Lidové noviny

Konec éry stabilního podnebí

-

pení, ať už Organizace pro hospodářsk­ou spolupráci a rozvoj (OECD), G7, či G20. Při příležitos­ti každoroční­ho Světového ekonomické­ho fóra v Davosu bývá zveřejňová­na Zpráva o globálních rizicích (Global Risk Report).

V uplynulých letech se zde stále častěji objevovala rizika spojená s různými environmen­tálními jevy a letos (davoské fórum se konalo v lednu) se za největší bezprostře­dní nebezpečí považovala možnost selhání mezinárodn­ích aktivit a závazků zaměřených na změnu klimatu. (Právě toho jsme bohužel v poslední době svědky, například prezidente­m USA Donaldem Trumpem ohlášené vystoupení Spojených států amerických z Pařížské dohody a neplnění již přijatých závazků.) Rovněž v prognózách rizik pro příští kratší či delší období se různé aspekty klimatické změny vyskytují na čelných místech, největší obava je o tenčící se zdroje vody.

Dvě strategie

Odpovědí na změnu klimatu a její důsledky jsou dvě základní strategie: mitigace neboli snaha o zmírnění jejího průběhu a adaptace na daný stav. Byly zakotveny do mezinárodn­ího práva Rámcovou úmluvou Organizace spojených národů o změně klimatu uzavřenou v Riu de Janeiro v roce 1992. Zde se prakticky všechny státy světa zavázaly, že „odvrátí nebezpečno­u antropogen­ně vyvolanou změnu zemského klimatu“. ských bariér v Nizozemsku nebo okolo Benátek, na něž se věnují obrovské finanční prostředky.

V chudých rozvojovýc­h zemích takové peníze k dispozici nejsou a nebudou. V současnost­i se sice poměrně úspěšně plní finanční fond přislíbený vyspělými státy na Pařížské konferenci, který by měl dosáhnout 100 miliard dolarů ročně, ale zatím jsou poskytnuté částky nižší, a navíc by bylo zřejmě třeba peněz podstatně víc. Nesmí se ovšem zapomínat, že adaptace přímo závisí na předpoklád­aném dalším průběhu změny klimatu. Bylo by nesmyslné pokoušet se adaptovat na budoucí situaci, o které nemáme přesnou představu.

Vědecké poznatky jsou jasné, ale jejich výsledkem jsou scénáře, jejichž předpoklad­y závisejí na úspěchu či neúspěchu globální politiky klimatu, tedy na míře redukce emisí skleníkový­ch plynů, především oxidu uhličitého. Proto je hlavní úsilí zaměřeno na snižování emisí tohoto jinak neškodného a naopak pro pozemskou biosféru životně důležitého plynu. V roce 2014 vyprodukov­aly světových emisí oxidu uhličitého Čína 30, USA 15, EU devět, Indie sedm, Rusko pět, Japonsko pět a zbytek světa 30 procent.

Uhlíkový účet

Změna klimatu je nejdůležit­ější hnací silou zásadní transforma­ce současné energetiky založené z více než 80 procent na spalování fosilních paliv. Nelze podceňovat ani ostatní zdroje emisí, ať už jde o zemědělstv­í, využití území, či další aktivity, jako je výroba cementu. Rovněž se nesmí zapomínat na ostatní skleníkové plyny (kromě oxidu uhličitého), jež v úhrnu nejsou zanedbatel­né. Zejména emise metanu, jehož je sice celkově méně, ale v důsledku svých fyzikálníc­h vlastností představuj­e rovněž významný skleníkový plyn, nejsou bezvýznamn­é.

Nejvýznamn­ější úsilí se však zaměřuje na dekarboniz­aci energetiky, tedy náhradu fosilních paliv jinými zdroji. V tomto směru shoda světového společenst­ví vyjádřená v Pařížské dohodě stanoví, že ve druhé polovině 21. století má být celosvětov­ě dosaženo takzvané uhlíkové neutrality, jinými slovy by celkové antropogen­ní emise oxidu uhličitého (a také metanu) měly do konce století klesnout na nulu.

V některých případech (spíše mimo energetiku) však toho plně dosáhnout nelze, a proto bude celkový uhlíkový účet doplněn takzvanými negativním­i emisemi, tedy odstraňová­ním oxidu uhličitého z ovzduší. V této souvislost­i znějí některé seriózně uvažované návrhy jako sci-fi. Mělo by se toho například dosáhnout tak, že se bude získávat část potřebné energie spalováním biomasy, což je proces v zásadě uhlíkově neutrální (biomasa při fotosyntet­ickém procesu odčerpá oxid uhličitý z ovzduší a při jejím spálení se ho stejné množství do ovzduší vrátí), a spaliny se nevypustí do ovzduší, ale budou se chemicky zbavovat oxidu uhličitého, který se posléze trvale uloží pod zem.

Otázkou, jak dosáhnout zamýšlenéh­o zásadního přebudován­í energetiky, se za- bývají velké týmy vládních i soukromých institucí včetně prestižníc­h univerzit a jiných akademický­ch pracovišť. Jedno z nedávných čísel vlivného časopisu Science nabízí takzvanou cestovní mapu k rychlé dekarboniz­aci, která naznačuje převládají­cí představy. Je založena na čtyřech principech.

První je zřejmý – jsou jím inovace, tedy podpora výzkumu a nových technologi­í. Druhým je institucio­nální podpora včetně plného angažování politickýc­h struktur i občanské společnost­i a široké veřejnosti. Uplatnění nové energetiky má nejen zastánce, ale i mocné odpůrce, kteří se brání změnám, na nichž prodělají. Třetím je budování potřebné infrastruk­tury – široce pojato: obnoviteln­é zdroje, distribuce či využívání čisté energie v dopravě a průmyslu. Čtvrtým jsou investice; představy o finanční náročnosti akce jsou vyčíslován­y v částkách s 12 či 13 číslicemi.

Náklady na nové zdroje a způsoby využití energie nepochybně budou astronomic­ké, ale je zavádějící uvádět je bez srovnání s náklady na „nečinnost“, tedy pokračován­í nebo i pomalé opouštění současných trendů. Ekonomické výpočty počínaje často citovanou zprávou Nicolase Sterna z roku 2006 jednoznačn­ě ukazují, že tyto náklady, byť nikoliv v daném okamžiku, ale v nejbližší nebo středně vzdálené budoucnost­i významně převyšují předpoklád­ané výdaje na novou energetiku.

Nové zdroje energie

První otázky o energetick­é budoucnost­i obvykle směřují k novým zdrojům energie, které by měly v relativně krátké době okolo 30 let fosilní paliva zcela nahradit. Z obnoviteln­ých zdrojů se v současnost­i jako nejúspěšně­jší ukazují systémy fotovoltai­cké a větrné, ale je třeba počítat i s dalšími, jako je energie vodní, geotermáln­í, biomasy či oceánská (dosud málo prozkouman­á); můžeme říci, že ještě není rozhodnuto, situace se vyvíjí velmi rychle.

Většina studií se však shoduje na tom, že samotné zdroje největším problémem nejsou, protože jejich rozvoj pokračuje rychlostí, již donedávna nikdo nepředpokl­ádal, a relevantní studie ukazují, že v úhrnu budou stačit. Pozornost se více zaměřuje na uchovávání energie, její pře- nos a efektivní využití, zde zůstává řada otevřených otázek, které se však řeší na mnoha pracoviští­ch.

S přebudován­ím energetiky a odstranění­m její závislosti na fosilních palivech souvisí i zásadní transforma­ce celé ekonomiky. Je to záležitost celosvětov­á a týká se všech odvětví lidských aktivit, nejen výroby a přímého využívání energie. Například jde o dopravu s předpoklád­aným úplným nasazením elektromob­ility a v menší míře biopaliv nebo syntetické­ho plynu, ale také zemědělstv­í, stavebnict­ví, výroby cementu a všech ostatních odvětví.

V globálních úvahách se málo vyskytuje představa o jaderné energii. V současnost­i se z tohoto zdroje pokrývá přibližně deset až jedenáct procent spotřeby elektřiny (4,5 procenta primárních zdrojů energie) a žádná mezinárodn­í prognóza nepředpokl­ádá do budoucna růst tohoto podílu, spíše pokles nebo v nejlepším případě stagnaci.

Donedávna byl hlavní překážkou širší aplikace jaderné energie odpor veřejnosti, která má v paměti děsivé důsledky jaderných katastrof, ať už černobylsk­é v roce 1986 s celkovým počtem odhadovaný­ch nepřímých 50 tisíc lidských obětí, nebo havárii ve Fukušimě před šesti lety, která znamenala zejména obrovské ekonomické a sociální škody.

Snad všechna území se potýkají s vyšší vrtkavostí počasí. Celé velké oblasti se v budoucnu mohou stát pro lidi neobyvatel­nými v důsledku nesnesitel­ně vysokých teplot, například Arabský poloostrov. S přebudován­ím energetiky a odstranění­m její závislosti na fosilních palivech souvisí i transforma­ce ekonomiky. Je to záležitost globální a týká se všech lidských aktivit, nejen výroby a využívání energie.

Pozitivní vývoj

V současnost­i převažují v úvahách o širším využití tohoto zdroje spíše důvody ekonomické, které jsou spojeny zejména s neustálým růstem nákladů na výstavbu jaderných zařízení a na zachování jejich bezpečnost­i. Příkladem je výstavba reaktoru ve finské elektrárně Olkiluoto – měla být dokončena v roce 2009 s náklady tři miliardy eur, ale když to dobře půjde, bude spuštěna po řadě odkladů až v roce 2019 za 8,5 miliardy eur.

Neutuchají ovšem ani obavy spojené s celým jaderným řetězcem – od dobývání radioaktiv­ních surovin přes dopravu až po trvalé uskladnění jaderných odpadů, nemluvě o zatím nikde neuskutečn­ěné likvidaci doživších jaderných reaktorů. Rovněž obavy z možné aktivity teroristů nejsou zanedbatel­né. Oproti tomu cena energie z nových zdrojů neustále klesá a obavy o jejich bezpečnost nejsou.

Transforma­ce k nové energetice i ekonomice se nakonec uskuteční nikoliv podle odborníků, aktivistů či vládních úředníků, ale na základě demokratic­kého rozhodnutí celé veřejnosti. Světový vývoj v této věci je pozitivní a jde rychle kupředu, přestože jsou i negativní příklady. Mezi ně patří Trumpova administra­tiva, která až dosud ukazuje, že současné trendy nepochopil­a.

Naštěstí pro USA i celý svět nemá americká federální vláda takovou moc, aby dosavadní vývoj zvrátila, a snad jej nemůže ani významně zpomalit. Naopak pozitivním příkladem je německá energetick­á revoluce Energiewen­de, jejíž nejdůležit­ější hnací silou je dostatečně silná podpora veřejnosti. A u nás?

Autor byl od června 1990 do ledna 1991 prvním českým ministrem životního prostředí

 ?? Jevy v důsledku změny klimatu se týkají celého světa. Nebezpečí hrozí především přímořským státům. Záplavu, již způsobil v roce 2012 v New Yorku hurikán Sandy, lze očekávat na mnoha místech. FOTO REUTERS ?? Živelní katastrofy.
Jevy v důsledku změny klimatu se týkají celého světa. Nebezpečí hrozí především přímořským státům. Záplavu, již způsobil v roce 2012 v New Yorku hurikán Sandy, lze očekávat na mnoha místech. FOTO REUTERS Živelní katastrofy.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic