Samota v Čechách

Letní průvodce po starodávných i moderních poustevnách – oknech do nitra i duše české krajiny

Od zastávky Ždírecký Důl, kterou dvakrát denně projede školní autobus, aniž by měl důvod zastavit, jdu pomalu vzhůru. Mířím k údolíčku obklopenému pískovcovými skalami se zbytky starých usedlostí, částečně vytesanými ve skále. To místo mi učarovalo už před mnoha lety, když jsem prohledával okolí Ždíreckého Dolu s cílem najít pískovcové skály vhodné k lezení.

„Skalní náves“, jak ji pamatuji, ale ke svému překvapení skoro nepoznávám. Údolní niva, ještě nedávno hustě zarost- lá břízami a doubky, je vyčištěná a nesmírně úhledně osázená košíkářskou vrbou. Také mělká studna je opravená a k největší skupině skalních místností je přistavěná nízká roubenka se strmou doškovou střechou. Hlasitý zkoumavý pozdrav přichází opětovat zarostlý čtyřicátník.

Scéna, jak ji popisuji, se odehrála před dvaceti roky a příběh poustevníka, na něhož jsem tehdy ve Ždíreckém Dolu ke svému velkému překvapení narazil, mezitím dospěl ke smutnému konci.

Jmenoval se František Holub. V 80. letech pracoval v České Lípě jako mechanik a bydlel na panelovém sídlišti. Těsně před sametovou revolucí objevil asi tři kilometry od rodné vesnice Blatce místo, které ho uchvátilo. František – jakkoliv kontakt s úřady nikdy nevyhledával – tentokrát udělal výjimku a zjistil, že místo patří obci a je možné jej odkoupit. Prodal byt v České Lípě a začal se připravovat na život o samotě. S pomocí literatury a rad starého praktika se učil košíkářství, které brzy dokonale zvládal.

K Františkově poustevně zavítal málokdo. Pravidelně – jednou za měsíc – tam chodil jen kupec pro košíky a ozdobné proutěné zboží, občas prošel kolem nějaký tramp nebo houbař. To ale jen od jara doprostřed podzimu. Pak už byly návštěvy mnohem méně časté a ani slunce do rokle moc nesvítilo. Snad i proto vyrobil František mohutný kotouč z loupaného proutí a zavěsil ho vysoko nad své obydlí, mezi skálu a starý dub. Příchozím nabízel chleba, který si sám pekl (na

„Jako poustevník si mohu zpívat, když snídám, a nikdo si mě udiveně neprohlíží,“odpovídal zvesela trapistický mnich Thomas Merton, když se ho ptali, proč vyhledává odlehlou samotu. Radostný propagátor poustevnictví je sice už půl století mrtev, nikoli však zájem o tento způsob života. Ovšem podobně jako se na pěší pouť do galicijské Compostely už nechodí jen z náboženských důvodů, ani na samoty se dnes lidé neuchylují výhradně kvůli Bohu.

mouku padala podstatná část jeho příjmu z košíkaření), vodu a kousek řeči.

Františkovy košíky byly krásné a dodnes je používám. Docházel jsem tam pro ně každé následující léto a pozoroval, jak jejich výrobce ustupuje z estetičnosti a askeze. Postupně se objevil vařič na propan-butan, smaltované nádobí a kotě. Na jaře 2002 jsem se dozvěděl, že poustevna vyhořela. Při objasňování příčiny požáru František mnoho nepomohl – připouštěl všechny tři myslitelné verze: úmyslné žhářství, nešťastnou náhodu i to, že oheň založil sám. Rozvinula se u něj duševní choroba a odstěhoval se k rodině.

Eremité mezi námi

Protože mě má geologická profese a záliba v lezení často zavádějí do odlehlých končin, mohl jsem za poslední dvě dekády v české krajině pozorovat – a po svém zažít – podobné příběhy hned čtyřikrát. Zatímco kniha německé autorky Marie Anny Leenenové (česky vyšla v roce 2005 v Karmelitánském nakladatelství pod názvem Jak se žije poustevníkům) popisuje sílící vůli k osamělému životu v evropských zemích – především v Německu a ve Švýcarsku – zkušenosti mě dovedly k přesvědčení, že zájem o něj je relativně hojný i v našich zeměpisných šířkách. A vlastně vždy byl. Budiž toho dokladem fakt, že podobně jako se u nás dá putovat za hrady, zámky, kaplemi a rozhlednami, je možné prázdninové výlety nasměrovat i na odlehlé a podstatně méně exponované – nikoli však méně zajímavé – poustevnické „pamětihodnosti“. Putování k poustevnám přitom nabízí nejen úlevu od běžného turistického ruchu, ale i nový a překvapivý úhel pohledu na českou krajinu.

Místa pro založení hradů si vybírali středověcí šlechtici z vojenských, správních, reprezentačních a jiných podobných důvodů; zpravidla to tak bývaly lokality s dalekým rozhledem. Místa, na kterých stály nebo dosud stojí poustevny, si ale vybrali lidé, kteří chtěli žít v osamění. Zhruba z poloviny jsou tak ukrytá a je třeba po nich obtížně pátrat; z druhé poloviny jsou naopak paradoxně dobře viditelná, ale nedostupná (příkladem je třeba skála ve Sloupu v Čechách).

Základní soubor těchto míst vytyčili poustevníci a samotáři během více než tisíciletých zapsaných dějin naší země. K pocitu osamocenosti v krajině může přispět několik okolností.

Vyjděte si třeba do roklí Broumovských stěn a zjistíte, jak členitá krajina to je: totožnou cestu byste podruhé hledali jen obtížně. Stejně tak je nepravděpodobné, že se setkáte s náhodným poutníkem směřujícím do týchž míst.

Jinde přispěje k pocitu ztracenosti naopak uniformita obzorů a fatální nedostatek jasných orientačních bodů. Nemusíte kvůli takovémuto zážitku jezdit na Saharu nebo do sibiřské tajgy – střední Šumava, krajina s bohatou poustevnickou historií, je asi nejlepším příkladem tohoto druhu samoty v Čechách. Konečně intenzivní pocit osamění vyvolá také pobyt na vrcholu hory. U nás je klasickou připomínkou tohoto typu poustevničení Bezděz. Drobnějšími, spíše symbolickými poustevnickými horami jsou však také Stohánek nebo již zmiňovaný Sloup.

Ve srovnání se stejně důležitými památkami (hrady, tvrze, kaple…) je zdrojů poznání o poustevnách málo a odborné historické články jsou velmi rozptýleny v regionální literatuře. Snad jen pozapomenutý Josef Svátek v knize Obrazy z kulturních dějin českých (1891) věnoval jednu kapitolu působení poustevníků v Čechách, a to od dějinných prvopočátků až do reforem Josefa II., které ukončily jednu z významných kapitol poustevnictví v české kotlině a moravském úvalu. Nelze však říci, že by jimi skončily celé dějiny českých poustevníků – jak ilustruje úvodní příběh, žijí zde eremité i dnes.

Putování k poustevnám nabízí nejen úlevu od běžného turistického ruchu, ale i nový a překvapivý úhel pohledu na českou krajinu