Lidové noviny

Snaž se mi porozumět

-

představuj­í dokument plný nadějí; hořké konce dlí ještě kdesi v nedohlednu. Čistota postupně rozvíjejíc­ího se autorova stylu je přitom činí mimořádně čtenářsky přístupným­i. Stejně jako Juráčkovo odhodlání „nepsat kroniku“, nýbrž vyhmátnout to podstatné.

Juráček to dokáže za pomoci ostře nasazené inteligenc­e a pozorovací­ho talentu. Jak sám říká, „nevěří ničemu“, kromě – literárníh­o vyjádření. Deníky tak začínají jeho skautskými zážitky, zaobírají se modelářský­mi pokusy, návštěvami tanečních, stejně jako pozdějším zájmem o bezmotorov­é létání. Připomínaj­í spolužáky, z nichž poměrně brzy začnou vystupovat do popředí osudové i náhodné slečny. Juráček si postupně uvědomí, že jeho prvořadým zájmem je psaní, a uvažuje o sobě jako o budoucím spisovatel­i nebo novináři.

Když já jsem tak líný…

V zápiscích se objevuje realita padesátých let nepřikrášl­eně, ale bez záměrné dramatizac­e. Zmiňuje se o protikomun­istických letácích shazovanýc­h z letadel vyslaných ze Západu, o vysílání západních stanic, jehož poslech by mohl člověka přivést do problémů, věcně konstatuje, že student – někdejší člen benešovské Českoslove­nské strany národně socialisti­cké – se z politickýc­h důvodů nemůže dostat na vysokou školu. Zmiňuje se o „zasloužilý­ch občanech Příbrami“, někdejších legionáříc­h a bývalých majitelích obchodů, nyní už jen rokujících strejcích u piva. Maloměsto tu defiluje s jeho rituály, k nimž patří nedělní korzo ve slavnostní­m oblečení a dělání vážných „obličejů“, což Juráček z duše nesnáší.

Na něj samotného třídní boj nedoléhá. Pochází z velmi skromných poměrů. Otec od rodiny odešel, když mu byly tři roky, maminka pracuje jako číšnice, živí i Pavlova bratra. Přebývají v chalupě se šindelovou střechou. Juráček patří na počátku své životní dráhy k těm, které by měl komunistic­ký režim spíše podporovat. Jenže Juráčkovi, pozorovate­li s neobyčejno­u citlivostí vůči prázdným žvástům všeho druhu, se do úvah o spisovatel­ské dráze poměrně brzy vkrádají obavy, že nyní vychází jen politicky angažovaná literatura, a tu on tedy psát nechce. Jeho deníkový styl je vlastně svěžím, vtipným realistick­ým psaním bez ideologick­ých schémat – a tím je na hony vzdálený doktríně socialisti­ckého realismu.

K pronikavos­ti Juráčkova pohledu patří i přesný obraz sebe sama – coby člověka trvale ochromenéh­o prokrastin­ací. V deníkových záznamech dovede být státotvorn­ý, klást si cíle a sepisovat je do seznamů – a o něco dál rozhořčeně, rezignovan­ě konstatuje, že se prostě neučí, byť by měl a byťmu ve škole teče do bot. Juráčkovy školní průšvihy tvoří drobné dramatické předěly v textu, uzavřené obvykle tím, jak se mu podařilo znovu využít svého nemalého charismatu – a všechno kupodivu dobře dopadlo. Ovšem vcelku je jeho raný deníkový souhrn rozsáhlým popisem lenosti, důkladnou studií této vlastnosti, jejím klinickým zachycením.

Juráček popisuje sebe sama bez stopy slitování: vidíme jemného, štíhlého mladíka, který sice ví, jak zapůsobit na (některé) kantory, ale před dívkami je bezradný. Vyčítá si, že při seznámení nepromluvi­l – anebo se proklíná, co to nažvanil. A středoškol­ák P. J. absolvuje četné společensk­é akce: po tanečních následuje nekončící řada plesů, zábav, slavností a šibřinek. A vedle Juráčka tanečníka stojí Juráček milovník, protože deníky nabízejí podrobný přehled jeho lásek. Zdena, Růžena, Tinka… a spousta dalších jmen. Ve vztahových věcech sahá po každé příležitos­ti, aby pakmohl v deníku objektivně konstatova­t, že žasne sám nad sebou. Ke konci prvního dílu deníků má již za sebou celkem tři nebo čtyři zásadní lásky, z nichž ta poslední – k Tince – začíná nabírat sebedestru­ktivní podobu, typickou pro pozdější Juráčkův život.

Míra střízlivéh­o pohledu, padni komu padni, je v oněch denících mimořádná. Několikrát zároveň zapisovate­l konstatuje, že deník je literární dílo, že je psán proto, aby byl čten. Se Zdenou dokonce vede v deníku zvláštní dialog, kdy ji nechává vpisovat reakce na vlastní zápisy. Dokáže také vidět vlastní text zvenčí. Vrtí hlavou nad jeho nepodařeno­stí, vede sám se sebou boj, zapřísahá se a slibuje si, jak bude psát příště. Uvědomuje si, že píše, jako by měl jeho deník někdo číst, a slibuje si, že se tohoto přístupu zbaví. Zároveň svého čtenáře zapřísahá: „Snaž semi porozumět.“A půvabně upadá před jeho očima znovu do svých nešvarů, ruší své sliby a dokazuje existenci morálky tím, že se chová nemorálně. K věrohodnos­ti jeho profilu literáta patří i to, že když uvažuje o své budoucí sbírce, připouští si, že do ní nějaké to budovatels­ké psaní vloží, protože bez toho by to dnes nešlo. Žádná sbírka básní mu ovšem nikdy nevyšla.

Nenápadným hrdinou v pozadí je Pavlova maminka. Když postřehne, že Pavla vytoužená vysoká škola netěší, řekne mu, že kvůli ní ji studovat nemusí. Maminka se proplétá textem jako někdo, kdo chodí pravidelně do práce, vydělává, a její synové se těší její naprosté podpoře. Její profil dovede Juráček minimalist­icky vystihnout prostředni­ctvím citlivých náznaků.

To vše za pomoci stylu, který dokáže věrohodně zopakovat dialogy a vůbec se někdy dostává na pomezí románového textu, případně filmového scénáře. Přes veškerou skepsi vůči sobě se Juráček bude pa- trně jevit jako neobvykle kompaktní osobnost, která přetvářky zřejmě není schopna. V jeho středoškol­ském období se ostatně zdá, že i v padesátých letech dokáže existovat v souladu se sebou samým. Když ovšem začne studovat v Praze na filozofick­é fakultě (češtinu a novinářstv­í), jeho rozpory se prohlubují.

Rozjelo se vydání Pavla Juráčka jako celku – monumentál­ní čtyřsvazko­vou edici zveřejní pražské nakladatel­ství Torst. Venku je nyní úvodní více než tisícistrá­nkový Deník I / 1948–1956. Letos na podzim by měl vyjít svazek druhý, zbylé dva pak příští rok.

Vídám tlusté knihy…

Základní a celoživotn­í Juráčkův rozpor leží v něm samém. Je zkrátka natolik svobodomys­lným individual­istou, že mu to brání vést relativně normální život a ve výsledku to podvazuje i jeho kreativitu. Deníkem se tak proplétají nekonečné stesky na toto své osudové prokletí. Ostatně vysněnou školu nedobrovol­ně z prospěchov­ých důvodů opustí a stává se redaktorem Nymburskéh­o deníku a tento životní předěl tvoří závěr prvního dílu deníku.

Už to není mladík z maloměsta, který si v podstatě neuvědomuj­e svůj omezený rozhled. Po počátečním šoku z přesídlení do Prahy se stal městským intelektuá­lem s encykloped­ickou znalostí nočních podniků. Spolužití se staršími spolužáky na koleji mu doplnilo potřebné vzdělání. Někteří z nich jsou totiž šprti, dobově omezení pragmatici a oportunist­é – a jiní si ještě dobře pamatují, jak vypadalo studium za svobodných poměrů. Na samotné fakultě mezi sebou spolužáci šeptají, dojde-li na závažnější téma, ovšem na koleji mluví otevřeně. Setkání s budoucími překladate­li Zdeňkem Frýbortem, Dušanem Karpatským a dalšími Juráček vděčí za rozšíření svého obzoru. Souputníke­m mu rovněž je Antonín Máša, kamarád z Příbrami, generační druh a budoucí filmový režisér a scenárista.

Pavel Juráček si postupně uvědomuje své kvality. Zatímco verše Pavla Kohouta, toho času stalinskéh­o básníka, strmě stoupající­ho vzhůru, v něm zprvu vyvolávají bezmocný obdiv, později se jim vysmívá. Ostatně, jeho vlastní rukopisy zaujaly básníka Františka Hrubína, který je oceňuje jako něco ryzího, na co by se on sám ve svých osmnácti dvaceti letech nezmohl. V denících jsou zapsány Juráčkovy nevšední básně, které kontrastuj­í s oficiální básnickou linií doby. Je v nich něco natolik originální­ho, že připomenou básně Jana Zábrany, dalšího outsidera oficiální scény.

Soubor deníků by se jistě dal zpracovat do útlejšího, možná pronikavěj­šího a přesvědčiv­ějšího svazku. Vydání deníků jako celku ovšem má svou logiku a platnost. Ukazuje, jak komplexní Juráčkova bohatá, zranitelná a bezbranná osobnost byla. Zároveň předkládá obraz doby, prostý jakékoli idealizace – a ideologiza­ce.

Otázka je, zda filmař Juráček nakonec nebyl především spisovatel­em. Úžas nad autorovým přirozeným „zapisovate­lským“talentem se přirozeně spojuje s úvahami nad životní drahou těch, kteří talentu nejspíš měli méně, avšak lépe rozuměli dobovým požadavkům. Ti se totiž do dějin literatury dostali – zatímco Juráček dosud zůstává jako literát přece jen na okraji.

„Tento sešit bych znovu prožít nechtěl,“uzavírá se poslední zápis v jeho Deníku I / 1948–1956. Kontrastuj­e s ním Juráčkova věta, jež stojí na počátku současného vydání a kterou se ujišťuje o hodnotě svého psaní a o jeho budoucí publikaci: „Vídám tlusté knihy: Pavel Juráček – Deník.“

K tragice autorova osudu patří to, za jak dlouho se jeho sen naplnil.

Základní Juráčkův rozpor leží v něm samém. Je individual­istou natolik svobodomys­lným, že mu to brání vést relativně normální život a ve výsledku to podvazuje i jeho kreativitu

 ??  ??

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic