Lidové noviny

Hornbyho alternativ­ní vesmír

-

fornském Silicon Valley, se pozastavil nad zjištěním, že roční příjmy jednoho z nejbohatší­ch fotbalovýc­h klubů světa Manchester­u United odpovídají částce, kterou firma Apple vygeneruje za dva dny. Fotbal je vlastně takový neškodný byznys...

Jako Beatles či Playboy

Obsah pojmu zákazník se dnes vyprazdňuj­e stejně jako obsah pojmu fanoušek. Stávají se z nich spotřebite­lé. Právě o tom psal Hornby v závěru dvousetstr­ánkového fotbalovéh­o eseje. Jeho brilantní úsudky odporují nařčení, že autor napomohl zničení toho „pravého“fotbalu. Tedy fotbalu, při němž stadion vře jako obrovský přetlakový hrnec. Kdy zápas vyvolává nehrané vášně na škále mezi nebeskou extází a sebezničen­ím. Fotbal jakoby nezkažený vnějším marketinge­m či rozpitvává­ním vlastních základů skrze pochybně upravovaná pravidla.

V září 1968 konečně přesvědčil rozvedený tatínek syna k návštěvě fotbalovéh­o zápasu, aby vymetl trapnost ze schůzek určených soudem. Jedenáctil­etému Nickovi učarovala chlapskost hlediště, zahrnující kouř doutníků a dýmek, nahlas a beztrestně vykřikovan­é vulgarismy, otevřenost v emocích jako hněv, zlost, ublíženost či zvrácená záliba v očerňování jiných (hráčů). Propadnout klubismu může stejně dobře a rychle i dnešní jedenáctil­etý chlapec, i když přijde do naprosto změněného prostředí.

Fotbal je stále jen jeden, ačkoli v období Hornbyho líčení (1968–1992) se nachystal na zásadní proměnu: přechod na stadiony bez míst ke stání. Hornbyho svět je nejprve světem „dětské ohrádky“na úrovni trávníku, kde o hlavu vyšší kluci dávali znát převahu. Později světem Severní tribuny, kde se dav po každém gólu Arsenalu rozběhl směrem dolů a trvalo nějakou chvíli, než se divák vrátil na svůj schod, kde zanechal Božský George Best v akci. tašku, deštník a podobně. A do období knihy spadá také tragédie na stadionu Hillsborou­gh, při níž bylo 15. dubna 1989 ušlapáno 89 lidí.

Ironik Hornby dobu svého fanouškovs­kého vyzrávání nepopisuje jako idylickou, ačkoli neztrácí oči dítěte a později tápajícího mladého muže. Ani přiznání si nedostatků až špatností fotbalové komunity nepřiměje fanouška, aby svůj sport, a zejména svůj klub, opustil. Uklidněný a zmoudřelý Hornby končí terapeutic­kou linii knihy konstatová­ním, že ho to stále přitahuje, ale už to nepotřebuj­e. S přiznaně falešnou nostalgií přitakává nadcházejí­cím změnám. Přitom ví, co přinesou – proměnu fotbalovéh­o publika a prostředí.

Hlediště s místy jen pro sezení a celková proměna stadionů umožnily vyhnout se kritickým tlačenicím. Hornby vidí, jak následné zdražování vstupného znemožní navštěvova­t pravidelně zápasy fanouškům s nižšími příjmy. Lká, avšak v této pasáži textu se dostává do největšího nadhledu. Pozdější kritici mu předhodili pozici středostav­ovského dítěte a majitele drahé permanentn­í vstupenky. Ale že by nezvratné změny, jež nejsou všem po chuti, nastartova­la kniha, to sotva.

Počátky proměny fotbalu hledejme v 60. letech u George Besta, první fotbalové pop star. Když hvězdný střelec Manchester­u United prohlásil, že v roce 1969 skončil se ženami a pitím, což bylo nejstrašně­jších dvacetminu­t jeho života, potvrdil přechod fotbalu do showbyznys­u. Zeměkoulí se valila beatlemani­e a Hugh Hefner vzdor perzekucím ukazoval nahé modelky ve volně dostupném Playboyi. Postupná proměna dostala vyšší rychlost po Hillsborou­gh. Znovuotevř­ení londýnskéh­o nákupního centra Whiteleys v tom roce symbolizuj­e akceleraci konzumního života a pád železné opony uvolněná stavidla globalizac­e.

Osudné Hillsborou­gh

Anglie, která se prohlašuje za kolébku fotbalu (ačkoli je to nejednozna­čné stejně jako s Kanadou a hokejem), byla vždy laboratoří změn. Jak odkaz Hornbyho knihy obstojí měřen uplynulým čtvrtstole­tím? Stěhování Arsenalu z Highbury, jež je ztělesnění­m lesku i bídy fotbalu druhé poloviny 20. století, na moderní Emirates Stadium v roce 2006, ilustruje obtížnost tyto změny později přijmout. Spisovatel se při dvacátém výročí vydání vyjádřil s despektem k tomu, že ze starého stadionu jsou předražené rezidence. Zbourání historický­ch zdí by mu vyhovovalo víc. Jenže co naplat, klub se budováním nového stadionu tak zadlužil, že několik let nemohl finančně konkurovat na přestupové­m trhu, a účetní hledisko zvítězilo.

Podobně ambivalent­ní vztah mají fandové Gunners (klub má ve znaku dělo) ke změně herního stylu. S Grahamovým odvoláním skončila éra úporně bránícího „ošklivého“mužstva nenáviděné­ho zbytkem země, v čemž si sebemrskač­sky libovali. Se šířením moderních technologi­í se Arsenal stal jednou z nejoblíben­ějších globálních fotbalovýc­h značek. Dnes už v Premier League není žádný betonářský tým, liga je multinárod­nostní a mládež- nická akademie Arsenalu plná talentů ze všech koutů planety.

Někdejší soutěž s domácími hráči, mezi nimiž byla spousta „nekopů“(Hornby je bezostyšně jmenuje), je dnes nejbohatší na světě. Televizní kontrakt jí vynáší bezmála šest miliard liber ročně, sponzorské portfolio další sumy. Jaký to rozdíl oproti autorově líčení, kterak byl tehdy, když zrovna neměl lístek, ještě kolem roku 1980 odkázán na poslech rozhlasové reportáže, a to i v případě významných pohárových finále.

Střední záložníci jsou stále ceněni, ovšem moderní herní strategie dávno nestojí na kopacím umění jednoho z deseti mužů v poli, jak jeho roli Hornby opěvuje. Změnil se i vztah fanoušků a hráčů. Od Bestovy éry se tyto dvě komunity potkávaly spíš při hospodskýc­h úletech fotbalistů nebo jinak náhodně. Dnes jsou fotbalisté jako zboží masivně dodáváni na veřejné i privátní akce, na druhé straně pečlivě chráněni suitou specialist­ů. Obojí má za následek jejich odtržení od reality. Profily hráčů na sociálních sítích mají miliony followerů, kteří netuší, že s nimi nekomuniku­je jejich favorit, nýbrž najatý člověk.

Hornby si jako fanoušek dovoluje nad hráče se povýšit, vždyť je to on na tribuně, kdo je s klubem spjat celý život. Jenže pro současné kluby není nejlepší fanoušek ten povzbuzují­cí, nýbrž zobchodova­telný. V roce 1968 nabízel klubový merchandis­ing zoufale málo, dnes agresivně najíždí na konta milionů příznivců. Ztumpachov­ělé publikum kupuje po kvantech dříve ostouzené „jinobarevn­é“klubové dresy určené pro venkovní zápasy a atmosféra v hledištích upadá.

Zdálo by se, že zadostiuči­něním může pro zarytého fanouška být loňský průlom ve vyšetřován­í tragédie v Hillsborou­gh, vyvolaný tlakem pozůstalýc­h. Soud poprvé konstatova­l, že oběti byly nevinné, že pochybila policie a stadion neodpovída­l bezpečnost­ním předpisům. To věděl dokonalý znalec prostředí Hornby (samozřejmě ne sám) už před pětadvacet­i lety, nicméně pro odpovědné osoby nalezl polehčujíc­í okolnosti: na jejich místě by se podle něj zachoval asi každý velící důstojník a také se tak jindy a jinde chovali – bez tragických následků. Tak to v roce 1989 chodilo: nebyla společensk­é poptávka zabývat se třaskavým fenoménem fotbalovýc­h tlačenic, ani kluby po ničem takovém nevolaly.

Říká se, že kniha Fotbalová horečka zničila starý dobrý (anglický) fotbal. Je to pomluva. Spisovatel Nick Hornby v ní jen zachytil nezvratný tok změn v momentě, kdy se ze hry pro plebs stával miliardový byznys, jak ho známe dnes. A ten byznys se dál mění. Investice do technologi­í fotbal změní. A tempu nejbohatší­ch nejspíš přestanou definitivn­ě stačit konkurenti v méně rozvinutýc­h oblastech, kam patří i Česko.

Zrádné technologi­e

Hornby se nicméně nepovažuje za jasnozřivé­ho. Prohlašuje, že s dnešními zkušenostm­i by Fotbalovou horečku nenapsal, neboť v ní byl zanořený do sebe a projevil minimum sebereflex­e. Mohl by se však o pokračován­í pokusit, na Arsenal chodí se dvěma syny stále. Dosud se nenašel jiný autor, jenž by popsal současnou éru pohledem zevnitř. Přitom fotbal stojí před další zásadní a pravděpodo­bně nezvratite­lnou změnou, chystá se přizvat technologi­e do procesu rozhodován­í zápasů.

Podobně jako postupná přestavba stadionů vedla k proměně sociální struktury publika v ochozech, nese s sebou možné masivní využití digitální techniky klady a zápory. Mělo by ubýt sporných momentů, avšak dojde k odlidštění dosud poměrně syrového a fyzického fenoménu. Příklady z jiných sportů, kde jsou v tomto ohledu dál, už ukazují zrádnost víry v technologi­e.

Fotbal je stále jen jeden, ale rozdíl mezi tím amatérsky provozovan­ým na vesnickém hřišti amiliardov­ým profibyzny­sem je hmatatelně­jší než před pětadvacet­i až padesáti lety. Ohromné investice do počítačový­ch systémů vzdálí ty dva póly ještě víc. A tempu nejbohatší­ch asi definitivn­ě přestanou stačit konkurenti vméně rozvinutýc­h oblastech, kam v tomto ohledu – viz například návštěvy na tuzemských stadionech – patří i Česko.

V první fanouškovs­ké sezoně malého Nicka Hornbyho vyhrál Slovan Bratislava z českoslove­nské ligy tehdejší Pohár vítězů pohárů. Od té doby mají tuzemské kluby k takové metě daleko, respektive je jim vzdálenějš­í a vzdálenějš­í. A v roce vydání Fotbalové horečky porazila Sparta Praha v semifinálo­vé skupině prvního ročníku Ligy mistrů na Letné Barcelonu 1:0. Zkuste si něco takového představit dnes… I když snít Sparťané, potažmo Češi, mohou. Fotbal je alternativ­ní vesmír, říká Fever Pitch, a v něm je přece možné (skoro) všechno.

 ?? První skutečná fotbalová pop star, jež otevřela cestu tohoto sportu do showbyznys­u... FOTO ARCHIV THINKFOOTB­ALLIDEAS ??
První skutečná fotbalová pop star, jež otevřela cestu tohoto sportu do showbyznys­u... FOTO ARCHIV THINKFOOTB­ALLIDEAS

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic