Nejbohatší bezdomovci světa
Když produktivní ekonomiky produkují holobyty pro single softwarové inženýry
Pravdivý příběh. Zaměstnanec velké světové korporace, žádný uklízeč, ale dobře vydělávající softwarový inženýr, je bezdomovec. Muž známý v médiích pod křestním jménem Brandon přicestoval z rodného Massachusetts do San Franciska, aby získal nejprve stáž a později i lukrativní práci u společnosti Google (přesně řečeno u společnosti Alphabet Inc., která Google provozuje).
Jenomže při shánění bytu narazil na problém: nájemné by spolklo podstatnou část jeho platu. Nezůstalo by na splácení studentské půjčky v hodnotě 22 434 dolarů. Řešení? Brandon se nepřipojil k odborovému hnutí „Konec levných softwarových inženýrů“, ale koupil si dodávku. V ní přespává na firemním parkovišti. Všechny potřeby, včetně hygienických, je možné uspokojit v areálu firmy, v dodávce pouze přespává.
Jiný, navazující příběh. Společnost Alphabet, která ví o bytové krizi v Kalifornii, hodlá investovat až 30 milionů dolarů do mobilních buněk, které by měly poskytnout přístřeší třem stovkám převážně mladých zaměstnanců. Facebook plánuje pro své zaměstnance až 1500 ubytovacích míst v kalifornském městě Menlo Park.
Balassa–Samuelsonův efekt
Vzniká otázka: to Amerika opravdu tak zchudla, že pracovníci velkých světových korporací musejí bydlet v holobytech? Anebo jsou ty korporace tak lakomé?
Odpověď na první otázku: naopak, Amerika zbohatla. V bohatých zemích je zpravidla všechno dražší, přičemž bydlení a školné jsou na prvním místě. Tento jev je v ekonomické teorii znám jako Balassa-Samuelsonův efekt. V ekonomice, která je vysoce produktivní, bývají relativně levné tzv. obchodovatelné komodity. Vše, co lze vyvážet a dovážet: potraviny, oděvy, nábytek, automobily, elektronika. Drahé bývá vše, co dovézt nelze: nemovitosti a většina služeb jako školy, právníci, restaurace, kadeřníci a tak dále. Když příjmy rostou rychleji než produktivita ve stavebnictví, porostou ceny bytů. A pro- duktivita ve stavebnictví spíše klesá v důsledku různých zákonů a předpisů. (Upřímně, obytné věžáky v centru Prahy by si většina z nás asi nepřála...)
V ekonomikách, kde je produktivita vysoká, bývá i bydlení mimořádně drahé. Byty nelze do Kalifornie levně dovážet z Číny jako telefony, tablety a jiné elektronické hračky. Pozemky už vůbec ne. A jdete-li do soudního sporu, vezmete si raději právníka, který má za sebou Harvard či Yale, kde platil tučné školné.
V ekonomice, v níž je hodně peněz, budou právě tyto položky nadproporcionálně drahé, jak už před desítkami let poznamenal profesor Paul Samuelson. Je to ekonomický zákon, který nelze obejít. Hypotetický odborový svaz softwarových inženýrů by snad mohl vymoci o pár procent vyšší platy, kdyby byl silný a dobře organizovaný. I kdyby ale vystávkoval zdvojnásobení platů, růst cen bydlení a služeb by rychle dohnal růst příjmů. Ekonomické zákony jsou silnější než jakýkoli odbo- rový svaz. Což je odpověď na druhou otázku: každá korporace je lakomá, ale pokud sídlí v lokalitě s vysokou produktivitou, vypadá, že je ještě lakomější.
Na co teorie zapomněla
Přesto se do mysli vkrádají pochybnosti. V 50. letech byly americkými průmyslovými šampióny města jako Detroit nebo Pittsburgh. Přesto neexistovaly případy, že by inženýři u firem jako Ford, Kodak či US Steelmuseli bydlet na firemním parkovišti v dodávce. K americkému způsobu života tehdy patřilo, že každý dělník uživí ženu v domácnosti, tři děti, pohodlně splatí hypotéku na vlastní dům, má televizor, jezdí velkým autem a scénky z rodinných výletů fotí na barevný film Kodachrome. To vše z normální mzdy.
Televizory a fotoaparáty jsou dnes levnější než kdy dřív, jak je možné, že nejzákladnější potřeby – bydlení a rodina – jsou nyní přepych? V Kalifornii žijí nejbohatší bezdomovci na světě. Kde je chyba?
Jednou z možných odpovědí je chyba v převládající ekonomické teorii. Ekonomie hlavního proudu se v poválečném období soustředila na úzké chápání inflace. Zapomnělo se na původní význam slova, který znamenal růst objemu peněz v ekonomice. Zapomnělo se, že existuje i úvěrová inflace (a v dobách krize také úvěrová deflace). Indexy spotřebitelských cen bylymetodickými změnami v 80. a 90. letech prakticky vykastrovány. Vycházejí sice „hezky“, ale index inflace, který není schopen zachytit bublinu v cenách nemovitostí, nutně vedl (a povede) k chybně stanovené měnové politice. Výsledek: zhoubné bujení úvěrů a bankovní krize.
Dnešní centrální bankéři pomalu a zdráhavě znovuobjevují žárovku, když uvažují o „experimentálních“cenových indexech, které by zahrnovaly i přímé zohlednění cen nemovitostí. Jedna velká světová úvěrová krize asi nestačila jako podnět k zamyšlení. V každém případě jsou platy centrálních bankéřů stále takové, že se dotyční nemusejí bát života v mobilních buňkách.