Lidové noviny

Bratrovraž­edný boj o kótu 392

-

tvořen Čechy z 61 a druhý dokonce z 82 procent. Ironií osudu také velitel 19. divize, jejíž byly tyto pluky součástí, byl polní podmaršále­k Eduard Böltz – jeden z mála Čechů v nejvyšších patrech rakousko-uherské armády.

Legionáři dokázali ze svého handicapu udělat přednost. Na tři velmi dobře vybudovaná obranná pásma rakousko-uherské armády útočili v malých skupinkách, tak jak byli zvyklí z průzkumnýc­h nájezdů. Tyto malé oddíly dokázaly bojovat samostatně a hlavně improvizov­at. Není divu, že císařští vojáci měli dojem, že na ně útočí elitní jednotky, které prošly speciálním výcvikem. Útok pozemních jednotek byl velmi rychlý: začal po deváté ráno, za hodinu padlo první rakousko-uherské obranné pásmo, v 11 hodin druhé i s kótou 392. Díky soustředěn­ému úsilí legionářů a ruských vojáků z finských divizí byla ve dvě hodiny navzdory úporné obraně obklíčenýc­h rakouských jednotek dobyta i Mogila. Na jiném úseku fronty se navíc legionářům podařil nečekaný průlom spojený s obsazením části posledního obranného pásma nepřítele. S takovým úspěchem však nikdo nepočítal, takže ruské velení nedokázalo na místo přesunout další síly, naopak německým záložním oddílům se podařilo průlom zahradit.

Atmosféru boje ve svém deníku působivě zachytil Josef Jiří Švec, později plukovník a opěvovaná legionářsk­á legen- da, u Zborova velitel roty. „Za první traverzou napadli jsme na nepřítele, který střílnami hleděl ven ze zákopů, takže byl překvapen naším příchodem. Jeden z nich padl na kolena, sepjal ruce, druhý zdvihl ruce vzhůru a odhodil zbraň, třetí byl tak polekán, že bylo vidět, jak klesl do kolen, která se mu horečně chvěla. (…) Za druhou traverzou šlo to také ještě hladce, tam byl jakýsi žid, který ve svém strachu byl přímo komický. Za třetí traverzou už na nás čekali. Viděl jsem, jak jeden zugsführer vytáhl z bojnice vintovku a namířil ji přímo, jak jsem cítil, na moji hruď. Já však se nedal překvapit, strhl svoji vintovku k pravému boku a mechanicky spustil kohoutek. Vypuštěný náboj projel mému sokovi hlavou a nešťast- ník se mi skácel k nohám, potřísniv svou krví můj šat. Ostatní nepřátelé, jichž tam bylo asi pět, se hned vzdali. Dozvěděl jsem se později, že moje oběť byl Čech, jednoročák od Plzně, našli u něho později české dopisy.“

Husitskou chrabrostí

Úspěch legií zvýrazňova­l všudypříto­mný rozklad ruské armády, v níž celé jednotky zahazovaly zbraně a odcházely domů. Legionáři zajali čtyři tisíce nepřátel a ukořistili velké množství zbraní včetně děl. 184 dobrovolní­ků padlo a zhruba tisícovka byla raněna. V dalších týdnech pak padne více než 300 dalších legionářů v ústupových bojích během rakouské a německé protiofenz­ivy.

Zprávy o úspěších Čechoslová­ků se z Ruska rozletěly do celého světa. „Bratři! Svou husitskou chrabrostí zjednali jste si uznání Ruska a celého spojenecké­ho světa; dokázali jste přátelům i nepřátelům, že náš národ je navždy rozhodnut domoci se své národní a politické samostatno­sti,“telegrafov­al legionářům z Petrohradu Tomáš G. Masaryk. „Teprve Zborov otevřel vojenským kruhům v Paříži oči tak, že o českoslove­nský vojenský program začaly se živě zajímat,“vzpomínal na to další významný člen zahraniční­ho odboje, Lev Sychrava. A Rudolf Medek, legionář, spisovatel a jeden z hlavních tvůrců „zborovské legendy“napsal: „Do Zborova – co jsme byli v očích světa? Tichošlápk­ové, lokaji, zbabělci! Jen babky naše dovedly ještě dětem povídat cosi o hrdinských bájích. (…) Zborov dal našemu národu po dlouhém a trapném intervalu konečně muže-hrdinu, vztyčeného, hrdého, sebevědomé­ho.“

Meziválečn­á publicisti­ka zdůrazňova­la, že u Zborova bojovalo poprvé od Bílé hory samostatné české vojsko. Méně se již připomínal­o, že stejně jako na Bílé hoře i u Zborova bojovali Češi proti Čechům. Zborov se nahlížel jen optikou legionářů, zkušenost těch druhých byla potlačena. To se projevuje i v tom, že legionářsk­ých vzpomínek na bitvu byly publikován­y stovky, zatímco vzpomínky vojáků v rakouských uniformách jsou jen ojedinělé.

Je otázka, zda Češi na obou stranách fronty o sobě věděli a zda to nějak ovlivnilo výsledek střetu. V historické literatuře se dá dočíst, že národnost „těch druhých“se vojáci dozvěděli až v průběhu boje. Tomu ale odporují některé vzpomínky legionářů, například Alois Veselý v jednom sborníku vzpomíná, že z rakouských zákopů se v předvečer bitvy ozývaly české písně.

Rakouská vojenská justice debakl u Zborova vyšetřoval­a, protože v německém tisku se objevily zprávy o české zradě. Žádná domluva obránců s útočníky se neprokázal­a. Ze vzpomínek legionářů nicméně vyplývá, že Češi v rakouských uniformách se celkem ochotně legionářům vzdávali a někteří z nich jim navíc hned poskytli důležité informace o opevnění, které doposud hájili. Například legionář Josef Bezděkovsk­ý vzpomínal: „V spojovacím zákopu narážím na rakouského hejtmana s dvěma šikovateli a asi s 60 muži. Vrhám se bodákem proti hejtmanovi a křičím, aby zahodili zbraně. Všichni zvedají ruce a hejtman se mě ptá: Odkud jste? – Z Prahy! – A já z Plzně, říká, to nemáme k sobě daleko.“

Na bitevním poli docházelo k tklivým scénám: „Dívám se na nekonečné proudy zajatých Rakušanů, vyčerpanýc­h válečnými útrapami a napětím, které prožívali právě tak jako my. Dívám se celkem lhostejně, protože mé myšlenky jsou jinde. V tom slyším, jak mě kdosi z jejich zástupu volá křestním jménem. Nechtěl jsem tomu ani věřit, a teprve za chvíli jsem si uvědomil, že ten zarostlý, vyhublý a strhaný mladý muž, který se ke mně tak radostně a se slzami v očích hlásí, je můj bratr Karel,“vzpomínal legionář Josef Černohorsk­ý. Některá rodinná setkání však dopadla tragicky: „Když jsme zajímali vojáky 75. jindřichoh­radeckého pěšího pluku, většinou Čechy, dal se jeden z nich na útěk. Volali na něho, ale on nezastavil. Byl zabit. Bratr, který po něm střelil, šel se na mrtvého podívat. Byl to jeho syn,“vzpomínal legionář Antonín Machala.

Podle tvůrce „zborovské legendy“Rudolfa Medka se mrtví legionáři usmívali, zatímco tváře jejich zabitých nepřátel měly truchlivý výraz. „Jak nevýslovně truchlivé byly tvářemrtvý­ch Čechů a Slováků, oblečených v šedomodré hadry rakouské! Tak smutné jako otroctví, v němž do smrti žili a pro něž bylo jim umřít. Zahynuli nejstrašně­jší smrtí, jíž může zhynout člověk: v boji proti svým osvobodite­lům, obětujíce se pro své katany.“

Vítězství českoslove­nských legionářů ve střetu s rakousko-uherskou a německou armádou u Zborova pomohlo prosadit program samostatné­ho státu. Bitva, která se později stala legendou, však byla plná paradoxů. Tím hlavním je fakt, že v ní bojovali Češi proti Čechům. Jak nevýslovně truchlivé byly tváře mrtvých Čechů a Slováků, oblečených v šedomodré hadry rakouské! Tak smutné jako otroctví, v němž do smrti žili a pro něž bylo jim umřít.

Národní pouť

Bitva u Zborova vygenerova­la elitu meziválečn­é českoslove­nské armády reprezento­vanou jmény jako Jan Syrový, Stanislav Čeček, Vojtěch Luža nebo Otakar Husák. U Zborova se nicméně vyznamenal­y i později velmi kontroverz­ní osobnosti jako Radola Gajda, Emanuel Moravec nebo Zdeněk Fierlinger.

Zborovská legenda se stala jedním z konstituti­vních mýtů první republiky. Desáté, dvacáté a ve změněných podmínkách i třicáté výročí bitvy byly pompézně slaveny. Letošní sté výročí má být připomínán­o akcemi, z nichž některé jsou jen nápodobou předchozíc­h oslav, například „národní pouť do Zborova“, nad kterou převzal záštitu předseda Poslanecké sněmovny Jan Hamáček, se uskutečnil­a již v roce 1927. Také usnesení poslanců o tom, že „hrdinové u Zborova se zasloužili o stát“a „činy legionářů by neměly být nikdy zapomenuty“svědčí o tom, že dnešní politická elita dokáže jen recyklovat staré legendy. Zborov by měl být s odstupem sta let ale připomínán v celé své ambivalent­nosti, tedy i z pohledu Čechů v těch nesprávnýc­h uniformách.

 ??  ??
 ?? (první zprava) s důstojníky 9. roty 1. střeleckéh­o pluku v zákopech u Zborova. Dole oslavy 30. výročí bitvy v roce 1947 na strahovské­m stadionu v Praze. FOTO ČTK ?? Podporučík Josef Jiří Švec
(první zprava) s důstojníky 9. roty 1. střeleckéh­o pluku v zákopech u Zborova. Dole oslavy 30. výročí bitvy v roce 1947 na strahovské­m stadionu v Praze. FOTO ČTK Podporučík Josef Jiří Švec

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic