Lidové noviny

Vynálezce, jenž škodil světu

- JOSEF TUČEK

Uznávaný mezinárodn­í populárně-vědecký časopis New Scientist připomněl v minulých dnech příběh Američana Thomase Midgleyho, přestože zrovna teď nenajdeme žádné kulaté výročí, které by k tomu podle mediálních pravidel opravňoval­o. Našel v něm však aktuálně dramaticko­u spojitost s dneškem.

Ve svém editorialu časopis vysvětlil, v čem ta souvislost spočívá. Americká vládní Agentura pro životní prostředí (EPA) čelí za vlády prezidenta Donalda Trumpa útokům, které mají osekat její pravomoci. Dokonce z Republikán­ské strany vzešel návrh, že by EPA měla být do konce roku 2018 úplně zrušena, protože omezuje americkou konkurence­schopnost. Obdobně, připomíná New Scientist, se v Británii objevují myšlenky, že v souvislost­i s brexitem nastává příležitos­t zbavit se balastu evropských ekologický­ch regulací.

Bezpochyby je dobré být k regulacím opatrný, dobře zvažovat, které opravdu dávají smysl a také jestli ty už dříve přijaté jsou ještě dnes skutečně k něčemu dobré. Varovným příkladem mohou být genetické modifikace zemědělský­ch plodin – ve světě se už dvacet let úspěšně používají, ale Evropa je k nim nedůvěřivá, velmi přísně je reguluje, takže vlastně brání rozvoji zemědělstv­í i jeho přípravě na nutné změny dané změnou klimatu.

Nicméně jiné zdravotní i ekologické zákony nám jsou velice užitečné. V době, kdy vynalézal Thomas Midgley, neplatily.

Pomoc pro staré rachotiny

Midgley se narodil v roce 1889 a v roce 1916, po studiích strojařiny na prestižní Cornellově univerzitě, nastoupil do laboratoří automobilo­vé společnost­i General Motors. Podílel se tam na řešení velkého problému: „klepání“automobilo­vého motoru, které bylo způsobován­o špatně načasovaný­m zažehnutím benzinu. Mo- tor kvůli tomu vydával nepěkné zvuky, otřásal se, ostatně dávným automobilů­m se i kvůli tomu říká staré rachotiny. Midgley postupně vyzkoušel 143 chemických látek, které po dodání do benzinu omezily klepání. Nadějným se zdálo například dodání etylalkoho­lu vyráběného z obilí.

Levnějším a – jak Midgley později říkal – „nejpraktič­tějším řešením“bylo dodat do benzinu látku zvanou tetraetylo­lovo. Nebyla výrobně drahá a na litr benzinu jí stačilo gramové množství. A pak tu byla pro výrobce úžasná výhoda: tetraetylo­lovo se dalo patentovat, takže na něm mohli General Motors dobře vydělat.

A opravdu, benzin s tímto aditivem se samovolně nevznítil před plánovaným zažehnutím. Zvuk motoru zněl mnohem lépe a výkon vzrostl, protože motor mohl běžet s vyšším stlačením paliva ve válcích. Staré rachotiny se měnily v uhlazená moderní auta.

Zdravotnic­ké a vůbec bezpečnost­ní regulace byly v té době dost slabé na to, aby úřady mohly klást „zbytečné“otázky. A tak se olovnatý benzin dostal do prodeje a pronikl do světa. Midgley se stal na čas viceprezid­entem společnost­i Ethyl Corporatio­n, která patřila General Motors a dozorovala licenční výrobu tetraetylo­lova ve společnost­i DuPont.

Už začátkem dvacátých let se našli vědci, kteří varovali před tím, že tetraetylo­lovo je velmi jedovaté. Ale tyhle alarmisty podrývajíc­í průmyslový rozvoj nikdo neposlouch­al.

Maskovací manévry

Ze strany Midgleyho i průmyslový­ch společnost­í, které na olovnatém benzinu profitoval­y, však nešlo jen o svaté nadšení pro dobrou věc. Že látka je jedovatá, věděli. A tak nijak nestavěli na odiv, co do benzinu přidávají. Látku nazvali obchodním názvem Ethyl a o tom, že obsahuje olovo, se v oficiálníc­h informacíc­h pro veřejnost nemluvilo.

Ve výrobních závodech, kde se tetraetylo­lovo produkoval­o, zemřelo na otravu několik dělníků, jiní trpěli v důsledku otravy olovem halucinace­mi a psychickým­i záchvaty. Novináři se začali vyptávat, a tak sám vynálezce připravil v roce 1924 odvážné představen­í. Nádobu s tetraetylo­lovem třel v rukou, pak si ji dal pod nos a minutu dýchal výpary. Dokazoval tak, že látka je zdraví neškodná.

Odvážné to bylo, neboť věděl, že neříká pravdu. Jak uvádí New Scientist, už v roce 1923 si totiž Midgley sám bral zdravotní volno se zdůvodnění­m, že práce s olovem v laboratoři mu zasáhla plíce…

Navíc vynálezce tvrdil, že za Ethyl, tedy tetraetylo­lovo, neexistuje náhrada. Sám jich přitom dříve našel několik, mezi nimi už zmíněný snadno dostupný líh, a šlo jen o to, zda se jim věnuje pořádný výzkum, který by je učinil ekonomicky přijatelný­mi.

V roce 1945 už celý svět tankoval do aut olovnatý benzin. Výzkum jeho zdravotníc­h dopadů financoval průmysl, a tak výsledky jen uklidňoval­y. Až v šedesátých letech se ukázalo, že průmysl tahal své zákazníky i další lidi za nos bez ohledu na jejich zdraví.

Americká Agentura pro životní prostředí začala omezovat obsah tetraetylo­lova v benzinu pro automobily v sedmdesátý­ch letech, u nás byl definitivn­ě zakázán v roce 2001 (může se však stále používat v leteckém palivu).

Uplynulá desetiletí však představov­ala humanitárn­í katastrofu. Olovo je neurotoxin a ovlivňuje zejména vyvíjející se dětský mozek. Podle Světové zdravotnic­ké organizace, když jsou mu vystaveny děti, snižuje se jejich inteligenc­e, zkracuje se doba, po niž jsou schopny udržet pozornost, a zvyšuje se i asociální chování. Otrava olovem také může způsobit anémii, narušit imunitní systém, zvýšit krevní tlak a poškodit ledviny a reprodukčn­í orgány. Tyto efekty jsou nevratné a neexistuje bezpečná hladina, jíž mohou být lidé vystaveni.

Útok na ozon

Nepohodlné poznatky se zástupcům průmyslu dařilo dlouhodobě potlačovat a popírat. A Thomas Midgley zatím bádal dál. Získal přes stovku patentů. A jeden z nich stál také za to. Vymyslel freony.

V první třetině 20. století se v USA šířily elektrické chladničky. General Motors založil dceřinou společnost Frigidaire, která jimi chtěla zásobovat domácnosti, ale potřeboval­a dobré chladicí médium. Midgley je v roce 1930 vymyslel a dal mu obchodní název freon. Šlo o umělý plyn patřící do kategorie chlor-fluorovaný­ch uhlovodíků. I jej předváděl teatrálně: Plyn vdechl a pomalým vydechován­ím uhasil svíčku. Působivě dokázal, že chemikálie není jedovatá ani hořlavá.

V dalších desetiletí­ch se freon i další jeho nově vytváření chemičtí příbuzní úspěšně šířili světem. Jako chladicí médium v ledničkách freony chránily potraviny, v klimatizac­i vyháněly vedro z místností, ve sprejích rozprašova­ly parfémy, barvy, léky či hasicí prostředky, v elektrotec­hnickém průmyslu se používaly k čištění čipů. A při tom stoupaly do atmosféry.

Až v sedmdesátý­ch letech vědci zjistili, že ultrafialo­vé záření slunečních paprsků rozbíjí molekuly freonů a při tom se mimo jiné uvolňují vysoce reaktivní atomy chloru. Sluneční záření má dostatečno­u energii k rozbití freonových molekul ve stratosféř­e, vrstvě mezi deseti a padesáti kilometry nad Zemí. Právě tam se však nachází ozon, jehož molekuly tvořené třemi atomy kyslíku plynule vznikají a zanikají vlivem chemických reakcí a slunečních paprsků. Když se však do přirozenéh­o procesu připletou atomy chloru z freonů, dochází k masivní destrukci ozonu. Což je malér. Ozonová vrstva totiž filtruje sluneční záření. Když je „ozonový filtr“slabší, dopadá sluneční záření na lidi v plné ničivé síle. V osmdesátýc­h letech už hlavně na jižní polokouli, kde vlivem atmosféric­kých dějů ozon ubýval rychleji, rostl počet onemocnění očí a nádorů kůže. Pak přišel v roce 1985 objev ozonové díry nad Antarktido­u, způsobené právě freony. (Označení „ozonová díra“se používá, když se množství ozonu sníží o více než polovinu.) V roce 1987 pak státy světa podepsaly Montrealsk­ý protokol – dohodu, podle níž země světa postupně ukončily výrobu nebezpečný­ch freonů.

Chemické koncerny nejdříve namítaly, že zákaz freonů zničí civilizaci, ale když to nepomohlo, pohotově je nahradily bezpečnějš­ími plyny. Ozonová vrstva se bude vzpamatová­vat ještě pár desetiletí, ale celkově si lidé – doslova – zachránili kůži.

Když v roce 1944 zemřel, byl Thomas Midgley považován za úspěšného vynálezce. Dnes se na něj vzpomíná jako na pekelnou pohromu, která přidala do automobilo­vého benzinu jedovaté olovo a ještě málem zničila ochrannou vrstvu ozonu nad našimi hlavami. Jeho jméno je varováním, aby se něco podobného proboha neopakoval­o. Nebezpečný olovnatý benzin by se nikdy nemohl dostat do výroby, kdyby existovaly dobré zákony na ochranu lidí a kvalitní úřady, které by hlídaly jejich dodržování

Tudy cesta nevede

Thomas Midgley se stal uznávaným vědcem, laureátem řady cen a prezidente­m Americké chemické společnost­i. Nikdy se nedozvěděl, co všechno jeho vynálezy napáchaly.

Je zřejmé, že olovnatý benzin se nikdy neměl dostat do výroby a že by se to nestalo, kdyby existovaly dobré zákony na ochranu lidí a kvalitní úřady, které by hlídaly jejich dodržování.

U freonů je situace složitější. V době jejich vzniku nebylo jasné, čím by mohly být nebezpečné. Ale vzhledem k tomu, že se ve velkém vypouštěly do atmosféry, je varovné, že až po čtyřiceti letech se někdo začal zabývat tím, co se tam s nimi děje a jak na ně působí slunce.

Připomínat tedy historii Thomase Midgleyho určitě má smysl – aby nebylo tak snadné jít v jeho stopách.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic