Symbolická imaginace
jako jistý způsob scénického tvoření, povyšoval jeho existenci na prioritní řád, jenž spočívá především v zachycení procesu tvorby inscenace; prostě myslel obrazem.
V nové inscenaci inspirované dílem dánského spisovatele Hanse Christiana Andersena je to však s touto povahou scénování krajně složité, neboť se v ní prolíná více faktorů, které zvětšují působení subjektivní imaginace. Za tvůrce inscenace kromě Andersena je označen kolektiv, který ji stvořil; tedy všichni, kdo do ní vtiskli své subjektivní představy. Byl pro ně vyhrazen velký prostor jako pro jednu z klíčových složek inscenace. Opět to není u Mikuláška nic nového, viděli jsme Na zábradlí některé jeho inscenace jako Hamleti nebo Požitkáři, v nichž „kolektiv“přispíval svou imaginací k tvorbě obrazů, jimiž se „myslelo“o herectví nebo o smrti.
Tentokrát se ovšem imaginace jako subjektivní obrazotvorný zážitek vrací až do dětství, k prožitkům, které v tvůrcích trvale ovlivňují jejich vidění a vnímání. A vedle toho jdou přirozeně obrazy, jež tak nebo onak pramení z Andersenovy tvorby, ale především opět z jejího uchopení v subjektivním zakoušení a chápání tvůrců inscenace. Imaginativní symboly se protínají, střídají, vrší, zanechávají pocit sice sugestivní, leč nepřehledné reality.
V anonci na webových stránkách Divadla Na zábradlí je u AnderSnu seznam postav, které vycházejí z postav Andersenových jako Sněhová královna, Kaj, Císař. A je tu také Božena Němcová. Přiznávám, že jedna ženská postava je oblečením i maskou podobna slavnému Hellichovu portrétu spisovatelky. Bohužel i nejrůznější fragmenty textu odmítají možnost přímočarého odkazu k realitě, Boženu Němcovou lze vnímat právě jen jako obraz, jejž lze těžko dekódovat a je možné jej uchopit jenom v komplexitě celé inscenace. Ostatně: v inscenaci tato kvalita výrazně převažuje, především vnímáme obrazy utvářející onu komplexitu: od bizarních masek postav, kostýmů i scény Marka Cpina až po pohyb nejrůznějších předmětů, jež se samy o sobě rovněž stávají nositeli symbolické imaginace, vzdorují vztahům k realitě, znázorňují sugestivní fiktivní svět. Nebylo to při této inscenaci poprvé, co jsem si při vnímání a reflektování tvorby Jana Mikuláška vzpomněl na teoretika umění Maxe Imdahla a jeho vidoucí vidění – „sehendes sehen“–, které se snaží překonat vnímání viděného pomocí známých skutečností a předvést svět jinak. Koneckonců: je jistě inspirující úsilí pronikat ke složitému složitostí. Zůstává ovšem otázka, kolik diváků je tímto viděním obdařeno a je na toto divadlo, jež překračuje hranice principů, které kdysi konstituovaly divadlo jako specifický druh umění, připraveno. Neboť tu vstupujeme do prostoru, v němž se rýsují zcela nové a jiné parametry, jež pojem divadlo posouvají, ne-li zpochybňují.
AnderSen
Autor je teatrolog