Zemřel spolutvůrce novodobé knižní kultury
Veřejnost se rozloučila s knižním typografem, grafikem a ilustrátorem Jiřím Blažkem, který zemřel ve věku nedožitých 95 let.
Velký byt na pražském Karlově náměstí plný zachráněného starožitného nábytku, obrazů, knížek, příběhů a osudů. Mohlo by se říci: kapitol novodobé české duchovní kultury. Žila zde rodina Blažkova a svou základnu zdemívali Jakub Deml a Marie Rosa Junová, malířka Zdenka Braunerová, P. Metod Klement a mnozí další. Jedním z pevných spolutvůrců toho místa byl právě výtvarník Jiří Blažek. A s ním jako by se uzavírala jedna zajímavá kapitola naší knižní historie.
Narodil se na podzim 1922 v Uhříněvsi, ale po předčasné smrti otce, lesního inženýra a geometra, se s maminkou, hospodyní Karličkou a sestrou Blankou přestěhovali právě na Karlovo náměstí číslo 9. Podstatné pro jeho lidský i umělecký vývoj mělo v roce 1934 setkání s benediktinem z blízkých Emauz Metodem Klementem, který jej pozval do skautské organizace Legio Angelica. Jiří, skautským jménem Karkule, se stal aktivním členem společenství, které vychovalo a formovalo řadu vynikajících mužů – kněze, umělce, lékaře (např. Mandl, Zvěřina, Reinsberg, Klener aj.).
Jiří Blažek maturoval v osudném roce 1942 na vyšehradské reálce, byl totálně nasazen v továrně Aero (vyučil se přitom leteckým klempířem – nejen malířské vidění, ale šikovné ruce a geometrická přesnost byly jeho předností), po válce pak studoval umprum v ateliéru knižní grafiky a typografie u profesora Muziky, který nadanému studentovi pomáhal k prvním typografickým zakázkám v tehdy ještě soukromých vydavatelstvích. Důležité bylo Blažkovo setkání s výtvarnicí Hanou Hrubešovou, která se v roce 1952 stala jeho životní družkou. Fotografie svatebního obřadu v kostele sv. Štěpána v Praze, při němž jejich manželství žehná P. Jakub Deml a výrazy jejich tváří nesou naději navzdory temnu doby. Ostatně Jakub Deml byl dlouholetým přítelem a ochráncem rodiny Blažkovy, která jej hmotně podporovala (i když sami měli málo), Jiří do Ta- sova za války a po válce často zajížděl, ilustroval některé knihy z tasovské „dílny“či Demlovi pomáhal s jejich prodejem a distribucí, a také inspiroval tasovského básníka ke strhující próze Podzimní sen; Deml velice ctil Jiřího sestru Blanku, vzácnou a obětavou dětskou lékařku, terciářku dominikánského řádu, která tragicky zahynula při autonehodě a o níž napsal: „Svatá Blanka.“
Jiřímu Blažkovi byla dána nejen dlouhověkost, ale také možnost se tvůrčím způsobem podílet na podobě české knižní kultury. V nenápadné úloze služebníka neviditelného, pro kterého je důležité autorovo slovo a poselství, nikoli vlastní ego. Pracoval pro řadu předních nakladatelství, navrhoval písmo, grafickou úpravu knih, obálky, ilustrace, často kreslil iniciály nebo kaligraficky psal tituly (sám také navrhl vlastní antikizující písmo). Takto ke čtenářům vypravil na pět set titulů, vedl „dialog“s Dantovou Božskou komedií, s Andersenovými pohádkami, s Chestertonem či Marschallem, je autorem úpravy kultovní řady verneovek, podílel se na grafické úpravě staršího vydání ekumenické Bible či některých liturgických knih, za úpravu Ezopových Bajek s Hollarovými ilustracemi a s vlastními iniciálami byl oceněn na knižním veletrhu v Lipsku. Dlouhá léta pracoval jako výtvarný redaktor v nakladatelství Albatros, po roce 1989 nejvíce spolupracoval s nakladatelstvím Zvon, pro které mimo jiné vytvořil i na- kladatelskou značku. Pro mne se Blažkova knižní tvorba nejvíce zrcadlí ve vynikající a přitom jednoduché bíločernomodré obálce Werfelova románu Píseň o Bernadettě: nahoře černým písmem jméno autora, dole modrým název a bílou plochu pozadí rozděluje na čtyři části tenká vertikála s horizontálou.
Jedna z mých posledních návštěv na „Karláku“u Jiřího Blažka byla poznamenaná smutkem nad ztrátou jeho věrné manželky a pomalým vytrácením paměti. Bylo však obdivuhodné, s jakou bytostnou tvůrčí energií čelil té destrukci – ukazoval mi šachy, které sám vyřezal. Byl to zvláštní obraz: jeho poměrně robustní ruce a v nich jemně a do detailů modelované figurky, se kterými hrál partii svého stáří. Znovu se vracel kMetodu Klementovi a ten v něm stále zůstával přítomen jako klenební svorník. Trvalo vědomí, které o něm kdysi napsal: „Strom bratrské lásky, který v nás Metod Klement zasadil a pěstoval, nikdy nepřestal ve svých ratolestech žít a sem tam i nějaké to ovoce přinesl.“
Autor, básník a publicista, je redaktorem ČRo