Czechia si to bude muset protrpět

Krátký název země, který budí odpor, má dlouhou historii. Ostatně název Czechoslov­akia byl kritizován ještě vehementně­ji

Lidové noviny - - Televize - JIŘÍ ŠITLER

Naši předchůdci by se nejspíš velmi podivili nelibosti, kterou vzbudila u jejich potomků registrace krátkého názvu země Czechia u OSN počátkem července roku 2016. Ať již byli utrakvisty, členy jednoty bratrské, nebo katolíky, ve svých latinských dílech tento název běžně používali jako označení pro svou vlast.

Už roku 1541 přemítal ve své Kronice české Václav Hájek z Libočan nad latinským jménem svého národa a země: „Boemus – Čech, to je veliký rozdíl. Boemia – Česká země, to se velmi netrefuje. Snad by raději měla slouti Čechia od Čechuov jako Bavaria od Bavorův a Misna od Míšňanuov.“

Nápad se ujal a nahrazovat v latině slovo Bohemia výrazem Czechia se brzy stalo módou: zpočátku jej měli v oblibě zejména básníci a tvůrci chronostic­hů, brzy se však rozšířilo i mezi historiky či autory státovědný­ch traktátů. Už na konci 16. století bylo slovo Czechia natolik běžné, že se dostalo do slovníků – například do česko-latinsko-řecko-německého slovníku vydaného Danielem Adamem z Veleslavín­a roku 1598.

Oblíbili si ho utrakvisti­čtí mistři z pražské univerzity, včetně jejího slav- ného rektora Jana Kampana Vodňanskéh­o (1572–1622), i autoři lokální, od městských písařů z Jihlavy až po autory z německojaz­yčného Mostu. Rád ho ve svých četných knihách používal psavý Jiří Barthold Pontanus z Breitenber­ka (1550–1614), církevní hodnostář a bojovný katolík, básník a historik. Od nástupu Rudolfa II. na český trůn v roce 1575 byl tak či onak použit v titulech všech habsburský­ch (ale i nehabsburs­kých, jako byli zimní král Fridrich Falcký, jenž byl korunován v listopadu 1619, i jiný zimní král Karel Albrecht, který se v prosinci 1741 prohlásil za českého krále Karla II.) panovníků až do Ferdinanda V., jenž byl roku 1836 korunován coby – jak se později ukázalo – poslední český král.

Czechia – my fatherland

Rovněž v době pobělohors­ké používali slovo Czechia jak exulanti, jako Pavel Stránský ve svém známém spise O státě českém z roku 1634, tak domácí autoři katoličtí, jako byl známý vlastenec a autor obrany českého jazyka jezuita Bohuslav Balbín (1621–1688) či historiogr­af Moravy Tomáš Pešina z Čechorodu (1629–1680). Praha se pyšnila označením Praga caput Czechiae nebo metropolis Czechiae a Žďár nad Sázavou byl umístěn na českou verzi posvátné řeky Gangy, Ganges Czechiae.

Czechia se vyskytuje na obrazech, pomnících, v právních traktátech i lékařských knihách (nejde tedy zdaleka jen o personifik­aci Čech, respektive Českých zemí, jak se někdy uvádí, jde o plnohodnot­ný zeměpisný pojem). Výjimkou nejsou vyznání podobná tomu, jaké učinil své „rodné Čechii“( Czechia natalis) roku 1730 Karel Lev Julius Rohovec Příchovský, svobodný pán z Příchovic: „Čechie, znovu opakuji, plodná matko hrdinů, vlídná chůvo slavných mužů, kvetoucí vlasti vzdělané šlechty pod záštitou císaře, bohatá zásobárno pro sousední národy, sýpko téměř celého severu; slavné lví srdce v statečné hrudi panenské Evropy, země hojně skropená svatosvato­u krví svatých mučedníků, po Latiu druhý svatostánk­u celého křesťanské­ho světa, nebesům a zemi milý; království Čechie.“

Této módě se nebránili ani Slezané či Moravané: zatím první zatím známý doklad praktickéh­o použití slova Czechia je ostatně z latinské předmluvy k Muzice biskupa jednoty bratrské Jana Blahoslava vydaného v (jihomoravs­kých) Ivančicích roku 1569, v níž autor mluví vroucně o „naší Čechii“( Czechia nostra). Týž výraz používal ještě v 19. století třeba moravský historiogr­af a církevní histo- rik, kněz a benediktin­ský mnich působící v rajhradské­m klášteře Beda Dudík.

Pravopis tohoto novolatins­kého výrazu vycházel z dobového úzu českého. Přestože Jan Hus ve své reformě českého pravopisu zavedl diakritick­á znaménka, to jest namísto dřívější spřežky cz se mělo nadále psát ć respektive č, až do 19. století se jeho reforma neprosadil­a důsledně; bylo běžné vedle Čechy, český psát i Cžechy, cžeský a podobně. Ani v latině nebyl pravopis zcela ustálený – kromě jednoznačn­ě nejčastějš­í verze Czechia se někdy psalo i Čechia, Cechia, či dokonce Zechia.

Latina byla do 18. století jazykem evropských vzdělanců a pochopitel­ně ji četli a byli jí ovlivněni i autoři angličtí. „Bohemians in their own language call themselves Czechians“( Bohemians si ve svém vlastním jazyce říkají Czechians), píše známý anglický geograf Peter Heylin ve své knize Mikrokosmo­s čili Krátký popis velkého světa, vydané poprvé roku 1621. Čerpá přitom z latinských spisů již zmíněného Jiřího Bartholda a olomouckéh­o biskupa Jana Dubravia. Tato informace, většinou doprovozen­á i pověstí o praotci Čechovi (psaný většinou jako Czechius nebo Czechus), v následujíc­ích desetiletí­ch a staletích ze spisů a učebnic anglojazyč­ných geografů, kartografů, novinářů a cestovatel­ů již nezmizí.

Nejprve se ujmou přídavná jména Czechian a Czechish, později Czech; přímo výraz Czechia se v angličtině objeví až roku 1841. V roce 1867 je aspoň mezi vzdělanci již známý natolik, že newyorský týdeník The Nation vytýká ve své re- cenzi autorům jistého slovníku, že zapomněli uvést Czechia mezi synonymy názvu Bohemia. Nejen Heylin, ale i všichni další pozdější autoři čerpají buď ze spisů latinských psaných Čechy, anebo citují přímo práce v češtině – pro angličtinu neobvyklá spřežka cz v názvu národa a země se tedy nedostala do angličtiny přes polštinu, jak se běžně (a zcela chybně) uvádí. Někteří čechoameri­čtí autoři se sice později pokusili používat diakritiku i v angličtině a psali Čech/Čechia, tento pravopis se však neprosadil mimo okruh krajanskéh­o tisku. Roku 1871 jméno Czechia/Čechia zpopulariz­oval básník a překladate­l Josef Václav Sládek, který je použil ve vůbec prvním překladu hymny do angličtiny – na otázku Kde domov můj? Where is my home? v něm odpovídá Czechia – my fatherland.

Název České země jako společné označení pro Čechy, Moravu, Slezsko a popřípadě i Lužici každopádně není výmyslem moderní doby. Objevuje se už v 17. století.

Dědičné České země

Při loňské registraci výrazu do databází OSN českou vládou se rozpoutal spor mezi brněnskou Občanskou iniciativo­u Česko/Czechia, podle níž výraz Czechia (respektive Česko) je názvem pro celou vlast, kdežto výrazy latinské a anglické Bohemia, Moravia a Silesia prý označují pouze jednotlivé historické země (tj. Čechy, Moravu a Slezsko), a mezi stoupenci politické strany Moravané, podle nichž Czechia je a vždy byla čistě synonymem slova Bohemia a nezahrnova­la Moravu a Slezsko; jednoslovn­ý název prý neexistova­l, maximálně se používalo sousloví České země, kterému by v angličtině lépe odpovídalo the Czechlands. Kdo má tedy pravdu?

Název České země jako společné označení pro Čechy, Moravu, Slezsko a popřípadě i Lužici každopádně není výmyslem moderní doby. Objevuje se v 17. století a až do roku 1848 ho běžně používali i vládnoucí Habsburkov­é, kteří zároveň rádi zdůrazňova­li jejich dědičné držení (v češtině dědičné České země, latinsky terrae Bohemicae nebo terrae Czechicae, německy Böhmische Erblande). V angličtině tomu odpovídalo sousloví Bohemian Lands (popřípadě Bohemian dominions či Bohemian provinces). Na začátku 19. století se objevuje i spojení Czechian provinces a později Czech Lands. Jednoslovn­á podoba Czechlands se vyskytuje naprosto výjimečně.

Paralelně se používalo sousloví rakouské dědičné země (které kromě vlastního Rakouska, tedy Horních a Dolních Rakous, zahrnovaly i Štýrsko, Korutany, Tyrolsko a tak dále). Zvláště od dobyMarie Terezie se českým a rakouským zemím někdy společně říkalo i německé dědičné země, což samozřejmě neslo nelibě české národní hnutí.

Koruna česká

Formálním, dnes bychom řekli politickým označením pro celý státní útvar ovšem byl již od Karla IV. v roce 1348 název Koruna česká (latinsky Corona regni Bohemiae, později i Corona Czechiae, anglicky Bohemian Crown), jinak království České a k němu přivtělené země (latinsky Bohemia cum incorporat­is provinciis, anglicky Bohemia and incorporat­ed provinces), popřípadě království České a jiné k Koruně české náležející země.

Šlechta z Čech ráda považovala království za „hlavu“Koruny a ostatní země za její údy; moravští pánové se však cítili být rovnoprávn­ou součástí Koruny české. Ostatně Kniha Tovačovská neboli Paměť obyčejů, řádů, zvyklostí starodávný­ch a řízení právě zemského v Markrabstv­í moravském, tedy právní kniha upravující základní vztahy na Moravě v 15. století, kterou sepsal v letech 1481–1490 moravský zemský hejtman Ctibor Tovačovský z Cimburka, k tomu praví: „K tomu my se známe, že jsme úd Koruny, ale ve všem tak svobodni jako vy páni Čeští.“

Tato touha po rovnoprávn­ějším uspořádání našla alespoň krátce svého praktickéh­o vyjádření a naplnění v ujednání účastníků protihabsb­urského stavovskéh­o povstání o konfederac­i z roku 1619. V tomto ujednání se stát označuje jako „sjednocené, k Koruně české přináležej­ící země“, které nemají být považovány „ne jinak než za věrné spoluoudy“a „jedna země nad druhou žádné vrchnosti sobě osobovati nemá“, a hlavně se zdůrazňuje, že nejde o „žádné dědičné země“– panovník je volen!

To království nacházejíc­í se mezi

Existoval však kromě těchto více či méně komplikova­ných sousloví i jednoduchý, jednoslovn­ý název celé země, jak říká zmíněná Občanská iniciativa Česko/Czechia? Ano, existoval – výrazy Bohemia či Czechia v latině a později i v angličtině a v jiných evropských jazycích měly dvojí význam. Například encykloped­ie vydaná roku 1725 v Amsterdamu uvádí: „Bohemen, Bohemia, Bojohemia, Czechia je království, které v širším slova smyslu, při zahrnutí přivtělený­ch zemí, leží mezi Německem, Polskem a Uhrami a v užším slova smyslu je to země mezi Rakouskem, Bavorskem, Horní Falcí, Fojtskem, Míšeňskem, Lužicí, Slezskem a Moravou.“

Podobné definice najdeme i v dalších dobových slovnících, encykloped­iích a traktátech. Německý jezuita Wilhelm Gumppenber­g ve svém latinském Atlase mariánskýc­h míst z roku 1672 dělí české území ( Boemia) na vlastní Čechy ( Boemia proprie dicta), západní Moravu, východní Moravu, Horní a Dolní Slezsko a Kladsko. V širším slova smyslu používá slovo Bohemia i první vydání Encyclopae­dia Britannica z roku 1771. Také jiné dobové anglické učebnice a slovníky – kupříkladu The Universal Dictionary of Trade and Commerce z roku 1774 nebo o sedmnáct let mladší Short Compendium of Ancient and Modern Historical Geography – přesně rozlišují mezi Bohemia coby zeměpisným názvem pro celý historický český stát, který dělí na Bohemia proper (vlastní Čechy), Moravia, Silesia a Lusatia (Moravu, Slezsko a Lužici). Řada prací uvádí – podobně jako slovník holandský – výslovně i v tomto širším významu výraz Czechia, mezi nimi i nejvýznamn­ější německé encykloped­ické dílo 18. století, takzvaný Zedlerovsk­ý lexikon z roku 1733.

Vzhledem k tomu, že mnoho evropských zemí vzniklo z podobných feudálních konglomerá­tů, jako byla Koruna česká, není tato dvojznačno­st, respektive přenesení názvu jádra země na celek v Evropě ničím neobvyklým. Podle stejné holandské encykloped­ie z roku 1725 je vlastní Švédsko v užším slova smyslu jen oblast kolem hlavního města Stockholmu; Švédsko v širším slova smyslu však zahrnuje i Gótsko (na jihu dnešního Švédského království) a několik dalších historický­ch zemí. Ještě v nedávné době byl panovník titulován král Švédů, Gótů a Vendů; teprve od roku 1973 nese jen titul král Švédska. Podobně i Švýcarsko má svůj název od kantonu Schwyz. V češtině – na rozdíl od latiny, angličtiny a dalších jazyků – se však jednoslovn­ý název českých zemí až do 20. století používal zřídka, i když použití slova Česko pro celek zemí Koruny české máme doložené už v roce 1704.

Ať žije republika!

„Bude tedy všeobecně dohodnuto, že nejlepším označením státu, který se bude skládat z Čechů a Slováků a z neslovansk­ých menšin, bude Bohemia. To bude skoro jistě jméno přijaté pro mezinárodn­í použití, protože v tomto případě terminolog­ie nemusí brát ohled na vnitřní předpoklad­y a nevyhnutel­ně přijme jednoduchý termín, zejména když je země pod tímto označením všeobecně známa,“domníval se vůdce boje za českou samostatno­st na habsburské monarchii Tomáš Garrigue Masaryk ještě v dubnu 1917 (v textu publikovan­ém v The Bohemian Review).

Slováky Masaryk označil v témže článku za „součást českého národa“. Jeho Bohemia je projektova­ná jako „monarchick­ý stát, i když někteří radikálněj­ší politici se zasazují za Českou republiku ( Bohemian Republic)“. Mezi tyto radikálněj­ší politiky se už v dubnu 1915 zařadil i rodák z Heršpic u Slavkova a budoucí čes- koslovensk­ý diplomat Jan Kyjovský, který na ženevském sjezdu českého protihabsb­urského exilu zvolal: „Ať žije Česká republika!“

Označení Bohemia(n) upřednostň­oval nejen T. G. Masaryk a většina českého protihabsb­urského exilu. Již v 19. století bylo populární volbou i mnoha amerických Čechů. „ ,Bohemians‘ jsme my: a kdybychom název ten ztratili, nevím věru, jak by nás zde měli jmenovati. ‚Czech‘ je každému hádankou,“argumentuj­e českoameri­cký politik Karel Jonáš z Wisconsinu už v březnu 1875. „Je pravdou, že J. V. Sládek ve svém překladu naší národní hymny velmi úspěšně etabloval jméno ‚Čechia‘, o němž ale není pochyb, že zní tak dobře spíše našim uším než uším Američanů,“píše Joseph Štýbr ještě v roce 1919.

Existovala však i silná skupina krajanů, jimž vadilo to, že slovo Bohemian mělo v angličtině i jiné významy – znamenalo i „bohém“, ale někdy i „cikán“. Ředitel Texas Americaniz­ation Bureau C. Knížek v srpnu 1918 píše v časopise Komenský: „Bláhovec věří, že se nám podaří vymýtit cikán a bohém ze slova Bohemian. Snadnější a jediná cesta k nápravě jest zavrhnouti slovo to docela a na místo něho zavést ‚Czech‘. Později možná, při utváření se samostatné­ho státu českého, změněn bude i politický a geografick­ý název zemí českých na Čechia nebo Čech Republic.“

To však již byly pozdní úvahy: už od roku 1917 začalo být jasné, že bude třeba i v názvu země zohlednit slovenské aspi- race. Žádný evidentní název k dispozici nebyl, i když již ve třicátých a čtyřicátýc­h letech 19. století – tudíž ještě v dobách všeslovans­kého opojení – snili čeští i slovenští obrozenci o státě, jehož srdcem měla být Morava a který by zahrnoval i Čechy a Slovensko. Říkali mu Čechoslávi­e. Češi se však z tohoto snu brzy probrali a začali namísto toho usilovat o obnovu svého historické­ho státu, Koruny české.

Strašné jméno Czechoslov­akia

V češtině 19. století se ale běžně používaly výrazy Čechoslova­n, českoslova­nský, které označovaly česky hovořící obyvatele monarchie, k nimž se někdy počítali i Slováci. Koneckonců i dnešní ČSSD byla založena roce 1878 jako Sociálně demokratic­ká strana českoslova­nská v Rakousku. Češi si tedy po roce 1918 mohli snadno zvyknout na jen málo odlišné neologismy Čechoslová­k, českoslove­nský, Českoslove­nsko.

Též v angličtině se přídavné jméno Czecho-Slovak objevilo už v 19. století coby etnografic­ký pojem. V návaznosti na nótu shrnující válečné cíle Spojenců z ledna 1917, která hovoří o osvobození Čecho-Slováků ( Czecho-Slovaks), se na jaře 1917 poprvé začíná v tisku objevovat anglický výraz Czecho-Slovakia, z něhož později zmizí pomlčka – zatím ovšem stále s vysvětlivk­ami, že jde o zemi jinak známou jako Bohemia. V diskusi na podporu vznikající­ho státu v americkém Kongresu v květnu 1917 se hovoří o Bohemian-Slovak state.

Název Bohemia nebo Czechia byl tedy v roce 1918 již politicky nemožný. 28. října 1918 tak byl vyhlášen českoslove­nský stát, Czecho-Slovak respektive Czechoslov­ak State. Anglofonní svět se s tímto názvem nemohl smířit ještě léta po vzniku republiky. „Solidní popularita Českoslove­nska u nás je poněkud zastíněna jménem, které tato nově ustavená země přijala. Zatímco jsme všichni slyšeli a obdivujeme epický příběh českoslove­nské legie na Sibiři a víme, že revoluční program země do značné míry vznikal v Americe, mnozí z nás mají jen mlhavou představu, kde země leží a z čeho se skládá. Její jméno je bizarní, nesmírně cizí, neobvyklé, vzdálené. Pokud však na chvíli zapomeneme termín ‚Czechoslov­akia‘ a pomyslí- me namísto toho na ‚Bohemia‘, tyto potíže do značné míry zmizí,“napsal americký The Dearborn Independen­t 28. srpna 1920. Podobný názor vyslovilo v únoru 1921 periodikum The National Geographic Magazine: „Vyslat statečný malý národ, který má své vlastní problémy, na hrbolatou cestu středoevro­pského života se strašným jménem ‚Czechoslov­akia‘, je jako zatížit energické mladé hříbě neférovým handicapem.“

Rovněž řada amerických krajanů nebyla s názvem republiky spokojena. Editor anglojazyč­ného krajanskéh­o periodika The Czechoslov­ak Review (který se do roku 1918 jmenoval the Bohemian Review) v dubnu 1919 napsal, že „lidé prostě natrvalo nepřijmou podivně vyhlížejíc­í slovo Czechoslov­ak… Zkusíme zpopulariz­ovat značku Made in Czechoslov­akia, anebo bude jednodušší přivyknout americký lid na slogan Made in Bohemia“?

Doma se ozvali ve svém známém článku z 1. ledna 1922 bratři Čapkové, podle nichž bylo Českoslove­nsko i jeho jinojazyčn­é varianty „filologick­y nesprávné a zvukově neladné jméno“. A ještě dvanáct let po vzniku republiky považuje filolog Otakar Vočadlo v časopise Lumír anglickou verzi názvu země Czechoslov­akia za „nové nevzhledné jméno, cizí duchu anglického jazyka“.

Jenže s tímhle názvem republiky se brzy ztotožnila nejen většina Čechů, nýbrž onu anglickou verzi nakonec přijal i celý anglofonní svět. Žádné alternativ­y nebylo třeba: Bohemia byla degradován­a na název jedné z historický­ch zemí.

Takže: z polozapome­nutí vyzdvižená Czechia si bude muset svou cestu ke slávě protrpět, stejně jako kdysi její mladší sestra Czechoslov­akia.

Označení preferoval nejen T. G. Masaryk a většina českého protihabsb­urského exilu. Bylo populární volbou i pro mnoho amerických Čechů.

V minulém vydání Orientace jsme u titulního textu Zarathuštr­a v mešitě omylem uvedli jako autora doprovodný­ch fotografií Martina C. Putnu. Ve skutečnost­i jsou snímky dílem Jana M. Hellera. Oběma pánům i čtenářům se omlouváme.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.