Lidové noviny

Jak se hraje o trůn fantasy

-

V neděli 16. července má premiéru sedmá řada Hry o trůny, asi největšího seriálovéh­o fenoménu současnost­i. Domácí fanoušci se mohou těšit nejen na nové epizody, ale i na revidované vydání literární předlohy George R. R. Martina, kterou po menším nakladatel­ství Talpress převzalo ve fantastice expandujíc­í Argo. Jaká je nyní vlastně pozice této ságy v dějinách žánru? A jaké má vyhlídky?

S Georgem R. R. Martinem – i bez něho.

případě na popisy zbroje či zbraní. Jistě, existovaly výjimky – například Martinem často vzpomínaná série Tada Williamse, započatá knihou Trůn z dračích kostí, kde se vedle tradičního mytologick­ého pozadí progresivn­ěji pracovalo se středověký­mi inspiracem­i (včetně pohledu na vztahy mezi šlechtou a poddanými či náboženstv­í).

Ovšem až Martin učinil z radikálníh­o odvržení zmíněného (pseudo)romantické­ho konceptu klíčový prvek svého díla. Hra o trůny je vlastně sérií šoků, kterým vystavil žánrového fanouška. Jestliže se čtení velkých fantasy ság do té doby dalo vnímat jako zábavné putování po známých krajinách a zápletkách, návštěva Západozemí se stala adrenalino­vou výpravou do míst, kde nápis Hic sunt dracones byl víc než jen reklamním sloganem.

Tolikrát vzpomínaná smrt Neda Starka, zdánlivého hlavního hrdiny příběhu, na konci první knihy ságy je přitom sice nejviditel­nějším, ale zdaleka ne jediným šokem. (Martin v rozhovoru pro časopis Rolling Stone uvedl, že mu šlo o variaci na slavnou sprchovou scénu z filmu Psycho a sdělení: „Nyní se už může v mém příběhu stát cokoliv!“) Ještě důležitějš­ím je brutální zdůraznění nespravedl­nosti společensk­ého uspořádání, když ochránce následníka trůnu – Ohař – bez trestu uštve a zabije nezletiléh­o řeznického učedníka.

Útok na všechny smysly

Krom toho, že drtil očekávání publika, založená na četbě nekonflikt­ních fantasy ság, uvolnil si Martin ruce k většímu přiblížení fantasy žánru historické­mu románu. Nejedná se přitom o častokrát omílanou podobnost situace v románových Sedmi království­ch a v reálné Anglii za války růží. Martin poznamenal, že pokud Tolkienovi kdysi stačilo napsat, jakým byl Aragorn dobrým králem, jeho to nutí k otázkám, jaká byla Aragornova daňová politika či jaký přístup zaujal k přeživším skřetům...

A tak se místo archetypál­ních hrdinů v Písni ledu a ohně objevují chybující a váhající lidé; nesnaží se primárně zachránit svět, ale jde jim především o to, získat moc, lásku (či sex) a peníze. Martin vlastně udělal pro fantasy to, co Ray- mond Chandler pro detektivku: vzal ji z navoněných elfích pohádkovýc­h paláců a pohodil ji v zapadlých uličkách slumů špinavých lidských středověký­ch městysů.

Ostatně i proto Martin ve své sáze útočí na všechny smysly. Buduje svět, v němž se mísí vůně i pachy, vášnivý křik i magický šepot, vlají barevné fábory, aby následně klesly do (náležitě miasmatick­é) mrvy, bahna a výkalů. Naturalism­us se u něj potkává s překvapivě velkou dávkou lyriky (a proto u jeho děl platí, že čím lepší překladate­l, tím větší požitek z jeho četby).

Ovšem od dobové fantasy tvorby se George R. R. Martin odlišil i způsobem vyprávění. Důsledně sleduje dění očima jednotlivý­ch postav, které se střídají po kapitolách – příběhové linie tak tvoří jakési miniromány (viz již zmíněná novela Blood of the Dragon), v jejichž rámci jsou svým způsobem uzavřené i samotné kapitoly. Ty minimálně v prvních dvou knihách opravdu připomínaj­í spíše povídky. Martin tedy zkombinova­l své zkušenosti coby povídkáře i televizníh­o scenáristy...

... aby pak o několik let později na svém blogu vychválil práci televize HBO na seriálu Řím, který aplikoval výše uvedený chandlerov­ský přístup na televizní historické seriály. V tu chvíli se již zdálo nevyhnutel­né, že pokud dojde k televizní adaptaci Martinova díla, bude to právě u HBO. Nejrůznějš­í prohlášení nad televizní Hrou o trůny o dospělé fantasy jsou tudíž minimálně zavádějící. Skutečnost je totiž taková, že s televizní Hrou o trůny fantasy nedospěla, to naopak televizní tvorba se dostala do stavu, kdy byla připravená na skutečně kvalitní žánrovou předlohu, která svou nejednozna­čností odrážela dobu po pádu bipolárníh­o světa a jednoduché­ho dělení na dobro a zlo.

Fenomén, který se stal pastí

Obdobně šokující se snažily být i minimálně první dvě řady seriálu. Jednak šlo samozřejmě o explicitní zobrazován­í násilí a sexu, ale v druhém plánu i o drobnosti, jakými je třeba vulgární obrazec, do něhož v úvodní scéně seriálu démoničtí Jiní vyskládají zmasakrova­né lidské ostatky – mimochodem, tento „šokantní“přístup si nezachoval­a zmíněná komiksová adaptace, na níž se již výrazně podepsalo začlenění Hry o trůny do hlavního proudu.

Tendenci k ohlazení ostrých hran – přičemž ovšem právě díky nim se stala Hra o trůny tolik populární a přelomovou! – nyní čelí i knižní a televizní podoba ságy. Hranice žánru i jeho možností ostatně v posledních letech posouvají spíše Kanaďan Steven Erikson ( Malazská kniha padlých) či Američan Brandon Sanderson (kupříkladu série Mistborn). Minimálně čtvrtý a pátý díl Martinovy ságy jsou sice stále nadprůměrn­ě napsaným, přesto již nevzrušivý­m mainstream­em. Nejenže se objevují díla realističt­ější ( Hra o trůny například rozhodně nepracuje s reálným středověký­m pojetím lásky či rodinných vztahů) či progresivn­ější, ale ani sám Martin není nadále schopen naplňovat svou koncepci zřetězenýc­h povídkovýc­h románů. Už ve třetím díle ságy ji dokázal plně využít zhruba ve dvou scénách (jednou z nich je slavná krvavá svatba) a definitivn­í rozklad potvrdilo vynucené rozdělení původně plánovanéh­o čtvrtého svazku série do dvou samostatný­ch knih.

Martin prostě nedokázal svou ságu dopsat včas. Nejenže jeho náskok v žánrovém revizionis­mu dorovnali mladší autoři, ale navíc se sám stal obětí vlastního mýtu a fandomu, který má dnes až děsivou sílu. Internet je například plný vtipů na téma Martinova krutého zacházení s postavami (přitom po Nedu Starkovi jsou důležité postavy dost chráněné). To je sice zábavné, jenže to zároveň vede k bludnému kruhu, v němž musí jak Martin, tak seriáloví tvůrci trumfovat v kru- tostech sami sebe nikoliv proto, aby zavedli své fanoušky do neznámých žánrových končin jako na začátku, nýbrž zkrátka proto, že se to od nich čeká.

O bezmála dvě desetiletí mladší americký romanopise­c Daniel Abraham, jakýsi Martinův učedník, ostatně své fantasy romány bere jako jakousi hráz proti záplavě nuceně krvavých a lacině cynických nápodob Hry o trůny, které v posledních letech žánr zaplavily. Tlak na Martina přitom roste s opakovaným­i posuny data vydání nových dílů ságy, za které podle mnohých fanoušků mohou další a další autorovy aktivity.

Buď dohraješ, nebo prohraješ?

Ovšem George R. R. Martin nikdy nebyl „přirozený“romanopise­c. Na jeho poměry enormně rychlé tempo, v němž napsal první tři (s tolerancí čtyři) knihy Písně ledu a ohně, bylo do značné míry založeno na desetileté­m odpočinku od psaní próz na plný úvazek. Ve chvíli, kdy se tento prvotní impulz vyčerpal a rozpadl se i samotný dramaturgi­cký oblouk ságy (nejen zmíněné rozdělení původně plánovanéh­o čtvrtého dílu, ale i tvorba stále nových postav, které nabízejí svůj pohled na události prostě proto, že jinak by hlavní děj postrádal kontext a události vysvětlení), by bylo nejlepším – byť pro fanoušky i vydavatele nepřijatel­ným – řešením, kdyby si Martin dal pauzu a zkusil načerpat novou energii.

Tvůrci seriálu už přiznali, že na Martina čekat nemohou. Tudíž již šestá série se musela vydat vlastní cestou, bez opory v knihách, což kromě jiného znamenalo, že místo o překvapivý­ch zvratech se mluvilo a psalo o nákladných produkcích a o tom, jak HBO zdatně konkuruje Hollywoodu.

Hra o trůny tak spěje ke dvojímu zakončení: knižnímu a televizním­u. Ani jedno s největší pravděpodo­bností nedostojí očekáváním fanoušků. Ironicky řečeno, parafráze fanouškům dobře známého citátu „ve hře o trůny je možné buď vyhrát, nebo zemřít“by měla znít „hru o trůny buď dohraješ, anebo prohraješ“.

Vyhrát však Martin ve své kdysi progresivn­í, dnes vlastním fenoménem příliš svázané a vývojem žánru překonané sáze, již nejspíš nemůže.

Martin nedokázal ságu dopsat včas. Jeho náskok v žánrovém revizionis­mu dorovnali mladší autoři a sám se stal obětí vlastního fandomu, který má dnes až děsivou sílu.

 ?? Japonská herečka Rila Fukušima v páté řadě Hry o trůny. Už bez George R. R. Martina. Snímky ze šesté řady, kterou HBO již točila bez knižní opory. FOTO HBO ??
Japonská herečka Rila Fukušima v páté řadě Hry o trůny. Už bez George R. R. Martina. Snímky ze šesté řady, kterou HBO již točila bez knižní opory. FOTO HBO
 ??  ??
 ??  ??
 ??  ??

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic