Kohl na plátně idejí

Kancléřův odkaz slouží jako samoobsluha postojů

Evropa se rozloučila s velkým Evropanem, Německo s velkým Němcem a padala u toho velká slova. Nic jiného se při pohřbu Helmuta Kohla ani čekat nedalo. Přesto by nemělo zaniknout, že za těmi velkými slovy je něco nuancovanějšího. Jinak řečeno: jak už to u zesnulých velikánů bývá, jejich odkaz se vykládá různě, často spíše podle potřeb současnosti než podle jejich autentických postojů a názorů.

Angela Merkelová, Kohlova nástupkyně v čele CDU, řekla, že mnohé z toho, co považujeme za samozřejmé, učinil samozřejmým až kancléř Kohl – třeba sjednocení západní a východní Evropy či otevřené hranice. Pěkně řečeno, ale co znamenají otevřené hranice v intencích Helmuta Kohla? Jemu šlo o odbourání hraničních kontrol v schengenském areálu a důraz na jeho hranici vnější. Ale esejista Jakob Augstein před pěti lety napsal, že „Kohl se stal vůdčí postavou levicového snu – tím, kdo zbořil hranice“. V září 2015 Německo otevřelo hranice bez ohledu na Schengen. A před rokem Kohl prohlásil, že Evropa nemůže pojmout miliony uprchlíků a stát se novým domovem pro miliony lidí v nouzi z celého světa. Teď je z toho všeho samoobsluha názorů a postojů pro každého.

Kohl narušuje i obrázek příkopu mezi západem a východem EU: na jedné straně zcela otevřený západ a na druhé straně bigotní východ vedený Kaczyńským a Orbánem, jimž se protiví jen pár liberálů jako Donald Tusk. Ve vztahu ke Kohlovi vidíme cosi jiného: na jedné straně sám Kaczyński v roli umanutého kritika všeho německého, na druhé straně Orbán i Tusk na jedné lodi těch, kteří se snaží udržet v EU co nejvíc z Kohlova ducha. I proti těm, kteří Kohlovu starost o evropskou identitu považují za historickou veteš. Zbyněk Petráček