jako vy páni Čeští.“

Tato touha po rovnoprávnějším uspořádání našla alespoň krátce svého praktického vyjádření a naplnění v ujednání účastníků protihabsburského stavovského povstání o konfederaci z roku 1619. V tomto ujednání se stát označuje jako „sjednocené, k Koruně české přináležející země“, které nemají být považovány „ne jinak než za věrné spoluoudy“a „jedna země nad druhou žádné vrchnosti sobě osobovati nemá“, a hlavně se zdůrazňuje, že nejde o „žádné dědičné země“– panovník je volen!

To království nacházející se mezi

Existoval však kromě těchto více či méně komplikovaných sousloví i jednoduchý, jednoslovný název celé země, jak říká zmíněná Občanská iniciativa Česko/Czechia? Ano, existoval – výrazy Bohemia či Czechia v latině a později i v angličtině a v jiných evropských jazycích měly dvojí význam. Například encyklopedie vydaná roku 1725 v Amsterdamu uvádí: „Bohemen, Bohemia, Bojohemia, Czechia je království, které v širším slova smyslu, při zahrnutí přivtělených zemí, leží mezi Německem, Polskem a Uhrami a v užším slova smyslu je to země mezi Rakouskem, Bavorskem, Horní Falcí, Fojtskem, Míšeňskem, Lužicí, Slezskem a Moravou.“

Podobné definice najdeme i v dalších dobových slovnících, encyklopediích a traktátech. Německý jezuita Wilhelm Gumppenberg ve svém latinském Atlase mariánských míst z roku 1672 dělí české území ( Boemia) na vlastní Čechy ( Boemia proprie dicta), západní Moravu, východní Moravu, Horní a Dolní Slezsko a Kladsko. V širším slova smyslu používá slovo Bohemia i první vydání Encyclopaedia Britannica z roku 1771. Také jiné dobové anglické učebnice a slovníky – kupříkladu The Universal Dictionary of Trade and Commerce z roku 1774 nebo o sedmnáct let mladší Short Compendium of Ancient and Modern Historical Geography – přesně rozlišují mezi Bohemia coby zeměpisným názvem pro celý historický český stát, který dělí na Bohemia proper (vlastní Čechy), Moravia, Silesia a Lusatia (Moravu, Slezsko a Lužici). Řada prací uvádí – podobně jako slovník holandský – výslovně i v tomto širším významu výraz Czechia, mezi nimi i nejvýznamnější německé encyklopedické dílo 18. století, takzvaný Zedlerovský lexikon z roku 1733.

Vzhledem k tomu, že mnoho evropských zemí vzniklo z podobných feudálních konglomerátů, jako byla Koruna česká, není tato dvojznačnost, respektive přenesení názvu jádra země na celek v Evropě ničím neobvyklým. Podle stejné holandské encyklopedie z roku 1725 je vlastní Švédsko v užším slova smyslu jen oblast kolem hlavního města Stockholmu; Švédsko v širším slova smyslu však zahrnuje i Gótsko (na jihu dnešního Švédského království) a několik dalších historických zemí. Ještě v nedávné době byl panovník titulován král Švédů, Gótů a Vendů; teprve od roku 1973 nese jen titul král Švédska. Podobně i Švýcarsko má svůj název od kantonu Schwyz. V češtině – na rozdíl od latiny, angličtiny a dalších jazyků – se však jednoslovný název českých zemí až do 20. století používal zřídka, i když použití slova Česko pro celek zemí Koruny české máme doložené už v roce 1704.

Ať žije republika!

„Bude tedy všeobecně dohodnuto, že nejlepším označením státu, který se bude skládat z Čechů a Slováků a z neslovanských menšin, bude Bohemia. To bude skoro jistě jméno přijaté pro mezinárodní použití, protože v tomto případě terminologie nemusí brát ohled na vnitřní předpoklady a nevyhnutelně přijme jednoduchý termín, zejména když je země pod tímto označením všeobecně známa,“domníval se vůdce boje za českou samostatnost na habsburské monarchii Tomáš Garrigue Masaryk ještě v dubnu 1917 (v textu publikovaném v The Bohemian Review).

Slováky Masaryk označil v témže článku za „součást českého národa“. Jeho Bohemia je projektovaná jako „monarchický stát, i když někteří radikálnější politici se zasazují za Českou republiku ( Bohemian Republic)“. Mezi tyto radikálnější politiky se už v dubnu 1915 zařadil i rodák z Heršpic u Slavkova a budoucí čes- koslovenský diplomat Jan Kyjovský, který na ženevském sjezdu českého protihabsburského exilu zvolal: „Ať žije Česká republika!“

Označení Bohemia(n) upřednostňoval nejen T. G. Masaryk a většina českého protihabsburského exilu. Již v 19. století bylo populární volbou i mnoha amerických Čechů. „ ,Bohemians‘ jsme my: a kdybychom název ten ztratili, nevím věru, jak by nás zde měli jmenovati. ‚Czech‘ je každému hádankou,“argumentuje českoamerický politik Karel Jonáš z Wisconsinu už v březnu 1875. „Je pravdou, že J. V. Sládek ve svém překladu naší národní hymny velmi úspěšně etabloval jméno ‚Čechia‘, o němž ale není pochyb, že zní tak dobře spíše našim uším než uším Američanů,“píše Joseph Štýbr ještě v roce 1919.

Existovala však i silná skupina krajanů, jimž vadilo to, že slovo Bohemian mělo v angličtině i jiné významy – znamenalo i „bohém“, ale někdy i „cikán“. Ředitel Texas Americanization Bureau C. Knížek v srpnu 1918 píše v časopise Komenský: „Bláhovec věří, že se nám podaří vymýtit cikán a bohém ze slova Bohemian. Snadnější a jediná cesta k nápravě jest zavrhnouti slovo to docela a na místo něho zavést ‚Czech‘. Později možná, při utváření se samostatného státu českého, změněn bude i politický a geografický název zemí českých na Čechia nebo Čech Republic.“

To však již byly pozdní úvahy: už od roku 1917 začalo být jasné, že bude třeba i v názvu země zohlednit slovenské aspi- race. Žádný evidentní název k dispozici nebyl, i když již ve třicátých a čtyřicátých letech 19. století – tudíž ještě v dobách všeslovanského opojení – snili čeští i slovenští obrozenci o státě, jehož srdcem měla být Morava a který by zahrnoval i Čechy a Slovensko. Říkali mu Čechoslávie. Češi se však z tohoto snu brzy probrali a začali namísto toho usilovat o obnovu svého historického státu, Koruny české.

Strašné jméno Czechoslovakia

V češtině 19. století se ale běžně používaly výrazy Čechoslovan, českoslovanský, které označovaly česky hovořící obyvatele monarchie, k nimž se někdy počítali i Slováci. Koneckonců i dnešní ČSSD byla založena roce 1878 jako Sociálně demokratická strana českoslovanská v Rakousku. Češi si tedy po roce 1918 mohli snadno zvyknout na jen málo odlišné neologismy Čechoslovák, československý, Československo.

Též v angličtině se přídavné jméno Czecho-Slovak objevilo už v 19. století coby etnografický pojem. V návaznosti na nótu shrnující válečné cíle Spojenců z ledna 1917, která hovoří o osvobození Čecho-Slováků ( Czecho-Slovaks), se na jaře 1917 poprvé začíná v tisku objevovat anglický výraz Czecho-Slovakia, z něhož později zmizí pomlčka – zatím ovšem stále s vysvětlivkami, že jde o zemi jinak známou jako Bohemia. V diskusi na podporu vznikajícího státu v americkém Kongresu v květnu 1917 se hovoří o Bohemian-Slovak state.

Název Bohemia nebo Czechia byl tedy v roce 1918 již politicky nemožný. 28. října 1918 tak byl vyhlášen československý stát, Czecho-Slovak respektive Czechoslovak State. Anglofonní svět se s tímto názvem nemohl smířit ještě léta po vzniku republiky. „Solidní popularita Československa u nás je poněkud zastíněna jménem, které tato nově ustavená země přijala. Zatímco jsme všichni slyšeli a obdivujeme epický příběh československé legie na Sibiři a víme, že revoluční program země do značné míry vznikal v Americe, mnozí z nás mají jen mlhavou představu, kde země leží a z čeho se skládá. Její jméno je bizarní, nesmírně cizí, neobvyklé, vzdálené. Pokud však na chvíli zapomeneme termín ‚Czechoslovakia‘ a pomyslí- me namísto toho na ‚Bohemia‘, tyto potíže do značné míry zmizí,“napsal americký The Dearborn Independent 28. srpna 1920. Podobný názor vyslovilo v únoru 1921 periodikum The National Geographic Magazine: „Vyslat statečný malý národ, který má své vlastní problémy, na hrbolatou cestu středoevropského života se strašným jménem ‚Czechoslovakia‘, je jako zatížit energické mladé hříbě neférovým handicapem.“

Rovněž řada amerických krajanů nebyla s názvem republiky spokojena. Editor anglojazyčného krajanského periodika The Czechoslovak Review (který se do roku 1918 jmenoval the Bohemian Review) v dubnu 1919 napsal, že „lidé prostě natrvalo nepřijmou podivně vyhlížející slovo Czechoslovak… Zkusíme zpopularizovat značku Made in Czechoslovakia, anebo bude jednodušší přivyknout americký lid na slogan Made in Bohemia“?

Doma se ozvali ve svém známém článku z 1. ledna 1922 bratři Čapkové, podle nichž bylo Československo i jeho jinojazyčné varianty „filologicky nesprávné a zvukově neladné jméno“. A ještě dvanáct let po vzniku republiky považuje filolog Otakar Vočadlo v časopise Lumír anglickou verzi názvu země Czechoslovakia za „nové nevzhledné jméno, cizí duchu anglického jazyka“.

Jenže s tímhle názvem republiky se brzy ztotožnila nejen většina Čechů, nýbrž onu anglickou verzi nakonec přijal i celý anglofonní svět. Žádné alternativy nebylo třeba: Bohemia byla degradována na název jedné z historických zemí.

Takže: z polozapomenutí vyzdvižená Czechia si bude muset svou cestu ke slávě protrpět, stejně jako kdysi její mladší sestra Czechoslovakia.

Označení preferoval nejen T. G. Masaryk a většina českého protihabsburského exilu. Bylo populární volbou i pro mnoho amerických Čechů.

V minulém vydání Orientace jsme u titulního textu Zarathuštra v mešitě omylem uvedli jako autora doprovodných fotografií Martina C. Putnu. Ve skutečnosti jsou snímky dílem Jana M. Hellera. Oběma pánům i čtenářům se omlouváme.

Comments

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.