Obyčejná sázka na jistotu
Na bienále v Benátkách záleží především na kurátorovi mezinárodní výstavy v prostorách Arsenalu a v Giardini, nakolik se mu podaří postihnout vývoj současného umění. Letošní ročník nepředkládá žádnou neotřelou koncepci, ale spíš jen výběr umělců. Ani ti však většinou nijak zvlášť nevybočují. Přesto celkové uspořádání působí poměrně přehledně. Jiná záležitost je, jak se představují jednotlivé národy, které samy rozhodují o výběru.
V národních pavilonech, rozestavěných v parku Giardini, bývají tradičně zajímavé koncepce ruských, německých, japonských či francouzských expozic. Čas od času zazáří i instalace menších národů, jako jsou třeba Finové nebo Dánové. V Československém pavilonu je střídavě oblačno. Naše účast má dlouhou tradici, pavilon byl postaven již za první republiky a po rozdělení státu se v něm pravidelně střídají Češi se Slováky (ti jsou zastoupeni tentokrát).
Použijte vlastní představivost
Zato koncepcemezinárodní výstavy v budově Arsenalu, kterou připravila francouzská kurátorka Christine Macelová (působila například v pařížském Centre Pompidou, opakovaně připravovala pro Benátky francouzskou expozici), je velmi široká. Letos se zaměřuje na prostor a čas. Nejen svým takřka bezbřehým tématem, ale také podobným výběrem autorů. Také neodmítá žádný z výrazových prostředků a jejich třeba i nezvyklé kombinace.
Výstava se rozbíhá do několika sekcí, ve kterých kurátorka sleduje současnou tvorbu z různých úhlů pohledu. Zajímá ji, jak může umění ovlivnit vzájemné vztahy a pochopení mezi odlišnými kulturami, mezi lidmi myslícími zcela rozdílnými způsoby, které přináší jiná tradice a zkušenost.
První část se věnuje především veřejnému prostoru a také spolupráci diváků s umělci, kteří je vybízejí, aby v rámci jejich nápadů uplatnili vlastní představivost. Pákistánský umělec Rasheed Araeen (* 1935) nabízí ve své rozsáhlé instalaci z barevných dřevěných krychlí nekonečné množství jejich sestav. Koncepce může naznačovat proměnlivou historii naší civilizace, která není dána přesnými zákonitostmi, ale přesto lze vypozorovat určité principy, jimiž se řídí. Může znamenat i přírodní řád, jehož součástí je samozřejmě chaos a náhoda. Nápad s nekonečným přeskupováním různobarevných krychlí v daném prostoru potěší svou hravostí, ale rozhodně nejde o převratnou koncepci.
Lee Mingwei, narozený na Tchaj-wanu (* 1964), představuje celkem působivou instalaci ze špulek s barevnými nitěmi, propojenými s textiliemi, na kterých jsou z nití vytvořené „výšivky“a skrumáže. Každý návštěvník pak může k dílu přistoupit a vyšívání si vyzkoušet.
Tenisky místo květináčů
Jiná část budovy je věnována Zemi a proměnám přírody v různých denních a ročních dobách. Půvabnou a technicky značně náročnou videoinstalaci amerického umělce Charlese Atlase (* 1949) dotváří až minimalisticky úsporná a přitom z exotických kultur vycházející hudba. Čas ubíhá, proměňující se obrazy vyvolávají až romantickou náladu. Koncept však v sobě skrývá i lehkou ironii reagující na současnou popkulturu.
S jemnou nadsázkou reaguje na dnešní dobu francouzský umělec Michel Blazy (* 1966), který vytvořil „stěnu“, v níž do párů starých tenisek vsadil nejrůznější rostliny. Jde snad o vtipnou, ale nijak zvlášť původní instalaci. Nápadů tohoto druhu se již na nejrůznějších výstavách vystřídaly celé řady. Živý odkaz minimalismu rozvíjí mladý Švýcar Julian Charriere (* 1987). Přitom ale na druhou stranu vychází z přírodních dějů a v jejich důsledku vznikajících struktur.
Kurátorka se v jedné z částí výstavy zabývá smyslem tradic a hodnot s nimi spojených. Vlastně připomíná proud v umění, který vychází z až archeologických přístupů, v nichž se umělci vmyšlenkách a principech své tvorby obracejí k odhalování minulosti a jejího spojení se současností Česko v mezinárodním pavilonu Arsenal zastupuje malíř Luboš Plný, který dřív sám stával jiným výtvarníkům jako model. Známý je kresbami připomínající art brut (na snímku). Výběr do československého pavilonu určuje Národní galerie a na některých ročnících nás reprezentovaly osobnosti jako Jiří Kolář, Ivan Kafka nebo František Skála. Letos v něm vystavují Slováci.
a budoucností. Tento trend zajímavým způsobem dokládá Američanka Michelle Stuartová (* 1933), která vytváří vrstvy z různých prvků, struktur a fragmentů, v nichž se ukrývá dávno uplynulý čas. Španělská umělkyně Teresa Lancetaová (* 1951) dokládá ve svých tapiseriích obnovený zájem o dekor a ornament, který byl kdysi meziválečnou avantgardou zcela zavržen.
Jiný oddíl je věnován tradici vycházející z uvažování šamanů a z umění, které s ním souvisí a jež nemá vůbec nic společného s racionální evropskou kulturou. Věnuje se ovšem i případným vlivům evropského umění na tvorbu mimoevropských národů. Kurátorka se zabývá i projevem, který se ocitá na pomezí různých uměleckých oblastí.
Například prostorová instalace Karly Blackové (* 1972) z Velké Británie se v prostorovém řešení blíží scénografickému pojetí. Totéž platí pro monumentální a přitom velmi příjemně působící hravou sestavu textilních pruhů Američanky Sheily Hicksové (* 1934), Peter Miller (* 1978, USA), který žije v Německu, se zase zabývá projekcí spojenou se sugestivním zvukem. V poslední části výstavy se kurátorka věnuje času a nekonečnu. Zamýšlí se nad tím, proč se umělci vracejí k minulým epochám a čím je mohou inspirovat.
V italských Benátkách právě probíhá nejsledovanější umělecká akce roku – 57. ročník Benátského bienále. Jeho kurátorka Christine Macelová z pařížského Centre Pompidou sezvala výtvarníky z celého světa, výsledek ale příliš neoslní.
Konzervativní výběr
Z Čechů byl k účasti na mezinárodní výstavě v Arsenalu přizván poměrně neznámý umělec Luboš Plný (* 1961), jehož zvláštním způsobem výlučné kresby vystavovala před časem pražská Galerie Pecka. Jak je vidět, vnější pohled bývá někdy docela poučný a naznačuje, že umělci uznávaní našimi odborníky se nemusejí shodovat s těmi, které vyhledává svět. Nad touto skutečností bychom se měli aspoň zamyslet. Ale to na druhou stranu neznamená, že náš vlastní názor musí být horší. Prostě je jen víc možností, jak umění vnímat a posuzovat.
Pokud bychom měli hodnotit výkon kurátorky samostatně, je její výběr spíš průměrný. Koncepce sice v podstatě ničím zvlášť nepřekvapí, ale přece jen podává určitý obrázek současného vývoje výtvarného umění. Svědčí spíš o konzervativním přístupu, ale na druhou stranu se v něm projevuje určitý smysl pro kvalitu. Není také samozřejmě snadné zvolit téma reprezentující co nejpříhodněji svou dobu, sledovat v tomto směru umělce z celého světa, a ještě vybrat ty pravé.
Závěrem si neodpustím poznámku, která se k Benátskému bienále váže zdánlivě jen vzdáleně. Po ukončení komunistického režimu bylo založeno Pražské bienále, jehož první ročníky v letech 2003 a 2005 měly značný úspěch. Jednu chvíli se konalo ve spolupráci s Národní galerií ve Veletržním paláci, pak také v Karlíně a na několika dalších místech. Bylo velkým osvěžením české scény, mělo mezinárodní charakter.
V posledních letech však bohužel skomírá kvůli nezájmu ze strany sponzorů. Je to velká škoda, měl by se najít rozsáhlejší a přitom důstojný prostor a bienále by se mělo obnovit. Snad se to podaří.
MALÍŘ PODIVÍN
57. bienále umění v Benátkách / Viva Ars Viva
Autor je historik umění