Žena, která proměnila (nejen) Francii
Simone Veilová, symbol ženské emancipace, přežila holokaust, prosadila přes tvrdý odpor interrupci a předsedala Evropskému parlamentu
Vpátek 30. června zemřela v 89 letech žena, která se po několik desetiletí těšila ohromné oblibě Francouzů. Pro svou povahu a celkové působení ve společnosti – trochu jako Olga Havlová. Do té míry, že už padají návrhy, aby byla uložena do pařížského Pantheonu, hrobky největších postav republikánské Francie, v níž leží zatím pouze čtyři ženy.
Její místo ve francouzském povědomí je těžko popsatelné, vymyká se. Je spojeno s hrůzou holocaustu, s bojem za emancipaci žen, s evropskou integrací. Neomezuje se na jednu roli, patří ke svědomí národa, ztělesňovala to nejlepší, co v něm bylo. Je vnímána jako symbol hrdosti, důstojnosti, pevnosti, věrnosti svému přesvědčení, zájmu o utrpení druhého. Nepatřila k žádné ideologii, neznala její předpojatost, politicky stála v souladu se svým sociálním postavením ve středu. Symbol ženské emancipace a zrovnoprávnění, velká inteligence, ušlechtilá tvář. Zastánkyně francouzsko-německého smíření, první zvolená předsedkyně Evropského parlamentu.
S číslem na předloktí
Prošla si tím nejhorším, co si lze představit: celá židovská rodina deportována z Nice do Osvětimi, mladá Simone přežila koncem války pochod smrti, který před jejíma očima nevydržela její matka. Celý život pak věnovala v mnoha formách tomu, aby holokaust neupadl do zapomnění, neskrývala číslo vytetované na svém předloktí, stála v čele Nadace pro udržení paměti holokaustu.
Po válce se pustila na pařížské politologii do studia práva, jako mladičká se vdala, měla tři děti. V buržoazních kruzích Francie tenkrát nebylo zvykem, aby žena pracovala, Francouzky mohly volit až od roku 1946, až do 70.let neměly právo mít svoje bankovní konto. Ona trvala na vlastní profesi, chtěla být advokátkou (její matka kdysi kvůli rodině zanechala studia chemie). Po dlouhém sporu s mužem, který byl proti, se dohodli na kompromisu; půjde do justice. V několika funkcích se tam objevila jako první žena, musela se vždy prosadit, pracovat více než ostatní. Několik let měla na starost vězeňství, byla tajemnicí Nejvyšší soudní rady v kabinetu ministra spravedlnosti. V roce 1974 jí nový premiér Jacques Chirac nabídl jako druhé ženě od války post ministryně, bylo to zdravotnictví.
Na začátku revoluce: za právo ženy rozhodnout se o dítěti
Zadání: přesvědčit poslance, aby přijali zákon o umělém přerušení těhotenství. Bylo šest let po studentských nepokojích, které do Francie vnesly ducha liberalismu a rovnosti. Platil ale stále předválečný zákon kriminalizující ženy, jež by podstoupily potrat; například v roce 1971 jich bylo takto odsouzeno 518. Mezitím posílilo ženské hnutí, Planning familial a hnutí MLAC organizovaly protizákonně ženám, které neměly na odjezd do Británie či Holandska, pomoc s ilegální in- terrupcí, demonstrovaly. Ženy chtěly samy rozhodnout, kdy budou mít dítě. Přišel manifest 343 známých žen, které přiznaly, že samy potrat podstoupi- ly (včetně třeba Simone de Beauvoirové). Odhady mluvily o 300 000 nelegálních potratech ročně.
V tomto klimatu se nový prezident Giscard d´Estaing rozhodl interrupci liberalizovat (jeho premiér Chirac to neschvaloval), vláda souhlasila. Text měla v parlamentu prosadit Simone Veilová.
Její vystoupení je dodnes pověstné: čelila po tři dny, 25 hodin čistého času, v přímém přenosu televize téměř pěti stovkám mužů (v parlamentu bylo tehdy pouze osm žen), většinou nepřátelsky nastaveným. Vyslechla si spoustu osobních urážek, nadávek, vulgarismů, včetně toho, že chce prý házet embrya do kremační pece (to vmetli jí, která přežila skutečné pece).
Dostala tisíce nenávistných dopisů s výhružkami smrtí, často antisemitského tónu, její dům pokryly čmáranice hákových křížů, katoličtí integristé proti ní rozpoutali kampaň: chce prý prosadit vivisekci. Před parlamentem se srotily skupinky modlící se růženec. Když se vrátila v noci domů, ležela tam velká kytice s gratulací od premiéra Chiraka. Osobně interrupci neschvaloval, když se ale vláda rozhodla pro, svoji ministryni v její argumentaci vehementně podporoval.
Klidnou a věcnou argumentací, důstojností, s jakou se nenechala vyprovokovat, se jí, matce tří synů, nakonec podařilo v půl čtvrté ráno poslance přesvědčit o oprávněnosti zákona, který do hloubky změnil klima ve společnosti. Pro zákon hlasovala především levice, z vládního tábora třetina, 284 hlasů proti 189.
Podle přesvědčení Simone Veilové zákon prosadil základní právo žen: rozhodovat o svém těle. „Žádná žena se neuchyluje k interrupci s lehkým srdcem. Je to pro ni vždycky drama a dramatem vždy zůstane,“řekla poslancům. Spolu s legalizací antikoncepce, která přišla koncem 60. let, to byla ve Francii pro ženy revoluce. Statistiky ukázaly, že po přijetí zákona porodnost nijak neklesla, jak někteří bili na poplach. Ukázalo se tak, že natalita a legální interrupce spolu nesouvisí. A dnes je to země s nejvyšší porodností v Evropě s 2,08 dítěte na ženu. Zákonu se stále říká zákon Simone Veilové.
Francouzsko-německé smíření
Ve veřejném životě Veilová zůstala. V 90. letech byla znovu ministryní zdravotnictví, v roce 2010 byla zvolena, opět jako jedna z prvních žen, do katedrály francouzského intelektu, do Francouzské Akademie. V roce 1979 vedla kandidátku francouzských centristů UDF do prvních voleb do Evropského parlamentu a byla zvolena jeho první předsedkyní.
Ač přežila Osvětim, byla zastánkyní francouzsko-německého smíření a evropské integrace. Činila rozdíl mezi ideologií a národem, zasazovala se o novou Evropu. Několikrát jsem měl tu čest ji spolu s jejím mužem hostit na české ambasádě v Paříži; tvořili nádherný pár, bylo mezi nimi i ve vyšším věku cítit jemné pouto blízkosti, vydrželi spolu celý život. Řízením osudu zemřela jen pár dnů po Helmutu Kohlovi, druhém velkém architektovi sjednocené Evropy. Státní pohřeb bude mít ve středu 5. července v pařížské Invalidovně, promluví na něm zřejmě prezident Macron.