Affleck a jeho prostěradlo
Americký herec Casey Affleck v Karlových Varech představil svůj nový film Přízrak a diváci měli možnost zhlédnout první čtyři soutěžní filmy. To byly hlavní události festivalového víkendu.
Příznivci hlavní hvězdy festivalu Umy Thurmanové si museli na delší setkání s ní počkat až do nedělního večera, kdy se šťastlivci, na něž se dostaly vstupenky, mohli zúčastnit veřejného natáčení debaty Marka Ebena Na plovárně.
O něco dříve se dočkali ti, které zajímal herec Casey Affleck, jenž stejně jako Uma Thurmanová převzal od Jiřího Bartošky Cenu prezidenta MFF Karlovy Vary. V neděli odpoledne doprovodil Casey Affleck festivalovou premiéru svého nového filmu Přízrak. Snímek o duchovi bloudícím prázdným domem byl skvěle přijat na festivalu Sundance, pro odpolední karlovarské publikum ve Velkém sále mohl být jakýmsi testem divácké vyspělosti. Casey Affleck v něm má po většinu času podobu ducha – naivisticky stylizované postavy ve velkém prostěradle, jen s dvěma otvory pro oči.
Scenárista a režisér David Lowery s Caseym Affleckem natočil již snímek Ain’t Them Bodies Saints (2013), v němž byla stejně jako tentokrát Affleckovou partnerkou Rooney Maraová.
Režisér David Lowery k výběru herců podotkl, že scénář psal bez konkrétní představy. „Většinou mi věci trvají hodně dlouho, ale tohle byl naopak velmi rychlý proces. Scénář jsem napsal, aniž bych zároveň vymýšlel, kdo bude ve filmu hrát. Ale Casey byl potom moje první volba.“
Lowery pro Přízrak zvolil výrazně úzký obrazový formát, navíc se zaoblenými rohy, takže výsledek zanechává u diváků zvláštní pocit „domáckosti“a zároveň kýžené přízračnosti. „Tenhle estetický efekt pro nás byl velmi důležitý,“potvrdil režisér. „Je v tom cosi klaustrofobního, zároveň to může působit jako starý diapozitiv, mísí se tam mnoho asociací.“
I tato výrazná estetická stylizace může spolu s tempem filmu a jeho filozofickou ambicí představovat pro některé diváky výzvu. To je ovšem podle Casey- ho Afflecka v pořádku: „Každý dobrý film je experiment. A stejně jako u experimentu v laboratoři jej nelze hodnotit podle toho, zda se povedl přesně podle očekávání. Důležité je, kolik jste se z experimentu naučili.“
V závěru tiskové konference se Casey Affleck sám ujal kladení dotazů režisérovi Davidu Lowerymu. A tak se novináři dozvěděli například podrobnosti o kostýmu ducha, který Affleck nosil.
„Má původní představa byla, že skutečně jen prostě přes někoho hodíme prostěradlo,“vysvětlil režisér. „Ale ukázalo se, že by to vypadalo hloupě, jako při dětské hře. Proto jsme museli na kostýmu nakonec hodně zapracovat.“Duchova podoba je dílem kostýmní návrhářky Annell Brodeurové, která dodala prostěradlu množství nenápadných „vychytávek“a dosáhla tím patřičného výrazu. „Jsou to třeba ty malé obrazovky v místě očí, díky kterým jsi v kostýmu ve skutečnosti viděl ven,“připomněl Lowery Affleckovi. Dodal, že práce s touto postavou byla z velké části i loutkoherecká, aby se kostým pohyboval právě tak, jak filmaři zamýšleli. „Aby něco vypadalo jednoduše, je to často velmi složité,“shrnul režisér. Snímek Přízrak bude po nedělní premiéře na festivalu k vidění ještě v úterý a v pátek.
Chlapi pláčou
Hlavní soutěž odstartoval v sobotu emocionálně silný snímek režiséra Alena Drljeviče Chlapi nepláčou. V terapeutické skupině se v něm sejde skupinka mužů různých národností, kteří si všichni nesou skryté či zjevné zranění z válečného konfliktu v bývalé Jugoslávii. I když boje skončily před relativně dlouhou dobou, muži si některé zážitky uchovají do konce života. Ať jde o bosenského mladíka, který se chtěl vyhnout odvodu a udala jej vlastní matka, nebo o Srba, který neměl odvahu odmítnout, když mu plukovník dal do ruky zbraň a přiměl jej střílet na bezbranné lidi. V průběhu terapie dojde na přehrávání traumatických situací i na nečekaný vývoj uvnitř skupiny.
„Nejde jen o fiktivní koncept, podobné skupiny se v bývalé Jugoslávii skutečně scházejí,“uvedl v Karlových Varech režisér Alen Drljevič. „Původně jsme dokonce zamýšleli náš film jako dokument, ale pak jsme se rozhodli, že hraný snímek bude vhodnější.“
Navzdory názvu se ve filmu pláče. A také v něm proudem teče alkohol, který má hrdinům pomoci zapomenout na tíži života, spíše však rány prohlubuje. A také v něm zní sladká píseň o moři, lásce a bezstarostném životě, kterou kdysi znali všichni Jugoslávci.
Kupodivu oba zmíněné motivy se objevují i v druhém soutěžním filmu, Arytmii ruského režiséra Borise Chlebnikova. I tady si lidé sentimentálně zazpívají dovolenkovou píseň z mládí a alkoholem zahánějí frustraci z těžkostí života. Snad jde o příznačnou charakteristiku obou geografických oblastí, odkud filmy pocházejí. V Arytmii je hlavním hrdinoumladý lékař záchranné služby Oleg, který zastává možná trochu svérázný, ale rozhodně lidský přístup k pacientům. V tom se neshodne se svým novým nadřízeným, jemuž jde hlavně o formální efektivitu výjezdů. Oleg má navíc problém doma: jeho manželka, také lékařka, se s ním chce dát rozvést. Jako vhled do světa současné mladé a inteligentní ruské generace tento snímek rozhodně stojí za zhlédnutí.
Průnik motivů pokračoval i v nedělních soutěžních premiérách. Film francouzského režiséra Nicolase Silhola Korporace také řeší konflikt nelidského systému s osudy jednotlivců. Úspěšná a výkonná personalistka Emilie se ocitne v krizi, když jeden z jejích podřízených spáchá sebevraždu. Stal se totiž obětí cíleného nátlaku firmy, která jej chtěla rafinovaným psychologickým terorem donutit k podání výpovědi. Emilie je za tento systém spoluzodpovědná, nyní by se však ráda vyvinila. Proto začne spolupracovat s inspektorkou bezpečnosti práce, která celý incident vyšetřuje. České publikum uvyklé všelijakým standardům korporátní etiky bude možná trochu nevěřícně zírat na ukázku francouzské debaty o právech zaměstnanců a so- ciální zodpovědnosti zaměstnavatelů. Socialistická tradice francouzského filmu se tu dostává až do nechtěně groteskní podoby především v postavě neohrožené bezpečnostní inspektorky, která souběžně s vyšetřováním úmrtí oběti bossingu běhá po střechách a měří zábrany, přes které by mohli přepadnout stavební dělníci.
Cesta svatého Gamsachurdii
Zatím posledním předvedeným snímkem z hlavní soutěže je Chibula gruzínského režiséra George Ovashviliho. Chibula je jméno horské vesnice, kde v roce 1993 za nevyjasněných okolností skon- čila životní pouť prvního demokraticky zvoleného gruzínského prezidenta Zviada Gamsachurdii. Snímek líčí cestu prezidenta, sesazeného vojenským pučem a doprovázeného hrstkou věrných, do horského úkrytu. Ovashvili podle vlastních slov nezaujímá politické stanovisko, soustřeďuje se na obraz člověka, který se musel vyrovnat se ztrátou moci a hledá způsob, jak dostát svému poslání.
Výsledek je prazvláštní: diváka může téměř napadnout, že oceňovaný režisér George Ovashvili (* 1963) musel v mládí vidět dost filmů o Leninovi. Tak je tento pomník Zviada Gamsachurdii toporný. Prezident trápený mukami pochybností o svých rozhodnutích nechce opustit svůj lid, proto odmítá odejít do exilu. Pronáší vzletné věty, s něhou pohlíží na gruzínské dívky, které mu pějí vlastenecké písně, dojímá se pohledem na pasoucí se srnky a dobrosrdečně se rozesměje při pohledu na nedopatřením odhalenou zadnici svého souputníka. Možná při každém takovémto záseku sochařského dláta kdesi zemřel anděl dobrého vkusu. V každém případě při novinářské projekci co chvíli odešel někdo z diváků a původně zaplněný sál ke konci znatelně prořídl.