Nebát se a nemást aneb o migrační krizi
Stát se nesmí řídit jako firma, odporují někteří politici a publicisté Babišovi, jehož firmy vzkvétají. Řídit stát jako firmu přitom u normálních lidí znamená starat se jak o její prosperitu, tak i o bezpečnost. To znamená neparcelovat stát na partajní latifundie, ale řídit jej jako celek. To znamená řešit problémy komplexně, nikoliv jenom ve prospěch některých resortů – protože ty zanedbané, obecně řečeno nejslabší články, násobené nesouhrou mezi nimi, představují nezanedbatelné riziko.
Z tohoto pohledu vychází cost/benefit analýza, tedy vztah mezi žádoucím cílem a výdaji. Jinými slovy, je nejen legitimní, ale naprosto nutné se ptát, je-li vůbec jaká souvislost mezi státními výdaji na obranu a bezpečnost na jedné straně a zkvalitněním obrany a zajištěním bezpečnosti na straně druhé. A jestli je, jak je konstruovaná a nakolik je efektivní.
Bezpečnostní analytik Miloš Balabán problematický vztah EU k naší bezpečnosti v prostředí ovlivněném důsledky migrační krize pořešil akademicky, nicméně výsledek jeho analýzy si vynutil do titulku jedno jadrné slovo: „pokrytectví“.
EU po nás chce migrační solidaritu, aniž by se však kdy koho její nejmocnější členové ptali, než se utrhli z řetězu, zda rozbít Libyi a destabilizovat Sýrii. Neradili se s ostatními, zda je rozumné rozrazit dveře pro migrační vlnu a ještě migranty zvát, ani se neradili s ostatními, jak tyto chyby napravit – ale nyní se dožadují pomoci řešit spoušť, co nadělali.
Ke vnucovaným migračním kvótám, které bychom měli pod hrozbou sankcí naplňovat, se druží další destabilizující prvek, pocházející zase z NATO. Je prý nezbytně nutné vynakládat dvě procenta HDP na zbrojení, aniž by se kdo obtěžoval odpovědět na otázku, proč a čeho tím má být dosaženo ( kromě potvrzení vlády „deep state“, tedy vojenskoprůmyslového komplexu, před nímž varoval americký prezident Dwight Eisenhower již v roce 1961).
Věcně a komplexně proti fatálnímu strachu
Proto je potřeba přistoupit k zajištění obrany a bezpečnosti České republiky nikoliv ideologicky, ale věcně a komplexně.
Nejprve vypracovat analýzu, co nám hrozí, jaká jsou rizika, co proti tomu můžeme dělat, na co z toho máme a co budeme muset přežít a jak to vše dlouhodobě zařídit. Návrh opatření musí být směrován prioritně na příčiny, poté na jev samotný a pak na jeho následky.
Proto je naprosto logické, že nelze celá ona dvě procenta HDP alokovat bezmyšlenkovitě a neodpovědně do zbrojní výroby, ale je třeba určitou část mnohem perspektivněji a efektivněji směrovat do zdrojových oblastí migrace tak, aby se tam dalo lépe žít. Přesně tak, jak kupodivu rozumně tvrdí německá vláda.
Chápu přitom, že někteří politici by byli schopni pokračovat v sebevražedné politice, tedy vrhnout celá dvě procenta HDP do zbrojení a zbrojní přebytky potom poslat do oněch zdrojových zemí migrace coby svérázný příspěvek ke zmírnění migračních tlaků.
Katastrofální důsledky dosavadní politiky jsou tak zjevné, že dokonce docházejí i některým politikům.
Někteří z nich začínají mluvit oMar- shallově plánu pro Afriku. Tím by byla šance zmírnit migrační tlaky. Druhým krokem by byla stabilizace přechodových států. Třetím krokem pak zvýšení ochrany evropských hranic a nakonec kultivace přijetí uprchlíků, kteří vždy nějací budou (a hospitalizace politiků, kteří tvrdí, že tomu dokáží úplně zabránit).
A pak reflektovat celý problém znovu, periodicky opakovat a zapojit do tohoto procesu odborníky z akademické sféry. Nechat ale také vypracovávat analýzy z různých zdrojů, aby byla potlačena možnost zásadních deformací v přístupu a uhlazování výsledků kvůli politikům, kteří prý mají již tak život jen samou nesnáz.
Cílem by pak mělo být nastavit celý systém tak, aby do maximální možné míry zamezil tomu největšímu nebezpečí, které by mohlo společnost fatálně vysílit – totiž manipulaci se strachem.